ECLI:CZ:US:2021:4.US.2594.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2594/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021 č. j. 7 Tdo 554/2021-555, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2020 č. j. 81 T 10/2020-470 uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že prostřednictvím sítě Facebook nejprve navázal kontakt s nezletilou poškozenou, přičemž po ní následně požadoval zaslání intimních fotografií ve spodním prádle, které mu poškozená zaslala poté, co jí vyhrožoval, že ví, kde bydlí a najde ji a znásilní. Poté po ní vyžadoval další fotografie, přičemž jí vyhrožoval zveřejněním předchozích fotografií. Přitom stěžovatel věděl, že poškozená je osobou mladší 15 let. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci (tablet extáze a drtiček). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené a její kamarádky, které se poškozená svěřila a která informovala policii, dále pak z listinných důkazů, zejména údajů o telekomunikačním provozu a zpráv provozovatelů internetu. Výpověď poškozené byla obsahově konzistentní a dostatečně podrobná. Nebyl u ní shledán žádný motiv lhát (nepřipojila se ani s nárokem na náhradu škody). Při výslechu odpovídala i na dotazy obhajoby a její odpověď (v době výslechu ve věku 16 let) vždy obstála. Obsah listinných důkazů odpovídá výpovědi poškozené. Neúspěšnou snahu vymazat intimní fotografie z telefonu poškozené hodnotil soud jako motivovanou strachem, aby fotografie neviděli rodiče. Dále bylo podle soudu prokázáno, že facebookový účet, přes který s poškozenou komunikoval, užíval pouze stěžovatel. Ostatními důkazy (zejména tzv. IP adresy, z nichž bylo pravidelně komunikováno, patřily stěžovatelovým příbuzným a na profilu byly stěžovatelovy soukromé informace) bylo vyloučeno, že by se jednání mohla dopustit jiná osoba. Navíc soud zjistil, že podobným způsobem se stěžovatel seznamoval i se svou bývalou přítelkyní, měl dispozici dva facebookové účty, a ve stejném roce, kdy se dopustil předmětného jednání, se rovněž dopustil přečinu výtržnictví spočívajícího v masturbaci na veřejnosti, přičemž podobného jednání se dopustil i vůči poškozené při jejich posledním kontaktu.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 9. 12. 2020 č. j. 5 To 88/2020-504. V jeho odůvodnění se beze zbytku ztotožnil se závěry krajského soudu.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel uplatnil v dovolání výhradně námitky, kterými brojil proti obsahu skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Závěr o stěžovatelově vině nebyl opřen výhradně o výpověď poškozené. Ta byla totiž podporována důkazy dalšími. Stěžovatelem spatřovaný motiv ve lživé výpovědi poškozené označil Nejvyšší soud za nelogický. Poškozená neměla žádný důvod se svěřovat s falešným vydíráním. O věrohodnosti poškozené tak nevznikly žádné pochybnosti. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není podle Nejvyššího soudu žádný extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně, výlučně v neprospěch stěžovatele, a tedy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. O jeho vině neexistuje žádný přímý důkaz, což soudy kompenzovaly svými spekulacemi. Celý odsuzující rozsudek je postaven výlučně na výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost soudy vůbec nehodnotily. Naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty se opírá pouze o tvrzení, že mu poškozená sdělila svůj skutečný věk (13 let). Přitom je z dokazování zřejmé, že při registraci na Facebook uvedla poškozená úmyslně věk vyšší (Facebook neumožňuje registraci osobám mladším 15 let), což potvrdila i její matka. Jejich vzájemná konverzace se nedochovala. Podle stěžovatele tak existuje reálná verze skutkového stavu, v níž poškozená lhala o svém věku i jemu. Jednak se jí stěžovatel (podle jejích vlastních slov) líbil a jednak si tím mohla zajišťovat větší sledovanost a popularitu na sociální síti. I nepřímé svědecké výpovědi pouze reprodukovaly písemný projev poškozené. Soudy rovněž nevzaly v potaz rozpory ve výpovědi poškozené, která například nedokázala hodnověrně vysvětlit, z jakého důvodu neustále obnovovala komunikaci s daným profilem. Stejně tak lze odlišně interpretovat vymazání celé konverzace poškozenou. Jen těžko lze takový krok chápat jako snahu o ochranu před hněvem rodičů. Podle stěžovatele se tak spíše poškozená pokoušela zničením hlavního důkazu něco zatajit.
6. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci nebylo ani prokázáno, že z předmětného profilu komunikoval stěžovatel. K profilu měly přístup i jiné osoby. Mobilní telefon byl stěžovateli několikrát odcizen, když se stěžovatel pohyboval určitou dobu mezi lidmi bez domova. Zneužití telefonu se pak nepodařilo vyvrátit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, aniž by jakkoliv konkrétně reflektoval skutečnost, že se soudy se všemi jeho námitkami podrobně vypořádaly. Pokouší se tak stavět Ústavní soud do výše popsané pozice další přezkumné soudní instance, která mu však nepřísluší.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Stěžovatel byl odsouzen na základě souboru nepřímých důkazů (tedy nikoliv pouze výpovědi poškozené), které ve svém souhrnu vyloučily jakoukoliv jinou variantu skutkového děje. Jde-li o věrohodnost výpovědi poškozené, pak i tou se soudy podrobně zabývaly. Její obsah konfrontovaly s ostatními důkazy, přičemž žádné relevantní rozpory shledány nebyly. Snaží-li se stěžovatel dovozovat nevěrohodnost poškozené ze skutečnosti, že se zaregistrovala na sociální síť v rozporu s jejími pravidly, nebo že nedokázala (ve věku nezletilé) vysvětlit a přesně formulovat své emocionální prožitky a jednání v extrémně stresové situaci, jsou takové námitky zjevně bezpředmětné.
12. Soudy se podrobně zabývaly možnou motivací poškozené a (na rozdíl od stěžovatele) neshledaly žádnou podezřelou skutečnost. Celkový kontext stěžovatelovy obhajoby, podle níž se stal obětí vypočítavé lži poškozené, postrádá jakoukoliv racionální i emocionální logiku, jak podrobněji uvedly soudy ve svých rozhodnutích. Konečně soudy podrobně a přesvědčivě vyvrátily i možnost, že by ze stěžovatelova facebookového profilu komunikovala jiná osoba. V této části lze stěžovatele toliko odkázat na argumentaci krajského soudu, podrobně vysvětlující odůvodnění tohoto závěru opírající se o údaje získané od provozovatelů telekomunikačních sítí.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu