ECLI:CZ:US:2021:4.US.2713.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2713/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tallisa Investment, s. r. o., sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem, sídlem Brichtova 820/10, Praha 5 - Hlubočepy, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 23 Cdo 991/2020-442, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 se podává, že rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 11 C 93/2007-387 ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019 č. j. 11 C 93/2007-408 tento soud zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a dále částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 12 Co 232/2019-420 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, ve kterém namítala, že rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy právní výklad soudů nižších stupňů vede k absurdním závěrům, které nemají oporu v právních předpisech ani judikatuře, což zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (stěžovatelkou blíže specifikovanou), a že přípustnost dovolání je dána tím, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rovněž blíže specifikované), jde-li o otázku adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a že tato přípustnost plyne z porušení práva na soudní ochranu zapříčiněného nepřezkoumatelností dovoláním napadeného rozsudku. V části III stěžovatelka uvedla, že má nárok na úhradu ceny díla i smluvní pokuty, neboť práce provedla v režimu bodu II. 3. 3 smlouvy o díle, uzavřené mezi její právní předchůdkyní, tj. obchodní společností INTEGRASTAV a. s., a vedlejší účastnicí, a v bodech A) až F) rozvádí svou právní argumentaci, z nichž body A) až E) jsou věnovány výkladu bodu II. 3. 3 smlouvy o díle, kdy stěžovatelka poukazuje na účel daného ujednání a na porušení základních výkladových pravidel s tím, že soudní výklad vede k absurdním důsledkům, je v rozporu se základními zásadami obchodního styku a veřejných zakázek; bod F) se pak týká smluvní pokuty, kdy stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně konstatovaly, že práce provedené v režimu zmíněného ujednání byly již zahrnuty v ceně díla, takže byla oprávněna na ně vystavit faktury, a že nesprávně právně posoudily i otázku náležitostí těchto faktur, neboť podle ní soupis prací tyto faktury obsahovat nemusely. Konečně v části IV stěžovatelka poukázala na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem toto dovolání odmítl (viz body 18 až 24 napadeného rozsudku) podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v rozsahu směřujícím proti části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbývající části je shledal přípustným a důvodným a rozsudek odvolacího soudu zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I týkající se částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a ve druhém výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Napadený výrok I tohoto rozsudku Nejvyšší soud odůvodnil tím, že dovolání ve věci samé je vadné (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) [a směřuje-li dovolání proti nákladovému výroku, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na nesprávném závěru, podle kterého v dovolání nedostatečně vymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., čímž jí odepřel přístup k dovolacímu soudu. Poukazuje přitom na obsah dovolání, v němž uvedla, že výklad smlouvy o díle soudy nižších stupňů vede k absurdním "důsledkům", které nemají oporu v právních předpisech ani judikatuře, což zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (blíže v dovolání specifikovanou), týkající se výkladových pravidel. Přípustnost dovolání měla spočívat v tom, že se při řešení otázky adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého styku a dobrými mravy dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (v dovolání označené), a dále v tom, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rovněž blíže specifikované).
5. Uvedený "závěr" podle stěžovatelky vyplývá z části II dovolání, kde se nejprve uvádí, že otázka nesprávného právního posouzení bude vyhodnocena v části III, a v následujících třech odstavcích části II jsou "vymezeny" předpoklady přípustnosti, jak byly uvedeny výše. Část III pak upřesňuje předpoklady přípustnosti dovolání, neboť jsou zde analyzovány oblasti, ve kterých se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně zdůrazňuje, že zatímco Nejvyšší soud u nároku na zaplacení ceny díla posoudil v dovolání uvedené předpoklady jako dostačující, u nároku na zaplacení smluvní pokuty od stejně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání odhlédl a namísto toho pasáž dovolání týkající se interpretace smlouvy o díle nesprávně, v rozporu s textem označil za pasáž, pro kterou nebyly předpoklady přípustnosti dovolání vymezeny. Dovolání je podle stěžovatelky ve vztahu k oběma nárokům postaveno na stejném principu "ve smyslu nesprávného výkladu [smlouvy] v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu", Nejvyšší soud však formalisticky od tohoto zjevného obsahového aspektu odhlédl. Dovolání i v této části tak mělo všechny požadované náležitosti, což Nejvyšší soud "přehlédl", přičemž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu "rekapitulované" stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stručně shrnuto, stěžovatelka tvrdí, že ve svém dovolání náležitě "vymezila" předpoklady přípustnosti a důvody dovolání podle §237 ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. u obou jí uplatněných nároků, a namítá, že Nejvyšší soud tuto otázku posoudil vadně, když "přehlédl" podstatné části dovolání, resp. je vyložil formalisticky, v důsledku čehož porušil její právo na přístup k (dovolacímu) soudu.
9. Obsah ústavní stížnosti ne zcela důsledně reflektuje argumentaci v odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí. Jak patrno ze soudního spisu, stěžovatelka uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 % z ceny díla podle bodu XI. 5 smlouvy o díle s tím, že podle bodu V. 11 od této smlouvy odstoupila z důvodu prodlení vedlejší účastnice se zaplacením faktur po dobu delší 90 kalendářních dnů. Soudy nižších stupňů však v této části žalobu zamítly jednak proto, že stěžovatelka nemohla platně od této smlouvy odstoupit (z důvodu prodlení s úhradou fakturovaných částek), neboť dílo již bylo dokončeno, předáno a zaplaceno (a jde-li o dokončení dopadové plochy střelnice, tato část byla ze smlouvy o díle vyňata dodatkem č. 5), jednak proto, že stěžovatelkou vystavené faktury neměly požadované náležitosti a nebyl dodržen postup sjednaný v oddíle V smlouvy o díle, resp. dodatku č. 4 (podle nich k fakturám musely být připojeny vedlejší účastnicí potvrzené zjišťovací protokoly o provedení prací, dále k tomu viz níže).
10. V dovolání stěžovatelka uvedla, že soudy nižších stupňů nároku na smluvní pokutu nepřisvědčily v podstatě proto, že veškeré práce a dodávky realizované v režimu bodu II. 3. 3 smlouvy o díle subsumovaly pod režim bodů II. 3. 1 a II. 3. 2, a měly tak za to, že tyto byly již zahrnuty v ceně díla, a proto nebylo možné na ně vystavit fakturu. Současně namítla, že vystavené faktury obsahovaly zákonem stanovené náležitosti, a bylo-li jí soudy nižších stupňů vytknuto, že neobsahovaly vzájemně odsouhlasený soupis prací, pak tomu nebylo třeba, protože tyto práce byly provedeny na základě jednostranného pokynu (nemuselo tedy dojít k oboustranné dohodě smluvních stran).
11. Na tuto argumentaci Nejvyšší soud reagoval v bodech 19, 22 až 24 napadeného usnesení, když konstatoval, že stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve vztahu k námitce nepřiléhavosti závěru o nepředložení vzájemně odsouhlaseného soupisu prací při fakturaci uplatněných částek, navíc podle něho nesprávnost právního posouzení fakticky založila na vlastním skutkovém závěru odlišném od skutkových závěrů soudů nižších stupňů. A vzhledem k tomu, že stěžovatelka dovolacímu přezkumu neotevřela jeden ze dvou samostatných důvodů, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na smluvní pokutu postaveno, nemohla být podle Nejvyššího soudu ve vztahu k tomuto nároku založena přípustnost dovolání.
12. V ústavní stížnosti se stěžovatelka nijak nevymezuje vůči úvaze Nejvyššího soudu o skutkové povaze uplatněné námitky, a poněkud přehlíží i jeho závěr, že předložená otázka (ne)respektování pravidel výkladu právních úkonů (konkrétně bodů II. 3. 1 až II. 3. 3 smlouvy o díle) zpochybňuje pouze první se dvou samostatných důvodů rozhodnutí, kdy je zřejmé, že Nejvyšší soud nesdílel stěžovatelkou nyní prezentovaný názor, podle něhož uvedení toho, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (v části II dovolání), se vztahuje i k otázce "řádnosti" fakturace.
13. V této souvislosti považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem tato otázka přímo formulována). U takto konkrétně vymezené právní otázky je pak dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. pokládá za splněný a případně i proč (to v závislosti na konkrétním předpokladu). Současně platí, že dovolání je nutno posuzovat podle jeho obsahu, a tudíž není podstatné, v jakých jeho částech se jeho zákonné náležitosti nacházejí nebo jak jsou tyto jeho části označeny.
14. Ovšem ani po posouzení stěžovatelkou podaného dovolání z obsahového hlediska, a to s přihlédnutím k argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu nezjistil. Stěžovatelka v ní ne zcela přesně rozlišuje mezi důvody dovolání a předpoklady jeho přípustnosti. V části II dovolání stěžovatelka - jako tento předpoklad - obecně mj. uvedla, že výklad smlouvy o díle vede k ("absurdním") závěrům, které nemají oporu v právních předpisech ani judikatuře, což zakládá rozpor s ustálenou, blíže specifikovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu o výkladových pravidlech. V části III, a to konkrétně v bodech A) až E) dovolání, kde podle ní mají být předpoklady přípustnosti dovolání upřesněny, stěžovatelka, byť s několika judikaturními odkazy, především vytýká odvolacímu soudu nesprávnost výkladu (zejm.) bodu II. 3. 1 až II. 3. 3 smlouvy o díle (srov. i první odstavec části II dovolání). V bodě F) pak stěžovatelka mj. namítla, že předmětné faktury nemusely obsahovat vzájemně odsouhlasený soupis prací, protože práce byly provedeny na základě jednostranného pokynu vedlejší účastnice.
15. Závěr o nedostatcích fakturace soudy nižších stupňů postavily na požadavcích, jak jsou uvedeny v oddíle V smlouvy o díle, resp. dodatku č. 4. Podle Nejvyššího soudu daná námitka nenaplňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť nesprávnost právního posouzení stěžovatelka "fakticky" staví na skutkovém závěru odlišném od závěru odvolacího soudu. Ústavní soud si je vědom toho, že rozlišení mezi tím, co je závěr skutkový a co právní, může být v některých případech složité až problematické, ovšem i kdyby se s tímto názorem neztotožnil, k jinému výsledku dovolacího řízení by to vést nemohlo. Ústavní soud zde poukazuje na argumentaci stěžovatelky a požadavky plynoucí z §241a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka totiž jen uvedla, že faktury soupis prací obsahovat nemusely, což nedostatečně zdůvodnila tak, že fakturované práce byly provedeny na základě jednostranného pokynu vedlejší účastnice.
16. Ústavní soud však vyšel z poznatku, že právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, z toho vyplynula, a proto se zabýval tím, zda z hlediska ústavnosti obstojí závěr Nejvyššího soudu o deficitu náležitosti dovolání, spočívající v údaji o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, ostatně na něm je odmítnutí dovolání ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty postaveno. V tomto ohledu vzal Ústavní soud v úvahu, že dovolání v části III bodě F) neobsahuje žádnou argumentaci týkající se výkladu právních úkonů (jednání) a v návaznosti na to příslušných ustanovení smlouvy o díle, a tak v tomto ohledu není patrna žádná souvislost s částí II dovolání, kde stěžovatelka specifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a která se váže právě k této problematice.
17. Jiná situace přitom nastala u nároku na zaplacení ceny díla, neboť v souvislosti s ním stěžovatelka v dovolání podrobně právně argumentovala (viz též sub 3 a 5), přičemž bylo zřejmé, proč soudy nižších stupňů měly nesprávně vyložit smlouvu o díle, zejména pak její body II. 3. 1 až II. 3. 3, resp. proč měly porušit interpretační pravidla, která jsou stanovena zákonem a na konkrétní případy blíže rozvedena soudní judikaturou; tu pak - coby ustálenou rozhodovací praxi rovněž dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit - stěžovatelka prezentovala v části II (a dílem i v části III) svého dovolání. Nemůže tedy obstát stěžovatelčin argument, že když bylo dovolání shledáno Nejvyšším soudem bezvadným u nároku na zaplacení ceny díla, mělo se tak stát i v případě nároku na zaplacení smluvní pokuty.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu