ECLI:CZ:US:2021:4.US.2567.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2567/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace DP Film, s. r. o., v úpadku, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Pavlínou Jaškovou, insolvenční správkyní, sídlem Chromeč 2, právně zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. července 2021 č. j. 2 As 264/2019-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019 č. j. 6 A 213/2016-46 a rozhodnutí Státního fondu kinematografie ze dne 7. září 2016 č. j. 5615/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Státního fondu kinematografie, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je produkční společností, která produkovala jako projekt celovečerní hraný film s názvem "Tenkrát v ráji" (dále jen "projekt"). V souvislosti s projektem stěžovatelka usilovala o veřejnou podporu formou filmové pobídky podle §42 a násl. zákona č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), ve znění pozdějších předpisů.
3. Státní fond kinematografie napadeným rozhodnutím zrušil s odkazem na §47 zákona o audiovizi osvědčení o evidenci shora uvedeného projektu, které bylo vydáno dne 8. 6. 2015.
4. Stěžovatelka podala žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), v níž se domáhala výhradně vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud neshledal nicotnost ani žádné jiné vady napadeného rozhodnutí Státního fondu kinematografie, které by mohly mít vliv na zákonnost správního řízení.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud též shledal, že napadené rozhodnutí Státního fondu kinematografie nevykazuje natolik závažné vady, které by vzbuzovaly pochybnost o obsahu a předmětu vyjádřené vůle Státního fondu kinematografie, která by způsobila, že napadené rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvedl, že neshledal ani jiné důvody nicotnosti rozhodnutí Státního fondu kinematografie. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že napadené rozhodnutí o zrušení osvědčení o evidenci projektu stěžovatelky není trestem, nýbrž rozhodnutím, k němuž Státní fond kinematografie přistoupil poté, co stěžovatelka nesplnila povinnost, která jí vyplývala ze zákona o audiovizi. To stěžovatelka sama v kasační stížnosti připustila. Nejvyšší správní soud připustil, že důsledek napadeného rozhodnutí může stěžovatelka subjektivně pociťovat jako citelnou újmu, to však samo o sobě nestačí pro to, aby napadené rozhodnutí bylo posuzováno jako trest za delikt, a proto na něj byly kladeny rovnocenné požadavky jako na řízení a rozhodování o správních deliktech. Bylo v první řadě věcí stěžovatelky, aby střežila svá práva, respektive aby plnila povinnosti, které jí vyplývaly ze zákona o audiovizi, chtěla-li využít benefitu, jakým je filmová pobídka.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zejména namítá, že jí správní soudy odepřely právo na soudní ochranu, když nerespektovaly kogentní §68 odst. 1 až 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když shledaly, že napadené rozhodnutí Státního fondu kinematografie netrpí absencí výroku i přesto, že ve výrokové části tohoto rozhodnutí chybí jak věta řešící předmět řízení, tak konkrétní zákonné ustanovení, podle kterého bylo rozhodnuto, tak popis jednání, jakým jednáním stěžovatelka porušila zákon o audiovizi. Intenzita této vady je přitom vzhledem k významu rozhodnutí pro stěžovatelku zásadní, což však nebylo Nejvyšším správním soudem zohledněno, přestože ten uvedl, že pro rozhodnutí ve správním trestání platí vyšší standard než pro rozhodnutí ostatní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v námitce údajné nicotnosti napadeného rozhodnutí Státního fondu kinematografie.
13. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého napadené rozhodnutí Státního fondu kinematografie netrpí vadou nicotnosti (sc. není nicotným aktem), což obsáhle a velmi důkladně s odkazy na příslušnou relevantní judikaturu (body 19 až 24 jeho napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) odůvodnil, je ústavně konformní. Lze souhlasit se správními soudy, že napadené rozhodnutí Státního fondu kinematografie by zasluhovalo větší míru preciznosti, nicméně toto rozhodnutí i při ústavněprávním přezkumu obstojí, když je z něj dostatečně patrný obsah a předmět vyjádřené vůle Státního fondu kinematografie, pročež napadené rozhodnutí Státního fondu kinematografie nelze ani z hlediska ústavního přezkumu považovat za rozhodnutí nicotné (neexistující či tzv. paakt).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu