ECLI:CZ:US:2021:4.US.2674.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2674/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SILMET HP, a. s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2021 č. j. 26 Cdo 1578/2021-187, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021 č. j. 27 Co 311/2020-160 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. června 2020 č. j. 6 C 143/2019-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vimbau s. r. o., sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (jako žalované) povinnost uhradit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 1 411 761 Kč s příslušenstvím a také náhradu nákladů řízení ve výši 139 705 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že účastnice uzavřely nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Kunratice, nájem skončil výpovědí vedlejší účastnice nejpozději ke dni 30. 4. 2018, v květnu 2018 účastnice uzavřely dohodu o úplatě za užívání těchto nemovitostí, stěžovatelka ji však řádně neplnila, v důsledku čehož vedlejší účastnici vznikla předmětná pohledávka.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 34 558 Kč. Uvedený soud odmítl stěžovatelčino tvrzení, že zmíněná dohoda představovala novou nájemní smlouvu (nebo prodloužení stávající nájemní smlouvy - sc. prodloužení nájmu), s odůvodněním, že o nové smlouvě se teprve jednalo, ale k jejímu uzavření nedošlo, následoval spor o vyklizení a obě strany považovaly užívání předmětných nemovitostí za "bezesmluvní", kdy tato dohoda postihovala jen výši peněžitého plnění na dobu od skončení nájmu do vyklizení předmětných nemovitostí.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 278,80 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ač pro to nebyly splněny "základní podmínky", přičemž vyjadřuje nesouhlas s jeho názorem, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení před okresním soudem navrhla důkazy výslechem svědků k prokázání toho, že mezi účastnicemi řízení došlo k ujednání o prodloužení nájemní smlouvy (sc. prodloužení nájmu) a jaké byly její podmínky, uvedený soud tyto návrhy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, a krajský soud tento postup "posvětil" s odůvodněním, že provedení dalších důkazů je nadbytečné, jelikož veškeré relevantní skutečnosti již byly zjištěny. Podle stěžovatelky soudy nižších stupňů zamítnutí důkazních návrhů dostatečně neodůvodnily a tím vyloučily možnost přezkumu svých rozhodnutí. Přitom pro posouzení dané věci bylo nezbytné zjistit, zda došlo k ujednání o prodloužení stávající nájemní smlouvy. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou z výše uvedených důvodů zatížena libovůlí a porušují právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu).
6. Porušit toto základní právo měly obecné soudy podle stěžovatelky i posouzením otázky, zda mezi účastnicemi řízení došlo k dohodě o prodloužení nájemní smlouvy, resp. k uzavření nájemní smlouvy nové. Obecné soudy dospěly k závěru, že ačkoliv se účastnice dohodly na výši úplaty za užívání příslušných nemovitostí po skončení nájmu, nebyla tím uzavřena nová nájemní smlouva. To stěžovatelka považuje za hrubě nespravedlivé. Tvrdí, že v řízení prokázala, že v rozhodném období, které je předmětem podané žaloby, užívala předmětné nemovitosti a za toto užívání hradila vedlejší účastnici peněžní částku. Naplňuje-li právní vztah vzniklý mezi dvěma právními subjekty definiční znaky smluvního typu upraveného zákonem, je podle stěžovatelčina názoru nutno takový právní vztah posuzovat jako vztah vyplývající ze smlouvy, jejíž definiční znaky jsou naplněny. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na podstatné náležitosti nájemní smlouvy a tvrdí, že dospěly-li obecné soudy k závěru, že mezi účastnicemi došlo k dohodě o výši úplaty za užívání pozemků, pak muselo dojít i k uzavření nájemní smlouvy. S ohledem na to stěžovatelka "uzavírá", že v průběhu řízení nebylo prokázáno, jaká výše nájemného byla mezi účastnicemi sjednána, přičemž k objasnění této skutečnosti měly být provedeny jí navržené důkazy (viz výše).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl její dovolání, ač pro to nebyly splněny "základní podmínky", což dále upřesňuje vyjádřením nesouhlasu s jeho názorem, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. V tomto ohledu však nic bližšího v ústavní stížnosti není uvedeno, a tudíž Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu, který se navíc v odůvodnění svého usnesení vypořádával se stěžovatelčinými dovolacími námitkami, mohl vytknout.
10. Další stěžovatelčina argumentace se týká rozhodnutí soudů všech stupňů, ovšem ani ta adekvátně nereflektuje závěry obsažené v napadeném usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti totiž plyne, že z hlediska posouzení věci stěžovatelka považuje za rozhodující právní kvalifikaci dohody z května 2018 a v této souvislosti obsáhle argumentuje. Pomíjí však, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednak byla uzavřena pouze dohoda o výši úplaty za užívání předmětných nemovitostí, nikoliv tedy nová nájemní smlouva, jednak že není podstatné, zda šlo o tu či onu smlouvu, protože rozhodující je, že stěžovatelka nemovitosti užívala a dohodnutou úplatu nezaplatila. Ani v tomto bodě není zřejmé, v čem by posledně uvedená úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát. Tímto Nejvyšší soud náležitě vypořádal stěžovatelčin argument, že klíčové bylo zjistit, zda mezi účastnicemi došlo k ujednání o prodloužení nájmu (jako předmětu nájemní smlouvy) či nikoliv, a Ústavní soud nemá, co by k tomu dodal.
11. Za této situace by bylo možné považovat za relevantní stěžovatelčinu námitka, že v řízení nebyl prokázán obsah uzavřené dohody, konkrétně jaká výše plnění byla sjednána. Tuto argumentaci však stěžovatelka uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, ty se jí podrobně zabývaly a náležitě vypořádaly. V napadených rozsudcích tyto soudy označily konkrétní důkazy, které byly v řízení provedeny, tyto zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a uvedly, k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly. Současně vysvětlily, proč odmítají stěžovatelčinu skutkovou verzi, resp. obranu (tedy že došlo k uzavření nové nájemní smlouvy, neobsahující ujednání o konkrétní výši nájmu, či k prodloužení nájmu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom nespecifikuje, v jakém ohledu by měl daný hodnotící proces trpět ústavněprávním deficitem, soudům nižších stupňů vytýká pouze, že neprovedly jí navržené důkazy.
12. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožnil; důvodem jeho zásahu může být až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry, který vzniká zpravidla v důsledku zjevného věcného omylu anebo evidentní logické chyby. Stejně tak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není povinností obecných soudů provést důkaz navržený účastníkem řízení, ale zamítne-li příslušný návrh, musí svůj postup řádně odůvodnit. Z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu je patrno, že stěžovatelka v průběhu řízení měnila svá skutková tvrzení, že tato byla ve vztahu k dohodě z května 2018 či k jinému datu neurčitá, a tudíž další dokazování nebylo možné provést. Krajský soud (nadto) považoval další dokazování za nadbytečné, neboť skutkový stav byl již provedenými důkazy dostatečně, resp. jednoznačně prokázán. Takové zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu považuje Ústavní soud v kontextu skutkových zjištění soudů nižších stupňů za adekvátní, takže ani v tomto bodě nemohl stěžovatelce, jde-li o její tvrzení o porušení základního práva na řádný proces, přisvědčit.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu