ECLI:CZ:US:2021:4.US.2641.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2641/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Věslava Nemetha, advokáta, sídlem Senovážné náměstí 1463/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2021 č. j. 5 To 44/2021-809 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021 č. j. 52 T 7/2020-730, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovateli podle §66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ke krajskému soudu byla podána obžaloba na R. K. (dále jen "obžalovaný") pro zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3. odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. Dne 18. 11. 2020 bylo ve věci konáno hlavní líčení, ke kterému byl předvolán svědek M. K., který však odmítl vypovídat s tím, že je zaměstnancem kanceláře, která zastupuje obžalovaného. V jednací síni byl přítomen i stěžovatel coby obhájce obžalovaného, který odkázal na povinnost mlčenlivosti podle §21 odst. 9 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Krajský soud stěžovateli uložil, aby ve lhůtě jednoho týdne označil řízení, ve kterých byl obžalovaný danou advokátní kanceláří zastupován, a doložil kopie příslušných plných mocí, aby soud mohl posoudit důvodnost odepření výpovědi. Na to stěžovatel soudu sdělil, že požadované údaje poskytovat nebude. Požadované informace nesdělil ani po opětovné výzvě soudu a poučení o případném postupu podle §66 odst. 1 trestního řádu, proto mu krajský soud uložil dne 17. 12. 2020 pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč. Stížnost stěžovatele proti tomuto uložení pořádkové pokuty byla Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítnuta jako nedůvodná.
3. Následně krajský soud dne 11. 5. 2021 znovu vyzval stěžovatele ke sdělení požadovaných informací, avšak stěžovatel opětovně jeho výzvě nevyhověl, pouze soudu sdělil seznam fyzických či právnických osob bez žádné souvislosti s projednávanou věcí s tím, že v souvislosti s poskytováním právních služeb obžalovanému, na jeho doporučení, poskytoval právní služby osobám a subjektům, přičemž s pravděpodobností hraničící s jistotou tyto osoby jsou v nějaké míře účastny v projednávané trestní věci. Rovněž sdělil, že o příslušné trestné činnosti, které se měl obžalovaný dopustit, nevěděl a nejsou mu známa ani jména subjektů uvedená v popisu skutku. Krajský soud konstatoval, že obecné sdělení stěžovatele, že obžalovaný s uvedenými subjekty spolupracoval a bylo by tedy téměř nemožné, aby zrovna u předmětné kauzy tomu bylo jinak, nelze považovat za dostatečnou specifikaci vztahu těchto subjektů k projednávané věci, a to tím spíše, když sám obžalovaný se k předloženému seznamu fyzických a právnických osob vyjádřil tak, že tyto osoby nemají s projednávanou věcí nic společného, příp. že je vůbec nezná. Dodal, že skončení předmětné trestní věci řadu měsíců bránil bezprecedentní postup stěžovatele, který navzdory tomu, že byl obžalovaným zproštěn povinnosti mlčenlivosti, "zatvrzele s opakovaným nedůvodným odkazem na dodržování této povinnosti jednak bránil dosažení účelu trestního řízení, zejména však zásadním způsobem omezoval právo obžalovaného na obhajobu." Shledal proto, že předchozí výměra pořádkové pokuty se zjevně minula účinkem a uložil napadeným usnesením stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu o uložení pořádkové pokuty i o její výši a poukázal na to, že pouze obecný odkaz na povinnost zachovávat mlčenlivost v souvislosti s výzvou krajského soudu na předložení v ní vymezených dokladů, které jsou potřebné k posouzení důvodnosti tohoto jeho postupu, nestačí a že je třeba alespoň v obecné rovině uvést, z čeho vyslýchaná osoba ve vztahu ke konkrétní projednávané věci zachování této povinnosti dovozuje, což stěžovatel neučinil. Rovněž podotkl, že nebylo možno pominout ani to, že stěžovatel byl obžalovaným povinnosti mlčenlivosti zproštěn. V souvislosti s tím poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. III ÚS 801/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z jehož obsahu vyplývá, že "soud je oprávněn po advokátovi požadovat, aby mu přiblížil důvody, proč se cítí být vázán mlčenlivostí, ačkoliv byl této povinnosti zproštěn".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vykonává praxi advokáta (ve sdružení advokátů) a je zaměstnavatelem svědka M. K. Uvádí, že v předmětné trestní věci nebyl v pozici svědka ani jiného účastníka trestního řízení a že mu nemohla být uložena pořádková pokuta za to, že trvá na své povinnosti mlčenlivosti podle zákona o advokacii, když mu pokyn, aby na ní netrval, nebyl dán a ani být dán nemohl, neboť to neumožňuje žádný zákon. Má za to, že mu byla uložena pořádková pokuta za to, že má jiný názor na svou mlčenlivost podle zákona o advokacii vůči svému bývalému klientovi, a že byl potrestán za to, že dostál své povinnosti chránit svého bývalého klienta. Tvrdí, že obžalovaný ho povinnosti mlčenlivosti zprostil buď pod nátlakem, nebo v tísni. Je přesvědčen, že aktivně legitimován k podání důvodů prokazujících odepření výpovědi podle §99 odst. 2 trestního řádu je svědek, nikoli on. Dodává, že příkaz krajského soudu splnil, když mu zaslal veškeré požadované doklady i vysvětlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Na základě učiněných skutkových zjištění Ústavní soud po posouzení věci shledal, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom jeho tvrzení, že splnil pokyn krajského soudu a že mu tedy pořádková pokuta byla uložena protiprávně, zvláště když se stěžovatel se svojí argumentací poněkud míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Okresní soud po stěžovateli požadoval, aby označil řízení, ve kterých byl obžalovaný danou advokátní kanceláří zastupován, a doložil kopie příslušných plných mocí, aby soud mohl posoudit důvodnost odepření výpovědi svědkem, který je zaměstnancem jeho advokátní kanceláře. Tedy jinými slovy, aby mu sdělil potřebné informace a předložil uvedené doklady a alespoň obecně přiblížil důvody, proč se stále cítí být vázán mlčenlivostí, přestože byl této mlčenlivosti obžalovaným zproštěn.
9. Podle §66 odst. 1 trestního řádu kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč. Citované ustanovení se týká každého, tedy i obhájce obžalovaného, přičemž pořádková pokuta může být uložena fyzické i právnické osobě.
10. Ústavní soud judikuje, že pořádková pokuta podle §66 trestního řádu je jedním z prostředků vynucení splnění určité povinnosti uložené podle trestního řádu. Uložení pořádkové pokuty je často jediným možným prostředkem pro zabezpečení důkazů orgány činnými v trestním řízení. Může však být uložena pouze tomu subjektu, který byl vyzván, a jehož povinnost vyhovět výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho oprávnění disponovat požadovanými údaji [srov. nález ze dne 9. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 13/99 (N 120/15 SbNU 151)].
11. Tvrdí-li stěžovatel, že aktivně legitimován k podání důvodů prokazujících odepření výpovědi podle §99 odst. 2 trestního řádu byl pouze svědek M. K., nelze mu přisvědčit, neboť jmenovaný svědek byl zaměstnancem stěžovatele, proto oprávnění disponovat požadovanými údaji a vyhovět výzvě soudu svědčilo stěžovateli.
12. Krajský soud, s jehož názorem se ztotožnil i vrchní soud, jasně a srozumitelně vysvětlil, proč vyzval stěžovatele k doložení potřebných informací a dokladů. Stěžovatel, přestože mu již za totožné jednání pořádková pokuta byla jednou uložena, požadované informace a doklady nedoložil, a to ani na opakované výzvy krajského soudu. Obžalovaný zprostil mlčenlivosti celou advokátní kancelář stěžovatele a výzva krajského soudu, aby stěžovatel označil řízení, ve kterých byl obžalovaný stěžovatelem či danou advokátní kanceláří zastupován, a doložil kopie příslušných plných mocí, aby soud mohl posoudit důvodnost odepření výpovědi jmenovaného svědka, se nejeví nikterak nelogická. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že splnil příkaz krajského soudu, když sdělil jen seznam fyzických či právnických osob bez potřebné souvislosti s projednávanou věcí, o nichž navíc obžalovaný uvedl, že tyto osoby nemají s projednávanou věcí nic společného, příp. že je vůbec nezná. Odůvodněně proto byly zaslané podklady a vysvětlení obecnými soudy shledány nedostatečnými a neúplnými. Za přiměřenou je pak nutno považovat i výši uložené pořádkové pokuty, která byla krajským soudem uložena za opakované nesplnění výzvy, byť na samé horní hranici zákonem stanoveného rozpětí (§66 trestního řádu), praktikujícímu advokátovi. Z postupu krajského soudu nelze dovodit, že by stěžovatele trestal za to, že chtěl jen dostát své povinnosti chránit svého klienta. Na těchto odůvodněných závěrech krajského soudu nemůže nic změnit ani polemika stěžovatele s doplňujícími důvody vrchního soudu v ústavní stížnosti, týkajícími se výkonu funkcí a postavení jediného akcionáře v několika akciových společnostech.
13. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud nedůvodně odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 801/19, neboť z usnesení nevyplývá, že se zaobírá otázkou, že advokát i po zproštění mlčenlivosti svým klientem v souladu s §21 odst. 2 poslední věta zákona o advokacii na své mlčenlivosti trvá; naopak z tohoto usnesení vyplývá, že advokát jednal takto i přesto, že měl dostatečný prostor k tomu, aby si u České advokátní komory ověřil, zda je vázán povinností mlčenlivosti advokáta a v jakém rozsahu, což není případ stěžovatele, není tato námitka důvodná. Stěžovateli lze přisvědčit, že jím posledně uvedená věta se ho skutečně netýká. Stěžovatel však pomíjí další argumentaci v odůvodnění tohoto usnesení (v bodu 8.), v němž Ústavní soud uvedl, že "...soud po stěžovateli požadoval, aby mu alespoň obecně přiblížil důvody, proč se stále cítí být vázán mlčenlivostí, když byl této mlčenlivosti statutárním orgánem bývalého klienta zproštěn" a že "...soud navíc stěžovatele před uložením pokut řádně poučil a vysvětlil, že mu stačí alespoň obecné sdělení k tehdy souzené věci", se kterou se stěžovatel v ústavní stížnosti argumentačně nevypořádal. Právě na tyto věty přitom vrchní soud odkazoval a z nich dovodil, že z obsahu uvedeného usnesení se podává, že soud je oprávněn po advokátovi požadovat, aby mu přiblížil důvody, proč se cítí být vázán mlčenlivostí, ačkoliv byl této povinnosti zproštěn, přičemž nesplnění této výzvy lze podle §66 odst. 1 trestního řádu sankcionovat uložením pořádkové pokuty. Na tomto závěru Ústavní soud neshledává nic neústavního. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu