ECLI:CZ:US:2021:4.US.2654.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2654/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace Esta Praha s.r.o., sídlem Jílovská 278, Zvole, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 23 Cdo 2369/2019-399, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 39 Co 195/2018-327 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. března 2018 č. j. 42 C 44/2017-208, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Michala Janíka a 2) obchodní společnosti Generali Česka pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi 1) domáhala zaplacení částky 4 084 826 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 1 038 039 Kč s příslušenstvím) z titulu náhrady škody porušením povinnosti advokáta v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 42 C 375/2013, v němž byl vedlejší účastník 1) právním zástupcem stěžovatelky. Ze strany vedlejšího účastníka 1) jako advokáta mělo dojít v řízení sp. zn. 42 C 375/2013 k pochybení spočívající v tom, že ve stanovené lhůtě jako právní zástupce stěžovatelky nereagoval na výzvu soudu k vyjádření a tudíž došlo k vydání rozsudku pro uznání a následně k nařízení exekuce. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že v případě reakce na výzvu soudu ze strany vedlejšího účastníka 1) by v rámci soudního řízení uplatnila námitku neexistence žalované pohledávky z důvodu splnění dluhu.
3. Obvodní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku žalobu stěžovatelky zamítl. Obvodní soud sice shledal pochybení vedlejšího účastníka 1), zároveň však dospěl k závěru, že není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti advokáta a vznikem škody, neboť ani při řádném postupu advokáta v původním řízení by stěžovatelka neuspěla, neboť neprokázala splnění dluhu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek odvodního soudu potvrdil jako věcně správný.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy podle ní nesprávně aplikovaly §135 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně stěžovatelka vytýká napadeným rozhodnutím, že nevyšly z usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 4. 2015 č. j. 206 EXE 7172/2014-161, jež řešilo po skutkové stránce zcela totožnou záležitost, byť s jinými účastníky řízení.
7. Stěžovatelka cituje pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139), a připomíná, že hodlá-li se soud odchýlit od závěrů konstatovaných jiným soudem v jeho pravomocném rozhodnutí, musí tento svůj postup náležitě vysvětlit a uvést jasné argumenty, proč tutéž věc řeší jinak nebo proč tutéž věc považuje za dosud nevyřešenou.
8. Podle stěžovatelky žádný z obecných soudů nevysvětlil zcela jednoznačným a nepochybným způsobem, proč se odchýlily od řešení předběžné otázky, zda stěžovatelka splnila svůj dluh (posouzení důvodu plateb provedených jednatelem stěžovatelky na účet věřitelky), oproti závěrům vysloveným ve zmíněném usnesení okresního soudu č. j. 206 EXE 7172/2014-161.
9. Dále tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá, nedostatečně zdůvodněná a nepřezkoumatelná.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předesílá, že podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán "rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení". Podle odst. 2 platí, že "jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází".
13. V nyní posuzované věci si spornou otázku, konkrétně to, zda vklady jednatele stěžovatelky na účet věřitelky (v dané době manželky jednatele) lze považovat za plnění dluhu obchodní společnosti - stěžovatelky, byly soudy oprávněny posoudit samy. Jakkoli byla uvedená otázka jakožto předběžná otázka řešena i v exekučním řízení mezi jinými účastníky, není závěr exekučního soudu zmíněný v odůvodnění rozhodnutí pro soud v nyní posuzované věci závazný, pouze z něj soud vychází a je povinen se s ním vypořádat.
14. Ve stěžovatelkou zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4301/2017 Nejvyšší soud uvedl, že "právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit". Uvedený závěr je konformní s rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž "soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí" (II. ÚS 2742/07).
15. V nyní posuzované věci však obecné soudy nepostupovaly rozporně s uvedenými závěry, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž sice vzaly v potaz rozhodnutí exekučního soudu, ovšem zároveň na základě provedených důkazů vyložily, proč nepovažují vklady jednatele stěžovatelky na účet své někdejší manželky (a zároveň věřitelky stěžovatelky) za plnění dluhu. Pokud soudy vyšly z toho, že sporné platby nebyly splácením dluhu stěžovatelky věřitelce, nýbrž klientskými vklady jednatele stěžovatelky na účet své tehdejší manželky, přičemž sám měl k účtu v době trvání společného jmění manželů dispoziční právo, a ani z účetnictví stěžovatelky nelze splnění dluhu dovodit, jde o závěry dostatečně zdůvodňující, proč stěžovatelka ve sporu neuspěla a zároveň, proč soud rozhodl odlišně od závěrů uvedených v exekuční věci vedené pod sp. zn. 206 EXE 7172/2014.
16. Napadená rozhodnutí stejně tak nelze považovat za jakkoli překvapivá, neboť stěžovatelka byla s právním posouzením věci ze strany soudu předem seznámena, opakovaně poučena dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzvána, aby prokázala, že peníze poskytnuté fyzickou osobou - jednatelem stěžovatelky byly prostředky stěžovatelky, a bylo tedy možno je považovat za plnění dluhu.
17. Ani odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud odkázal na řadu předchozích rozhodnutí, v nichž stěžovatelkou předestřenou otázku vázanosti předchozími soudními rozhodnutími řešil (mj. shora citované rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4301/2017), a uzavřel, že rozhodnutí městského soudu není s těmito závěry v rozporu. Vzhledem k tomu, že v napadených rozhodnutích obvodního soudu i městského soudu je přehledně zdůvodněno, proč soudy nepovažovaly vklady fyzické osoby (jednatele stěžovatelky) za plnění dluhu obchodní společnosti (samotné stěžovatelky), nelze nic vytknout závěru dovolacího soudu, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
18. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatelky na soudní ochranu.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu