ECLI:CZ:US:2021:4.US.2687.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2687/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hutníka, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. května 2021 č. j. 4 C 50/2021-69, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že obvodní soud zamítl žalobu o částku 4 239,30 Kč s příslušenstvím, kterou stěžovatel požadoval po vedlejší účastnici jako náhradu škody podle §36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Částka představuje náklady vynaložené dne 3. 5. 2020 na provedení testu na onemocnění SARS CoV-2 (dále jen "covid-19") ve výši 1 264 Kč a náklady na cestu do testovacího střediska ve výši 2 975,30 Kč. Stěžovatel tvrdí, že je jakožto občan České republiky přeshraničním pracovníkem (tzv. pendlerem) a pracuje ve Spolkové republice Německo. Dále tvrdí, že aby mohl vykonávat svou práci, musel absolvovat RT-PCR test na přítomnost covidu-19, s čímž byly spojeny náklady, jež požaduje po vedlejší účastnici jako náhradu škody. Má za to, že škoda mu vznikla v příčinné souvislosti s usneseními vlády č. 443 ze dne 23. 4. 2020 (č. 193/2020 Sb.), č. 495 ze dne 30. 4. 2020 (č. 222/2020 Sb.) a č. 511 ze dne 4. 5. 2020 (č. 226/2020 Sb.), které upravují povinnost předložit při překročení hranice test na covid-19. Obvodní soud dospěl k závěru, že §36 odst. 1 krizového zákona nezakládá nárok na náhradu škody za přijetí krizových opatření majících povahu obecně závazného právního aktu. Stát v obecné rovině nenese odpovědnost za normotvorbu a podle §36 odst. 1 krizového zákona odpovídá toliko za škodu způsobenou svou činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřena proti konkrétním fyzickým nebo právnickým osobám. Obvodní soud nesouhlasí se stěžovatelovou argumentací, že by takovým individualizovaným opatřením byla ostraha hranic ozbrojenými složkami a vymáhání povinností stanovených v krizových opatřeních. Jde totiž o obecná opatření namířená proti každému, kdo překračuje státní hranici. Podle obvodního soudu je účelem krizového zákona odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření. Za přiléhavou označil argumentaci vedlejší účastnice principem tzv. zvláštní oběti spočívajícím v rozlišování mezi individuálním opatřením coby zásahem do práv jednotlivce a plošným omezením práv a svobod neurčitého okruhu osob založeným obecně závazným prvním předpisem. Podle obvodního soudu proto nešlo v posuzované věci o individualizované opatření, které by vedlo k tomu, že by stěžovatel v zájmu všech nesl takovou oběť, za níž by mu náležela náhrada.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že se obvodní soud nedostatečně a chybně vypořádal s jeho argumenty k aplikaci §36 krizového zákona a týkajícími se podstoupením tzv. zvláštní oběti, jíž nesla jen část společnosti - tzv. pendleři. Až absurdně podle něj působí, že mu stát odmítá uhradit škodu v podobě nákladů na test na covid-19 vynaložených v roce 2020, zatímco v roce 2021 stát testování na covid-19 hradí plošně všem z veřejného zdravotního pojištění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
6. V posuzované věci je veden spor o bagatelní částku (4 239,30 Kč s příslušenstvím). V takových případech, s výjimkou extrémního vybočení, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost v zásadě vyloučena. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Přístup Ústavního soudu nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do základních práv, resp. do stanovení jejich hranice [viz usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13 a ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4046/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Bagatelní výše částky, jež je předmětem sporu, bez dalšího zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže věc doprovázejí mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25.). Na posouzení věci jako bagatelní nemá vliv potenciální počet podobných sporů, neboť ústavní stížnost má na prvém místě funkci ochrany subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva, a teprve v důsledku této ochrany může plnit (a také plní) funkci ochrany objektivního práva [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 34.]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18 (U 1/92 SbNU 356), bod 11.].
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, proč by bagatelní částka měla založit relevantní ústavněprávní újmu. Důvod, proč by tomu tak mělo být, neshledal ani Ústavní soud.
8. Stěžovatel požaduje náhradu škody za krizová opatření vlády. Z časového hlediska má význam se blíže zabývat jen stěžovatelem zmíněným usnesením vlády č. 495 ze dne 30. 4. 2020 (č. 222/2020 Sb.), které bylo účinné od 1. 5. 2020 do 11. 5. 2020, tj. v době, kdy podle svých tvrzení stěžovatel dne 3. 5. 2020 vynaložil náklady na test na covid-19. Zbylá stěžovatelem konkrétně zmíněná usnesení vlády v tuto dobu už účinná nebyla [usnesení ze dne 23. 4. 2020 č. 443 (č. 193/2020 Sb.)]) nebo nebyla ještě ani platná [usnesení ze dne ze dne 4. 5. 2020 č. 511 (č. 226/2020 Sb.)], není u nich tedy patrná souvislost s vynaložením nákladů na test dne 3. 5. 2020. Zmiňuje-li stěžovatel, že náhradu žádá "zejména, nikoli však výlučně" za konkrétně označená usnesení vlády, pak u těch usnesení, která nejsou jasně specifikována, jde o neurčitý požadavek, na který nelze brát zřetel.
9. Na posuzovanou věc nedopadá čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel žádá náhradu škody za usnesení vlády č. 495 vydané podle §5 písm. a) až e) a §6 krizového zákona, jež má v posuzovaném případě charakter právního předpisu sui generis (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 13., které se věnovalo zmíněnému usnesení vlády, za nějž stěžovatel žádá náhradu škody). K otázce, zda čl. 36 odst. 3 Listiny pokrývá i náhradu škody za normotvorbu, se Ústavní soud v minulosti vyjádřil negativně. Ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bod 13. (ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb.) uvedl, že Parlament nelze při výkonu zákonodárné pravomoci považovat za soud ani jiný orgán státní správy nebo veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého stát nese odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. K tomu dodal, že obdobně nelze považovat normotvornou činnost či nečinnost orgánů moci výkonné za nesprávný úřední postup [srov. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 36/08 (N 138/58 SbNU 131; č. 253/2010 Sb.), bod 18.]. K čl. 36 odst. 3 Listiny lze doplnit, že stěžovatel ani netvrdí, že by usnesení vlády č. 495 bylo nezákonné či nesprávné (podle čl. 36 odst. 3 Listiny je nezákonnost u rozhodnutí podmínkou náhrady škody a nesprávnost je podmínkou náhrady škody u nesprávného úředního postupu), nepoukazuje ani na žádné rozhodnutí, které by pro nezákonnost či neústavnost dané usnesení vlády zrušilo.
10. Stěžejní právní otázka rozhodná pro posuzovanou věc je, zda a případně za jakých podmínek existuje nárok na náhradu "škody" způsobené krizovým opatřením vlády, jakožto právním předpisem sui generis, u něhož není ani namítána jeho protiprávnost (nezákonnost). Právo na náhradu takové "škody" není ústavně zaručeno. Ústavní předpisy nebrání tomu, aby běžným zákonem zakotveno a chráněno bylo, dosud tomu ale tak není.
11. Obvodní soud posuzoval, zda je zmíněné právo zakotveno v §36 odst. 1 krizového zákona, podle něhož je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Jde o problematiku, na níž se názory různí (na jedné straně lze poukázat na přístup, dle něhož §36 odst. 1 krizového zákona dopadá i na škodu způsobenou prováděním krizových opatření majících povahu právního předpisu, byť pojetí takové odpovědnosti připouští limitovat naukou o tzv. zvláštní oběti, k tomu srov. Melzer, F. Poskytování náhrad za újmy vyvolané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví po jejich zrušení in Bulletin advokacie, č. 6/2020, s. 15 a násl.; na druhé straně lze zmínit výklad, podle něhož odpovědnostní režim podle §36 odst. 1 krizového zákona dopadá toliko na krizová opatření mající individuální povahu, srov. Handrlica, J., Balounová, J., Sharapaev, V. Náhrady a opatření přijatá v době pandemie in Právní rozhledy, č. 22/2020, s. 784 a násl.; další autoři poukazují na nesmyslné důsledky výkladu vedoucího k plošnému odškodňování za zákonné krizové opatření mající charakter právního předpisu sui generis, srov. Svoboda, T., K povaze "krizových opatření", odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (2. část) in Právní rozhledy, č. 10/2021, s. 348 a násl.).
12. Podle Ústavního soudu nepředstavuje §36 odst. 1 krizového zákona zákonné ustanovení, při jehož výkladu by bylo možno si vystačit jen s jazykovým výkladem. Je tak na obecných soudech, aby zohlednily úmysl zákonodárce, historické okolnosti přijetí krizového zákona (z důvodové zprávy je patrno, že byl přijat především jako legislativní reakce na skutečnost, že ničivé povodně v roce 1997 ukázaly, že v právním řádu absentuje adekvátní zakotvení právních a dalších podmínek pro provádění záchranných a likvidačních prací), systematické souvislosti přijaté úpravy (zda, případně do jaké míry má §36 odst. 1 krizového zákona představovat v právním řádu jinak nezakotvenou náhradu "škody" způsobené přímými důsledky právního předpisu; odpovědnost státu za neprovedení směrnice vyžadovanou právem Evropské unie není v daném ohledu potřebné řešit) a vyložily zákon racionálním způsobem s ohledem na jeho znění. Daný úkol náleží obecným soudům, a nikoli Ústavnímu soudu.
13. K napadenému rozsudku Ústavní soud poznamenává, že obvodní soud odůvodnil, jakým způsobem řešenou problematiku týkající se §36 odst. 1 krizového zákona vyložil a proč vyhodnotil stěžovatelův žalobní požadavek jako nedůvodný. Stěžovatelovy námitky o nedostatečnosti odůvodnění podložené tudíž nejsou. Co se týče věcného posouzení, Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal již na základě kombinace skutečností, že jde o bagatelní věc (bod 6.) a v jejím rámci především o výklad podústavního práva (bod 10.), přičemž se stěžovatel v ústavní stížnosti omezuje jen na nerozvinutou argumentaci, aniž by byly dány důvody, které by věc i přes bagatelní výši žalované částky posunuly do ústavně významné roviny.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu