ECLI:CZ:US:2021:4.US.2663.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2663/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. A. T., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 3 Tdo 345/2021-2444 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2020 č. j. 1 To 135/2020-2221, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2020 č. j. 46 T 3/2020-2058 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po domluvě s dalšími třemi obžalovanými naplánovali a provedli loupežné přepadení poškozeného, během kterého došlo k užití brutálního násilí, načež poškozeného nechali v lese, kde zraněním nepodlehl jen proto, že jej našli přátelé díky mobilním telefonem sdílené poloze. Stěžovateli připadl úkol opatřit auto a následně skupinu dovézt na místo činu, kde po napadení s ostatními obžalovanými odtáhli poškozeného do vozidla stěžovatele a odvezli jej do lesa na místo, které den předtím stěžovatel navštívil spolu s jedním ze spoluobviněných. Za popsané jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci (vozidla a šátku). S nárokem na náhradu škody byl poškozený odkázán do občanskoprávního řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel, ostatní obžalovaní, státní zástupce i poškozený odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám uznal stěžovatele (jakož i dva další obžalované) vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Popis vytýkaného jednání ponechal ve vztahu ke stěžovateli totožný. Za spáchaný trestný čin odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu propadnutí věci (motorového vozidla BMW X5 a tmavého šátku, který byl nástrojem trestné činnosti). Zároveň uložil všem obžalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit na náhradě škody zdravotní pojišťovně částku 2 164 862 Kč a poškozenému částky 459 144 Kč (za nemajetkovou újmu) a 31 087 Kč (za majetkovou škodu). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě předchozích podrobných doznání stěžovatele. V nich popsal nejen své jednání při řízení vozidla, ale rovněž, že pozoroval prvotní útok a dále závažná poranění poškozeného ve vozidle, jímž ho skupina dovezla do lesa a nechala jej tam.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy dovolací námitky nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů, neboť se opíraly o vlastní hodnocení důkazů (resp. důkazy ignorovaly). Soudy nižších stupňů stěžovatelovo jednání řádně kvalifikovaly jako pokus vraždy spáchaný ve formě nepřímého úmyslu. Za souladný s právními předpisy a ustálenou judikaturou označil Nejvyšší soud rovněž výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jednání, kterého se dopustil, nenaplňuje znaky výše uvedených trestných činů. Nadto povinnost nahradit škodu měla být uložena jen jednomu z obžalovaných. Soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a v provedeném hodnocení důkazů jsou podstatné mezery. Důkazy ve prospěch obhajoby byly naopak upozaděny. Zejména nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy. Soudy se v tomto směru nevypořádaly ani s námitkami obhajoby. Například odvolací soud v napadeném rozsudku tvrdí, že stěžovatel napadení poškozené pozoroval, ačkoliv policejním šetřením bylo prokázáno, že jej vidět nemohl. Tím pádem si ani nemohl být vědom jeho razance. Úmysl spáchat vraždu je tak podle stěžovatele v jeho případě vyloučen. Při přípravě "akce" se stěžovatel podle všech výpovědí vymezoval vůči užití hrubého násilí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Ústavní soud podotýká, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší především obecné námitky stran porušení zásad spravedlivého trestního řízení a v menší části se vymezuje proti dílčím konkrétním závěrům obecných soudů, přičemž však nereflektuje skutečnost, že soudy se s jeho námitkami obsáhle vypořádaly. Lze tedy toliko stručně zopakovat, že stěžovatelův nepřímý úmysl spáchat trestný čin vraždy (ve stadiu pokusu) byl dovozen především z jeho obsáhlých doznání, z nichž bylo zřejmé, že nejen vnímal život ohrožující útok, ale především i povahu zranění poškozeného, kterého následně s ostatními obžalovanými odvezl do lesa, kde ho následně zanechal bez pomoci. Z těchto skutečností soudy přesvědčivě a logicky dovodily stěžovatelovo srozumění s tím, že jednání celé skupiny poškozeného může usmrtit. Pro podrobnosti lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky.
10. Namítá-li stěžovatel neústavní uložení povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu, jde o polemiku na úrovni podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. K totožnému závěru dospěl Ústavní soud rovněž v usnesení, jímž odmítl ústavní stížnost dalšího obžalovaného (viz usnesení ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2655/21 a ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2719/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu