ECLI:CZ:US:2021:4.US.2554.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2554/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Páva, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2021 č. j. 30 Cdo 1662/2021-248 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021 č. j. 62 Co 353, 359/2019-222, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla zasažena jeho základní práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. správně má být "čl. 6 odst. 1"), na zákaz diskriminace [čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], na rovnost účastníků (čl. 1 Listiny) a na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). V petitu ústavní stížnosti též navrhl, aby Ústavní soud zrušil i v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2019 č. j. 17 C 199/2018-78, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 5. 2019 č. j. 17 C 199/2018-106, doplňujícího usnesení ze dne 14. 6. 2019 č. j. 17 C 199/2018-110 a opravného usnesení ze dne 11. 9. 2019 č. j. 17 C 199/2018-128, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 63 750 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zavázal ji zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 18 456 Kč (II. výrok), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 86 250 Kč s příslušenstvím (III. výrok), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 2 239 Kč. Obvodní soud shledal nepřiměřenou délku řízení a při určení výše přiznaného zadostiučinění vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
3. Proti I., II. a IV. výroku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 č. j. 62 Co 353/2019-149, 62 Co 359/2019 změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že se konstatuje porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 34 912 Kč, když shledal, že k délce řízení přispěl stěžovatel, a proto dovodil, že postačí samotné konstatování porušení práva.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 2914/2020-188 zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že nepostupoval v souladu s konkretizovanými judikaturními závěry o hodnocení podílu poškozeného na délce řízení.
5. Následně ve věci rozhodl městský soud napadeným rozsudkem, jímž změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že zamítl žalobu v částce 12 750 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 51 000 Kč s příslušenstvím ho potvrdil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 50 140 Kč, s odůvodněním, že odvolání vedlejší účastnice shledal opodstatněným jen částečně. Vypočtenou výši zadostiučinění snížil o 20 %, a to z důvodu zjevně obstrukční námitky místní nepříslušnosti podané stěžovatelem a nezaplacení soudního poplatku z dovolání. V této fázi řízení stěžovatel adresoval městskému soudu dvě podání označená "doplnění odvolání po kasačním rozhodnutí", k čemuž městský soud poznamenal, že jde o chybné označení, neboť stěžovatel odvolání nepodal, odvolání podala toliko vedlejší účastnice (viz bod 25. odůvodnění). V závěru rozsudku poučil účastníky o tom, že proti němu lze podat dovolání, a to za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, a to konkrétně proti I. výroku, kterým "bylo rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta" a dále proti II. výroku o nákladech řízení. Podle jeho názoru bylo dovolání přípustné "podle a contrario k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.", když měl za to, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem by měla být řešena otázka jinak, než jak ji řeší dovolací soud ve své současné judikatuře, a nebyla otázka doposavad v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné. V odůvodnění připomenul, že součástí rozsudku městského soudu není žádný výrok, kterým by odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně v jeho zamítavém výroku, a to vzhledem k absenci stěžovatelova odvolání, jež by proti takovému výroku směřovalo. Dodal, že brojí-li snad stěžovatel proti té části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v jeho vyhovujícím výroku, není jeho dovolání subjektivně přípustné. K tomu doplnil, že zamítnutí žaloby, o němž odvolací soud rozhodl, když rozsudek obvodního soudu částečně změnil ve vyhovujícím výroku, se týká pouze finančního plnění ve výši 12 750 Kč s příslušenstvím, takže dovolání je vzhledem k výši této částky nepřípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Stejně je nepřípustné dovolání i v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel polemizuje s odmítnutím jeho dovolání Nejvyšším soudem z důvodu, že nepodal sám odvolání, přičemž se odvolávala jen vedlejší účastnice. Upozorňuje, že konstantní judikatura nedůvodně rozlišuje ve věci odškodnění nemateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. mezi odvoláním podaným stěžovatelem jako poškozeným a odvoláním škůdce - vedlejší účastnice, kdy odvoláním poškozeného do nevyhovujícího výroku je automaticky napadán i vyhovující výrok přiznávající poškozenému finanční zadostiučinění, přičemž odvolání státu do vyhovujícího výroku nemá vliv na zamítací výrok. Tímto způsobem Nejvyšší soud "zjevně/nedůvodně" diskriminuje poškozené a spravedlnost je negativně vychýlena v neprospěch poškozených. Diskriminující závěry byly podle jeho názoru vysloveny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3850/2014.
8. Proti napadenému rozsudku městského soudu stěžovatel žádné výhrady v ústavní stížnosti nezformuloval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že Nejvyšší soud odůvodnil odmítnutí dovolání jeho nepřípustností, přičemž obsah nevhodně formulovaného dovolání interpretoval ve stěžovatelův prospěch (na první pohled je totiž zřejmé, že rozsudek městského soudu neobsahuje takový výrok, kterým by byl potvrzen rozsudek obvodního soudu zamítající žalobu, ale obsahuje výrok potvrzující vyhovění stěžovatelově žalobě v částce 51 000 Kč). V posouzení stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud ani libovůli, ani svévoli, napadené usnesení neobsahuje žádné kvalifikované vady a není ani výrazem přepjatého formalismu. Obecně lze akceptovat, že v civilních věcech jsou na účastníky - zvláště vyžaduje-li zákon pro určitou fázi řízení zastoupení advokátem - kladeny vyšší nároky na procesní opatrnost. Odmítl-li se Nejvyšší soud věcně zabývat dovoláním z důvodu jeho nepřípustnosti plynoucí přímo ze zákona, nelze v takovém postupu spatřovat porušení stěžovatelových práv. K tomu Ústavní soud dodává, že ani případné nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže (pozn. mohlo by mít však vliv na posouzení, zda stěžovatel podal poté ústavní stížnost v zákonné lhůtě).
12. Vyloží-li Ústavní soud poučení z rozsudku městského soudu ve prospěch stěžovatele a nebude považovat ústavní stížnost v části napadající tento rozsudek za opožděnou, tak pro absenci jakýchkoliv námitek proti němu, jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. K tomu Ústavní soud dodává, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, podle stěžovatele obsahující diskriminující závěry, je nutno řádně interpretovat, a to zejména v té části, v níž Nejvyšší soud výslovně připouští, že samostatně může nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, vyhověl-li soud prvního stupně současně žalobě (...) přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná... V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné). Jak vyplývá z výše provedené narace (bod 3.), stěžovatel proti zamítavému výroku rozsudku obvodního soudu nepodal odvolání, tudíž nedostatečně střežil svoje práva.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, uzavřel, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu