ECLI:CZ:US:2021:4.US.2688.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2688/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASCOP Investment, s. r. o., sídlem Návazná 1032/23, Praha 6 - Suchdol, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 27 ICdo 76/2020-237, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2019 č. j. 104 VSPH 424/2019-191 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2019 č. j. KSPH 69 ICm 3267/2014-144, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti INSOLV, v. o. s., sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se vedlejší účastnice [jako insolvenční správkyně dlužnice MAVET a. s. (dále jen "dlužnice")] domáhala určení, že stěžovatelka (jako žalovaná) nemá za dlužnicí pohledávku č. P22/2 v rozsahu částky 15 591,66 Kč odpovídající úroku z prodlení a pohledávku č. P22/4 v rozsahu částky 92 934,41 Kč odpovídající úroku z prodlení a že v tomto rozsahu nejsou tyto pohledávky zajištěny majetkem dlužnice (výrok I), dále pak určil, že stěžovatelka nemá za dlužnicí pohledávky č. P22/2 ve výši 8 781 917,14 Kč z titulu přistoupení dlužnice dne 15. 12. 2007 k dohodě o narovnání uzavřené dne 15. 12. 2007 a č. P22/4 ve výši 8 752 219,89 Kč z titulu smluvní pokuty a že tyto pohledávky nejsou zajištěné ve výroku specifikovaným majetkem dlužnice (výrok II), stěžovatelce uložil zaplatit jednak vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 8 900 Kč (výrok III), jednak České republice soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok IV). Krajský soud dospěl k závěru, že dohoda, na jejímž základě dlužnice přistoupila k závazku [§533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], je podle §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem, a to jednak z důvodu absence (předchozího) souhlasu valné hromady podle §196a odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen "obchodní zákoník"), jednak proto, že nebyla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu §196a odst. 1 in fine obchodního zákoníku.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výše označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v (napadených) výrocích II až IV potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 726 Kč. Vrchní soud se plně ztotožnil s výše uvedenými závěry krajského soudu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatelka nepředložila žádnou otázku hmotného práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné. K tomu uvádí, že přípustnost dovolání spatřovala "z důvodu", že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, kdy se uvedený soud při řešení konkrétních otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž je toto rozhodnutí postaveno a které přesně specifikovala, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo Ústavního soudu, nebo šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. V dovolání, jak stěžovatelka dále uvádí, vymezila deset důvodů dovolání, jakož i konkrétní "důvody" splnění předpokladů jejich přípustnosti "a důvodnosti". Nejvyšší soud však k žádné námitce a nastoleným právním otázkám nevyložil, co jej vedlo k závěru o nepřípustnosti dovolání. Konkrétně neuvedl, co jej vedlo k závěru, že námitka postupu soudu v rozporu s §132 a §157 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., i když uvedla konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že postup obecných soudů je s nimi v rozporu, a je tedy způsobilým "dovolacím důvodem". V této souvislosti se odvolává na právní věty nálezů Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) a ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33).
6. Dále stěžovatelka tvrdí, že přípustnost dovolání v souladu s judikaturou Ústavního soudu odvozovala rovněž od skutečnosti, že dovolací námitky obsahovaly tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím odvolacího soudu, čímž naplnila i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci, jak plyne z judikatury Ústavního soudu [konkrétně má jít o usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) a ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 850/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V následující pasáži ústavní stížnosti stěžovatelka doslovně reprodukuje obsah jí podaného obsáhlého dovolání.
7. Krajskému soudu a vrchnímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se nevypořádaly s jejími námitkami, jakož i s její argumentací jinými rozhodnutími v obdobné věci, a že opomněly jí navržené důkazy, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž mají obecné soudy povinnost vypořádat se jak se vznesenými námitkami, tak argumentací jiným rozhodnutím, či s navrženými důkazy. Konkrétně má jít o výslechy svědků Ing. Josefa Scherrera a Jana Pavelky, kdy odmítnutí těchto důkazních návrhů spočívá na spekulaci bez opory v zákonných předpisech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva s výjimkou toho, co je uvedeno sub 9.
9. Domáhá-li se stěžovatelka rovněž zrušení výroku I rozsudku krajského soudu (o zastavení řízení), toto rozhodnutí nenapadla odvoláním, a tudíž je ústavní stížnost v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá především, že se Nejvyšší soud náležitě nevypořádal s jejími dovolacími námitkami, resp. že je usnesení tohoto soudu nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není patrno, co jej vedlo k závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud však připomíná, že podle závěrů uvedeného soudu stěžovatelka nepředložila žádnou otázku hmotného práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Vyšel přitom ze skutečnosti, že žalobě vedlejší účastnice bylo vyhověno ze dvou samostatných důvodů - podle prvního dohoda o přistoupení k závazku nebyla sjednána za podmínek obvyklých v obchodním styku, podle druhého jejímu uzavření nepředcházel souhlas valné hromady. Jde-li o první důvod, Nejvyšší soud se opřel o skutkové závěry soudů nižších stupňů (tedy že v souvislosti s přistoupením dlužnice k dluhu nebylo sjednáno žádné protiplnění v její prospěch) a shledal (právní) závěr vrchního soudu, podle něhož za této situace dohoda o přistoupení k závazku nebyla uzavřena za podmínek obvyklého obchodního styku, za souladný se svou judikaturou.
12. Z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně plyne, z jakých důvodů Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání. Vysvětlil, proč se věcně, resp. z hlediska přípustnosti dovolání již nezabýval výše zmíněnými otázkami, neboť jejich posouzení by na výsledek dovolacího řízení nemohlo mít žádný vliv. S ohledem na to považoval za nadbytečné zabývat se jakoukoliv otázkou hmotného či procesního práva týkající se, resp. související s (ne)existencí souhlasu valné hromady dlužnice s uzavřením předmětné dohody. Tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje, a tudíž Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem konkrétně by pochybení Nejvyššího soudu mělo spočívat. Neodpovídá tak skutečnosti, že by Nejvyšší soud neuvedl, proč námitka postupu soudu v rozporu s §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., dotýká-li se otázky (ne)existence souhlasu valné hromady dlužnice, nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v §237 o. s. ř. Nadto se uvedený soud vyjádřil k této námitce i obecně, když přiléhavě poukázal na to, že z dovolání se (v prvé řadě) musí podávat otázka procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 3, §237 o. s. ř.). Jinak jde "jen" o námitku vady řízení, jež není přípustným dovolacím důvodem (viz níže).
13. Na doplnění možno uvést, že - jak patrno z článku III, bodů 2 až 6, 9, 11 dovolání - právě tyto otázky představují těžiště tohoto mimořádného opravného prostředku. Bod 1 totiž neobsahuje žádnou dovolací námitku, body 7, 8 a 10 se pak týkají nesprávného právního posouzení "obvyklosti" běžného obchodního styku vrchním soudem, nicméně Nejvyšší soud se tímto posouzením vrchního soudu z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zabýval (viz výše), přičemž ústavní stížnost v tomto bodě žádnou konkrétní výhradu proti postupu Nejvyššího soudu neobsahuje.
14. Stěžovatelka dále uvádí, že její dovolací námitky obsahovaly tvrzení o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a odvolává se na judikaturu Ústavního soudu, podle které je takováto námitka uplatitelná vždy jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Ovšem i zde platí, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř) a dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené mj. v §241a 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř.; podstatou přezkumu dovolacího soudu pak není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování, kdy otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, může být otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být s příslušnými náležitostmi prezentována i Nejvyššímu soudu [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. I v takovém případě je nutno formulovat otázku hmotného nebo procesního práva, jak to požaduje §237 o. s. ř., a poté poukázat na to, že je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jinak nepůjde o dovolací důvod. Podmínkou samozřejmě je, že na jejím řešení musí rozhodnutí odvolacího soudu záviset (srov. §237 o. s. ř.), a není-li tomu tak, může jít o vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne jen v případě, kdy je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Soudům nižších stupňů stěžovatelka vytýká, že se nevypořádaly s jejími námitkami a její argumentací relevantní judikaturou. Nespecifikuje však, jaká konkrétní námitka či argument, jež by mohly být vzhledem k výše předestřeným závěrům Nejvyššího soudu relevantní, zůstaly bez reakce.
16. Dále vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů, kterážto vada měla vzniknout tím, že uvedené soudy odmítly vyslechnout svědky Ing. Josefa Scherrera a Jana Pavelku. Touto (ústavně relevantní vadou) však daný soudní proces nebyl stižen, neboť daným důkazním návrhem se zabýval již krajský soud, přičemž v napadeném rozsudku vysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl, a následně - ke stěžovatelčině námitce - vrchní soud postup krajského soudu přezkoumal a žádné pochybení nezjistil. A i když uvedené soudy odmítly provést tyto důkazy pro "nadbytečnost", z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, že šlo o důkaz, který by nebyl s to potvrdit tvrzenou skutečnost (tj. existenci platného souhlasu valné hromady dlužnice s přistoupením k závazku), což je důvodem z hlediska ústavnosti akceptovatelným. Především pak stěžovatelka k těmto jejich závěrům nic bližšího neuvádí (pouze obecně tvrdí, že "nemají oporu v zákonných předpisech"), a tak ani zde není jasné, proč úvahy soudů nižších stupňů nemohou z hlediska ústavnosti obstát. K tomu dlužno dodat, že neprovedení těchto důkazů bez adekvátního zdůvodnění by mohlo představovat kvalifikovanou vadu jen tehdy, kdyby byla dána souvislost s prvním důvodem rozhodnutí, tedy že předmětná dohoda nebyla sjednána za podmínek obvyklých v obchodním styku.
17. Ústavní soud uzavírá, že v této části posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení i výroku I rozsudku krajského soudu (o zastavení řízení), Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu