ECLI:CZ:US:2021:4.US.2651.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2651/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2 - Nové Město, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 8 As 208/2021-14, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a města Šumperk, sídlem nám. Míru 364/1, Šumperk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. 9. 2021 doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 6. 2021 č. j. 60 A 25/2021-7 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta v řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného vedlejšího účastníka města Šumperk při vyřizování žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, aby ho osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce. Důvodem zamítnutí krajským soudem byla okolnost, že stěžovatel vede značné množství obdobných sporů, které se nedotýkají jeho osobní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti. Je proto oprávněn tyto spory vést, avšak je na něm, aby nesl náklady s nimi spojené. Ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud, kasační stížnost stěžovatele zamítl výrokem I. a výrokem II. mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení nepřiznal výrokem III.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Obsahem nyní posuzované (několikařádkové) ústavní stížnosti je pouhé konstatování, že stěžovatel dlouhodobě využívá svoje ústavně zaručené politické právo k veřejně prospěšným účelům a že mu správní soudy nepřiznaly osvobození od správního poplatku, čímž nezákonně odmítly jeho správní žaloby. Dále tvrdil, že v řízení dostatečně prokázal nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením a obsah jeho žádostí se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů). To podle něj má zakládat "právní titul" pro ústavní stížnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Zejména je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je totiž uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv.
7. Za této situace Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoli soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, jako je tomu i v nyní posuzované věci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
8. Stěžovatel se opakovaně obrací na Ústavní soud s velkým počtem podání (dosud je v evidenci Ústavního soudu více než 200 podání), proto v dané věci postačí odkázat na odůvodnění předcházejících usnesení.
9. Lze proto uzavřít, že jelikož stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemělo být ústavně konformní, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu