ECLI:CZ:US:2021:4.US.2555.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Sobkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, sídlem Pravdova 1113, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2021 č. j. 30 Cdo 1068/2021-225 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2020 č. j. 8 Co 1069/2020-201, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2020 č. j. 4 C 96/2016-168 bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 297 500 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnici byla dále uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 56 758 Kč. V daném řízení se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla podle jejího tvrzení způsobena nezákonnými soudními rozhodnutími a nesprávným úředním postupem v řízeních vedených u okresního soudu pod sp. zn. Ro 138/2000, 2 C 418/2000 a 9 C 886/2003. Okresní soud rozhodoval v dané věci již podruhé, neboť jeho první rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 793/2018-155. Proti stěžovatelce a dalším obžalovaným bylo vedeno trestní řízení pro podezření z podvodného prodeje automobilu, který předtím tyto osoby měly získat na základě leasingové smlouvy. Stěžovatelka byla z celé skupiny jediná zproštěna obžaloby, neboť podle zjištění soudů jednala na nátlak spoluobžalovaného. Následně byla celá skupina žalována ve výše uvedených občanskoprávních řízeních, která trvala 16 let a 3 měsíce. V jejich průběhu byla stěžovatelce opakovaně pravomocně uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, nebo vydat bezdůvodné obohacení získané v souvislosti s popsaným stíhaným jednáním. V průběhu řízení bylo rovněž proti stěžovatelce vedeno exekuční řízení. Okresní soud nezjistil, že by v daném řízení docházelo k dlouhodobé nečinnosti. Věcí se zabývalo několik soudních instancí (i Ústavní soud), avšak nelze vytýkat stěžovatelce, že brojila proti rozhodnutím, která se v konečném důsledku ukázala být vadná. Řízení podle okresního soudu nevyžadovalo rozsáhlé dokazování, neboť většina důkazů byla opatřena v souvisejícím trestním řízení. Přesto řízení trvalo 16 let, což podle okresního soudu nelze hodnotit jako přiměřenou dobu. Okresní soud tak zvážil kritéria uvedená ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a dospěl k závěru, že základní částku je třeba stanovit na 289 500 Kč (jeden rok za 19 000 Kč, se snížením za první dva roky). Dále vzhledem k tomu, že věc nebyla složitá, rozhodl soud o navýšení částky o 10 %. Z důvodů závažných pochybení soudů pak okresní soud přistoupil ještě k navýšení částky o dalších 30 %. O stejný poměr pak byla částka zvýšena rovněž s ohledem na zvýšený zájem stěžovatelky na výsledku řízení. Z toho důvodu soud přiznal stěžovatelce požadovanou částku v plné výši.
3. Proti uvedenému rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil v části, jíž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 209 687,50 Kč s příslušenstvím. V části týkající se zaplacení částky 87 812,50 Kč s příslušenstvím změnil krajský soud rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Krajský soud se ztotožnil s výpočtem tzv. základní částky, provedeným okresním soudem. Z důvodu složitosti věci (resp. počtu rozhodujících soudních instancí) se rozhodl snížit základní částku o 15 %. Z důvodu závažných pochybení obecných soudů rozhodl o jejím navýšení o 10 %. Z důvodu zvýšeného zájmu řízení pro stěžovatelku zvýšil základní částku o 30 %. Uvedeným postupem tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka má právo na přiměřené zadostiučinění ve výši 362 187,50 Kč (přičemž vedlejší účastnice již stěžovatelce uhradila 152 500 Kč).
4. Proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelka v dovolání popsala pouze svůj odlišný náhled na skutkové okolnosti a uplatnila tedy nezpůsobilý dovolací důvod, neboť konstruovala své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Žalobkyně tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, čímž uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod. Jako objektivně nepřípustné [podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] pak odmítl dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud svým prvním rozhodnutím nedal soudům nižších stupňů prostor k nezávislému rozhodování. Jejich první rozsudky byly přitom v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Výčet uvedených kritérií není navíc podle stěžovatelky taxativní. Podle stěžovatelky z uvedeného stanoviska nevyplývá, že by bylo za každé situace nutné zvažovat procentuální navýšení základní částky zvlášť pro každé kritérium. Takovéto bazírování je podle ní v rozporu s ústavním požadavkem na přirozené vnímání práva rozumem průměrného soudce a zásadou přímosti. Nejvyšší soud nepřijatelně lpí na tom, aby soudci dodržovaly postupy uvedené v brožuře, sepsané jedním ze soudců.
6. Za extrémně rozporný s obsahem důkazů považuje stěžovatelka závěr krajského soudu, že v důsledku závažného pochybení krajského soudu v původním řízení došlo k prodloužení řízení pouze o tři roky. Podle stěžovatelky tento exces prodloužil řízení o 12 let. Konečně za porušení svých ústavních práv považuje stěžovatelka i závěr Nejvyššího soudu, podle nějž se nemá výše základní částky měnit s tím, jak se změnila ekonomická situace od okamžiku vydání uvedeného stanoviska.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a výrokům II a III rozsudku krajského soudu (sub 10).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Uplatnila-li stěžovatelka v dovolání nevhodnou právní otázku jako dovolací důvod, což ostatně sama v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit závěrům Nejvyššího soudu.
10. Dále stěžovatelka vznáší pouze námitky, jimiž upřednostňuje vlastní výklad podústavního práva nebo vlastní hodnocení skutkových okolností. Tím však staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ani způsob výpočtu částky, která byla stěžovatelce přiznána, ani hodnocení rozhodných skutkových okolností (zejména význam jednotlivých průtahů) nevykazuje žádný ústavněprávní deficit. Soudy všechny své úvahy podrobně odůvodnily a není úkolem Ústavního soudu nahrazovat je vlastními úvahami, nedopustily-li se excesivního vybočení z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. Stěžovatelka též přehlíží, že předchozí zásah Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 17. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 793/2018-155) byl veden o ústavněprávně konformní postup, chránící zejména princip právní jistoty, předvídatelnosti a jednoty práva. Konečně stěžovatelčinu námitku ohledně nutnosti stanovení vyšší základní částky s ohledem na změněnou ekonomickou situaci je nutné odmítnout, neboť tato otázka nebyla řádně uplatněna v dovolání, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí. Ani proti tomuto závěru stěžovatelka v ústavní stížnosti nebrojila.
11. V části směřující proti výroku I rozsudku krajského soudu je nutné odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost, neboť tento výrok stěžovatelka nenapadla dovoláním (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu