ECLI:CZ:US:2021:4.US.260.21.1
sp. zn. IV. ÚS 260/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Perglové, zastoupené Mgr. Markem Sovičkou, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 30 Cdo 1853/2019-627 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 12 Co 251/2017-524, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 2. 2017 č. j. 10 C 255/2012-491 bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici (na zaplacení částky 132 468 Kč s příslušenstvím) tak, že je povinna stěžovatelce zaplatit částku 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení se zastavuje co do částky 24 000 Kč (výrok II), žaloba se zamítá co do částky 52 968 Kč s příslušenstvím (výrok III) a vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 180 Kč (výrok IV). V odůvodnění rozsudku soud dospěl k závěru, že řízení na přiznání dávky podle zákona o hmotné nouzi, které stěžovatelka u vedlejší účastnice vedla, bylo nepřiměřeně dlouhé (57 měsíců). S přihlédnutím k této skutečnosti soud vypočítal přiměřené peněžní zadostiučinění podle judikatury Nejvyššího soudu.
3. K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku I rozsudek obvodního soudu o úroku z prodlení a ve výroku III výrok o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí částku 1884 Kč, jinak jej potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu v části meritorního posouzení stěžovatelčina nároku. Stěžovatelka se však podle něj neoprávněně domáhala rozšiřování žaloby o větší nároky. Provedený výpočet částky přiměřeného zadostiučinění považoval městský soud za správný, stejně jako rozhodnutí o příslušenství.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť v něm některé z položených otázek nebyly způsobilé založit jeho přípustnost. Se dvěma zbývajícími otázkami se Nejvyšší soud vypořádal poukazem na svoji starší judikaturu, která obdobné otázky řešila. Stěžovatelčin odkaz na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 označil Nejvyšší soud za nepřípadný, neboť řešil skutkově odlišnou situaci (újma způsobená politické straně nevyplacením finančních prostředků na vedení volební kampaně).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že nadále přetrvává situace, v níž nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Přestože stěžovatelka v odvolání napadla celý výrok I rozsudku obvodního soudu, rozhodl městský soud toliko ve vztahu k úroku z prodlení, tedy pouze v rozsahu odvolání podaném vedlejší účastnicí (jako žalovanou stranou). V odůvodnění pak městský soud výslovně uvedl, že stěžovatelka uvedený výrok nenapadla. Z obsahu podaného odvolání je však zřejmý opak. Tím, že se v plném rozsahu vypořádal pouze s odvoláním protistrany, porušil rovněž právo na rovné postavení účastníků řízení. Toto pochybení prohloubil Nejvyšší soud tím, že odmítl stěžovatelčino dovolání z formalistických důvodů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z požadavku zastoupení advokátem rovněž vyplývá, že Ústavní soud nemohl přihlédnout k doplněním ústavní stížnosti, koncipovaným samotnou stěžovatelkou, navíc jdoucím významně nad rámec odůvodnění a petitu ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Jádro stěžovatelčiny argumentace spočívá v námitce, že městský soud nerozhodl o jejím odvolání v celém rozsahu, neboť stěžovatelka napadla rovněž výrok I rozsudku obvodního soudu. V takovém postupu městského soudu však Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
10. Výrok I uvedeného rozsudku obvodního soudu zní: "Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7.05% ročně od 30. 11. 2012 do zaplacení, dále úrok z prodlení z částky 24.000 Kč ve výši 7.05% ročně za období od 30. 11. 2012 do 22. 5. 2013, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku." Jde tedy o výrok, kterým je části stěžovatelčiny žaloby vyhověno. Je-li zároveň výrokem III tohoto rozsudku rozhodnuto, že žaloba se ve zbytku zamítá, nemá stěžovatelka ústavní právo podat proti výroku I odvolání, neboť v části týkající se merita věci nemohlo dojít k porušení jejích ústavních práv.
11. Ochrany svých práv se stěžovatelka mohla domáhat odvoláním proti výroku III, což také učinila. Městský soud o jejím odvolání rozhodl a své závěry přijatelně odůvodnil.
12. Zbývající část výroku I rozsudku obvodního soudu, týkající se úroků z prodlení, byla rovněž podrobena přezkumu městského soudu, přičemž městský soud shledal tuto část rozhodnutí souladnou se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu (viz str. 7). Provedl-li tento přezkum k odvolání podanému vedlejší účastnicí, resp. opomněl-li případně v odůvodnění uvést, že tento přezkum činí rovněž z podnětu odvolání stěžovatelky, je to z hlediska ochrany stěžovatelčiných ústavních práv nerozhodné.
13. Zrušení napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu by bylo nepřípustným formalismem, který by toliko zatěžoval účastníky řízení dalšími nadbytečnými náklady, neboť by nemohlo být dosaženo jiného výsledku řízení. Relevantní je v tomto ohledu pouze skutečnost, že městský soud výslovně přezkoumal každou část rozhodnutí obvodního soudu, kterou mohlo dojít ke zkrácení stěžovatelčiných práv, a tím se ve vztahu k jejím ústavním právům nedopustil tzv. odepření spravedlnosti.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu