ECLI:CZ:US:2021:4.US.272.21.1
sp. zn. IV. ÚS 272/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 1 KZN 1108/2020-24, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. srpna 2020 č. j. 2 ZN 1779/2020-15 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 5. srpna 2020 č. j. KRPB-179914-48/TČ-2019-060273-ŘA, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") odložila podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoníku. Toho se měl, stručně uvedeno, dopustit neznámý pachatel z řad lékařů hospice tím, že řádně a včas nereagoval na zdravotní problémy poškozeného (syna stěžovatelky), který byl do zařízení umístěn dne 13. 11. 2017 z důvodu pokročilého onkologického onemocnění, kdy onkologická léčba byla ukončena pro z neurochirurgického hlediska neřešitelný stav a doporučena léčba symptomatická. Při hospitalizaci nezjistil, že se v blíže nezjištěné době začal u poškozeného rozvíjet zápal průdušek a plic, v jehož důsledku poškozený zemřel, přičemž k úmrtí došlo čtyři dny po ukončení hospitalizace v hospici.
3. Trestní oznámení v této věci podala stěžovatelka a v jeho odůvodnění popsala řadu údajných pochybení lékařů a porušování práv pacienta i jí samotné (nezajištění rehabilitační péče, odpírání jiné péče a konzultace s dalšími lékaři, odpírání tekutin a zanedbávání péče). S ohledem na odmítavý postoj vedení hospice podala stěžovatelka trestní oznámení v souvislosti s odpíráním tekutin a zanedbání péče před převozem pacienta na Slovensko. Pro odpírání tekutin se rozhodla primářka s další lékařkou, avšak s tímto postupem nesouhlasila další lékařka, která informovala stěžovatelku, na jejíž nátlak byly infuze obnoveny. Ty pak ještě navýšila externí lékařka, načež se pacient probral z bezvědomí a začal přijímat potravu i tekutiny. Stěžovatelka uvedla, že byla svědkem stejného postupu u dalšího pacienta, který za několik dní zemřel. Před převozem na Slovensko si fyzioterapeutka všimla dýchacích obtíží a stagnace hlenu v dýchacích cestách. Přivolaná lékařka konstatovala, že jde o postup původní choroby a nezahájila žádnou léčbu. Následně pacient zemřel a při pitvě byl nalezen hnisavý zánět průdušek a plic, a to delšího trvání.
4. Policejní orgán ve věci nejprve obstaral vysvětlení stěžovatelky, které se obsahově shodovalo s podaným trestním oznámením. Následně k věci podali vysvětlení ředitel hospice a lékařský personál. Z jejich obsahu vyplynulo, že odpírání tekutin nebylo v hospici běžnou praxí. Příliš velké množství tekutin může být na škodu a poznámka u tohoto pacienta byla upozorněním na možné komplikace. Infuze podány byly. Léčba byla nastavena multidisciplinárním lékařským týmem. Podle získaných vyjádření stěžovatelka odmítala přijmout reálných stav svého syna a neustále (v míře neobvyklé pro hospicové zařízení) se dožadovala dalších postupů a vyšetření ve snaze tento stav zvrátit. Nebylo možné s ní diskutovat. Podle psychologa byla tato snaha zatěžující a škodlivá pro pacienta.
5. Neurochirurg z jiného pracoviště, který na žádost stěžovatelky přišel pacienta vyšetřit, uvedl, že nezaznamenal žádnou péči v neprospěch pacienta. Nebyl důvod k úpravě medikace. Další magnetická rezonance by podle něj nebyla možná. Externí lékařka (onkoložka) uvedla, že si rovněž nebyla vědoma žádného pochybení v léčbě. Zvýšení infuzí bylo na jejím lékařském zvážení a vzhledem ke stavu pacienta (neschopnost polykat) se pro něj rozhodla. Nesetkala se nikdy s odpíráním tekutin. Poslední kontrolující lékař uvedl, že v den převozu na Slovensko nebyl stav pacienta horší než v jiné dny. Žádné vyšetření nic neodhalilo. Podle externí fyzioterapeutky potřeboval pacient lepší rehabilitaci. Když s ním pracovala, tak více reagoval. Při cvičení před převozem se jí po vyšetření zdálo, že je nadměrně zahleněný, načež jí sestra řekla, že hlen neodsávají a přivolaná lékařka tvrdila, že nic výrazného neslyší a jde o postup nemoci. Následné změny si již nevybavila. Personál hospice hodnotila kladně.
6. Následně policejní orgán přibral podle §105 odst. 1 trestního řádu znalkyni MUDr. Irenu Závadovou. Ke zdravotnímu stavu pacienta v době přijetí do hospice znalkyně uvedla, že pacient trpěl neřešitelným zhoubným nádorem na mozku a bylo přistoupeno pouze k utlumení symptomů. Cílem léčby tedy bylo zpomalit postup nemoci. Z dokumentace se podává, že nebyla naděje na "přežití v řádu několika let" jak namítala stěžovatelka. Zprávy rovněž ukazují, že k zahlenění pacienta docházelo nezřídka. Proměny stavu pacienta (od stabilizovaného až po hluboké bezvědomí) lze považovat za projev měnícího se otoku v okolí nádoru a jeho metastáz. V takové situaci je nepodávání infuzí namístě. Taková situace nastávala opakovaně. V den převozu na Slovensko byl pacient schopen gest a nejevil známky akutního infekčního onemocnění (to nepotvrzuje ani přítomnost hlenu). Odsávání hlenu se u podobných pacientů nedoporučuje, neboť nepřispívá ke kvalitě jejich života (naopak bývá stresorem). Utrpení, které může zahlenění způsobit, se řeší jinými způsoby.
7. Ke zhodnocení kvality péče (jejímž cílem je maximální komfort pacienta a léčba případných projevů) znalkyně uvedla, že tato byla v souladu se současnými poznatky. Pacient netrpěl neřešenými příznaky. Nepodávání infuzí je v hospicové péči spíše pravidlem, neboť nemocní mívají otoky, jejichž projevy se mohou infuzemi zhoršit. S ohledem na úzkostné blízké osoby (péče o ně je rovněž součástí hospicové péče) lze podat menší množství infuze, které obvykle nezhorší příznaky. Právě na přání stěžovatelky byly zřejmě v tomto případě podány infuze. Ke vztahu úmrtí pacienta a poskytování péče znalkyně uvedla, že mezi nimi není příčinná souvislost. Neexistoval žádný způsob, jak zabránit postupu nemoci. Tvrzení stěžovatelky o provádění eutanázií nepodáváním umělé hydratace je nepodložené. V odborné literatuře neexistují důkazy, které by prokazovaly, že podávání infuzí prodlužuje život podobných pacientů. Uvážlivé indikování umělé hydratace odpovídá současným poznatkům vědy.
8. Z těchto důkazů policejní orgán dovodil, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Bylo prokázáno, že stav syna stěžovatelky byl důsledkem nádorového onemocnění a negativním změnám se nedalo nikterak zabránit. Personál hospice řádně a včas reagoval na akutní komplikace a vždy zvažoval jak rizika, tak přínos pro pacienta. Jeho postup je třeba hodnotit jako odborně správný.
9. Proti usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnilo s argumentací policejního orgánu. Stěžovatelčiny námitky vůči závěrům znalkyně představují odborně nepodloženou polemiku, zejména u předčasnosti úmrtí pacienta bez obnovení přísunu tekutin. Tato námitka je pak v rozporu s vyjádřením lékařů i závěry znalkyně. Stěžovatelka má přitom právo zadat si vypracování vlastního znaleckého posudku. Městské státní zastupitelství tak vyjádřilo názor, že stěžovatelka nepředložila tzv. hájitelné tvrzení (ve smyslu judikatury Ústavního soudu), které by založilo vyvratitelnou domněnku špatného zacházení. Stěžovatelce tak nesvědčí právo na účinné vyšetřování. I přesto se státní zastupitelství vypořádalo s jejími námitkami. Za souladný se zákonem označilo postup, jímž stěžovatelka nebyla předem informována o přibrání znalce. Podle §105 trestního řádu se o přibrání znalce informuje obviněný a státní zástupce, přičemž další osoby se informují pouze tehdy, je-li nutné, aby něco konaly nebo strpěly. Tytéž osoby jsou pak oprávněny vznést proti znalci nebo položeným otázkám námitky. Naplněn byl rovněž požadavek na participaci stěžovatelky, neboť jí bylo několikrát umožněno nahlížet do spisu, seznamovat se s důkazy a navrhovat provedení dalších. Konečně podle státního zastupitelství nebyly porušeny předpisy medicínského práva, neboť stěžovatelka udělila písemný souhlas s hospitalizací, v němž vyjádřila souhlas s prováděním všech potřebných léčebných zákroků či výkonů. Takový úkon má podobný účinek jako informovaný souhlas pacienta. Nedůvodná je rovněž námitka přehlédnutí zahlenění pacienta. Ten byl každý pracovní den vyšetřován a ihned po upozornění na tento možný problém bylo rovněž provedeno vyšetření, přičemž žádný problém odhalen nebyl. Výslech N. (lékařky dříve pracující v hospici) považuje státní zastupitelství za nadbytečný, neboť ta pacienta neošetřovala, a tudíž by její výslech nemohl mít vliv na výsledek daného trestního řízení.
10. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka podnět k výkonu dohledu, který Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným vyrozuměním odložilo, neboť v postupu městského státního zastupitelství neshledalo žádné pochybení. Podle odůvodnění je třeba za klíčové považovat vyjádření znalkyně, které se s námitkami, vznesenými stěžovatelkou, nepřímo vypořádalo. Její vyjádření (zejména o roli infuzí na prodloužení života pacientů) nevzbuzuje pochybnosti o jejich správnosti. Lze se ztotožnit se stěžovatelčiným tvrzením, že tekutiny jsou předpokladem zachování života, ovšem nikoliv u takto nemocných pacientů. Nebyl dán důvod pro zadávání dalšího znaleckého posudku. Rovněž tak byl dostatečně objasněn zdravotní stav pacienta před jeho převozen a žádné pochybení nebylo shledáno. Krajské státní zastupitelství se ztotožnilo s odůvodněním neprovedení důkazu výslechem N. Za nezákonný pak nepovažovalo ani postup neinformování stěžovatelky o přibrání znalce.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka namítá, že k porušení uvedených práv došlo odpíráním tekutin pacientovi bez zástupného souhlasu stěžovatelky, přičemž tento postup by nepochybně vedl k úmrtí pacienta během několika dnů. Šlo o pokus o tzv. pasivní eutanázii bez souhlasu. Toto porušení prohloubily svým přístupem orgány činné v trestním řízení, podle nichž život těžce nemocného pacienta není hoden ochrany v podobě účinného vyšetřování. Stěžovatelka poukazuje na to, že v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1565/14 vznesla v dané trestní věci tzv. hájitelné tvrzení, opřené o zdravotnickou dokumentaci. Podle stěžovatelky není třeba odborně dokládat (neboť jde o notorietu), že pacientovi je nutné podávat tekutiny. Dále nelze stěžovatelčino tvrzení nepovažovat za tzv. hájitelné pouze proto, že některé jeho dílčí části byly vyvráceny znaleckým posudkem. Na vyšetření dané věci má navíc zájem nejen stěžovatelka, nýbrž celá společnost.
12. Stěžovatelka namítá, že vyšetřování dané věci nesplňovalo podmínky stanovené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. V první řadě nebyla splněna podmínka umožnění participace stěžovatelky (jako oběti) na úkonech trestního řízení. Konkrétně stěžovatelka namítá, že jí nebylo umožněno formulovat otázky pro znalce. V takovém případě nelze o aktivní participaci hovořit. Z toho důvodu bylo nutné zahrnout stěžovatelku mezi osoby, uvedené v poslední větě §105 odst. 1 trestního řádu, neboť bylo nezbytné (pro účel naplnění účinného vyšetřování), aby stěžovatelka "něco konala" (vykonávala svá participační práva). Prohloubení uvedeného pochybení nastalo tím, že policejní orgán věc odložil, aniž by stěžovatelce umožnil se seznámit se znaleckým posudkem a jakkoliv na něj reagovat. Za nesprávný považuje stěžovatelka argument, že si může nechat vyhotovit posudek vlastní, neboť je to jednak v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení, ale zejména tím není napraveno pochybení, že stěžovatelka nemohla klást otázky ustanovenému znalci. Konečně obstarávání vlastních důkazů je v rozporu s právem na účinné vyšetřování.
13. Vyšetřování rovněž nesplnilo požadavek důkladnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení pouze nekriticky přijaly závěry znaleckého posudku, ač byly povinny učinit samy závěr o tom, zda bylo v dané věci postupováno de lege artis, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Zde poukázala na nálezy sp. zn. I. ÚS 3937/18 a III. ÚS 1477/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka přitom poukázala na řadu skutečností, které správnost postupu lékařského personálu zpochybňují. Znalecký posudek vykazoval podle stěžovatelky logické rozpory a byl bez náležitého a podloženého odůvodnění. Kupříkladu znalkyně neuvádí, z jakého zdroje čerpala poznatek, že příjem tekutin není pro pacienty přínosný. Stejně tak neodůvodněný je závěr, že u pacientů s otokem mozku v okolí nádoru může být takový postup odůvodněn. V žádném případě však nejde o závěry vztažené ke stavu konkrétního pacienta. To nepřímo potvrzuje i skutečnost, že se stav pacienta zlepšil poté, co na stěžovatelčin nátlak mu začaly být tekutiny podávány (probral se z vegetativního stavu, začal reagovat, přijímat stravu ústy atd.). Bez zásahu stěžovatelky by nepochybně došlo k úmrtí pacienta předčasně. Argument, že se tímto způsobem "obecně" zabraňuje otokům mozku, neobstojí zejména proto, že toto nebezpečí nebylo u daného pacienta vyšetřením zjištěno. Lékaři rovněž nereagovali na upozornění (fyzioterapeutky) o zahlenění pacienta. Odhalila-li pitva pokročilý hnisavý zánět, musel být tento problém přítomen již v hospici, a tudíž mohl (a měl) být odhalen lékaři. Znalkyně k tomu pouze uvedla, že neodsávání hlenu bylo v pořádku, ačkoliv jiná klinika jej prováděla.
14. Dále stěžovatelka rozporuje argument městského státního zastupitelství, podle kterého nebyl k odepření tekutin nutný souhlas pacienta (resp. zástupce), neboť ten při přijetí udělil písemný souhlas s prováděním všech potřebných lékařských zákroků. Takový blanketní souhlas nemůže být podle stěžovatelky platný, neboť souhlas se vyžaduje ke konkrétním úkonům. V každém případě ale nemůže takový souhlas být podkladem pro postup, který povede k úmrtí pacienta v průběhu několika dnů (fakticky pasivní eutanázie), neboť nejde o "potřebný lékařský zákrok či výkon".
15. Konečně stěžovatelka namítá, že v dané věci lze považovat za opomenutý důkaz zmíněný neúplný znalecký posudek, výslech N., která se o pacienta starala v předešlém zařízení a rovněž v minulosti pracovala v hospici a v minulosti naznačila, že velká část lékařů v hospici dala výpověď z toho důvodu, že vedení mělo zájem o "doprovázení pacientů ke smrti", ale ne o zajišťování léčby. Závěr státních zastupitelství o nadbytečnosti tohoto důkazu se jeví jako vyhýbavý a nedostatečný.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
16. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.
17. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že trvá na výsledku přezkumu činnosti městského státního zastupitelství a závěru o neporušení stěžovatelčiných ústavních práv. V dané věci bylo provedeno obsáhlé prověřování, přičemž nebylo možné dospět k závěru o spáchání trestného činu. Poškozený byl onkologický pacient a lze důvodně předpokládat, že příčinou jeho úmrtí bylo toto onemocnění, což nevyvracela ani stěžovatelka, která uvedla, že smrt měl urychlit fakt puštění pacienta na Slovensko s akutním zánětem plic a průdušek. Pro danou věc byly podstatné závěry znaleckého posudku, z nichž žádné pochybení nevyplynulo. Znalkyně se výslovně vyjádřila k oprávněnosti nepodávání infuzí. Zdravotní personál byl k takovému postupu oprávněn na základě souhlasu pacienta, přičemž náležitosti této listiny nejsou pro případné posouzení trestní odpovědnosti podstatné. Znalkyně se rovněž vyjádřila k oprávněnosti převozu pacienta na Slovensko. Neprovedení dalších důkazů bylo orgány činnými v trestním řízení odůvodněno. Konečně trestní řád nevyžaduje, aby oznamovatel (v této věci stěžovatelka) byl informován o přibrání znalce.
18. Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že závěr policejního orgánu vycházel z provedených důkazů. V podrobnostech odkázalo na obsah napadených rozhodnutí. Po důkladném prověření všech okolností nebyl zjištěn poznatek o spáchání trestného činu. Neinformování stěžovatelky o přibrání znalce vyplývá ze zákona, který taxativně stanovuje osoby informované o této skutečnosti. Stěžovatelka nicméně o přibrání znalce informována byla, neboť nahlížela do spisu. Její zmocněnkyně pak dne 3. 6. 2020 po nahlížení do spisu návrh na doplnění dokazování nepodala. Znalkyně byla přibrána dne 9. 6. 2020. Zároveň stěžovatelce nic nebránilo přibrat dalšího znalce. Z jejích podání ani nebylo zřejmé, jakého znalce by chtěla oslovit a jaké otázky mu položit (což nečiní ani v ústavní stížnosti). Pro orgány činné v trestním řízení bylo podstatné, zda lékaři svým jednáním zavinili úmrtí pacienta a zda jejich péče byla de lege artis. Na obě otázky znalecký posudek odpověděl. O obsahu znaleckého posudku nemá smysl pochybovat, je-li v souladu se všemi ostatními provedenými důkazy. Znalkyně měla k dispozici zdravotní dokumentaci pacienta, pročež nejde z její strany pouze o obecné závěry. Navrhovaný výslech další lékařky nebyl v dané věci nutný z důvodů uvedených v napadených rozhodnutích. Konečně se vyjádření neztotožňuje se stěžovatelčiným tvrzením, že by z napadených rozhodnutí bylo patrné, že by život těžce nemocného pacienta měl pro orgány činné v trestním řízení menší hodnotu.
19. Policejní orgán ve svém vyjádření uvedl, že věcí se důsledně zabývalo nejprve krajské ředitelství Policie České republiky, neboť předložená tvrzení naznačovala spáchání trestného činu vraždy (resp. obdobného trestného činu). Spáchání žádného trestného činu nebylo zjištěno, a tak byla věc postoupena policejnímu orgánu, který rovněž žádné trestné jednání nezjistil. Informace uvedené v trestním oznámení byly vyvráceny provedenými důkazy. Lékařka, která měla stěžovatelku o protiprávním postupu personálu informovat, takovou interpretaci odmítla. Zanedbání péče si nikdy nevšimla ani rehabilitační pracovnice, nespojená s hospicem, která naopak popsala, že jí personál vycházel vždy vstříc. Stejně tak personál nebránil provedení vyšetření magnetickou rezonancí. Stěžovatelka sama nenavrhovala přibrání znalce, a byť nyní argumentuje opačně, nepředložila jedinou otázku, kterou by bylo třeba znalci ještě položit. Pouze polemizuje s jeho odbornými závěry. Ostatní důkazní návrhy byly nadbytečné, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí. Celému případu byla věnována patřičná pozornost bez ohledu na špatný zdravotní stav pacienta. Podle policejního orgánu tak nedošlo k porušení výše uvedených ústavních práv stěžovatelky.
20. Soudce zpravodaj následně zaslal toto vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
21. Stěžovatelka využila svého práva repliky, v níž uvedla, že ze spisu vyplynulo, že pacientovi byly odpírány tekutiny. Orgány činné v trestním řízení pak nekriticky přijaly závěry znalkyně, aniž by je podrobily kritickému pohledu (podle závěrů nálezu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20). Nezabývaly se tak základními otázkami, jako například kolik tekutin potřeboval pacient k zachování života a zdraví, nebo čím jsou závěry znalkyně podložené. Dále stěžovatelka uvedla, že podle jejího názoru je nutné vyrozumět poškozeného o přibrání znalce. Zopakovala, že znalkyně se dostatečně nevěnovala otázce možnosti hospice rozpoznat zánět. Dále stěžovatelka rozporuje, že by měla reálnou možnost klást znalkyni otázky před odložením dané věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
23. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává práva na tzv. účinné vyšetřování. Jeho (ne)porušení se v ustálené judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva posuzuje podle naplnění pěti kritérií. Těmi jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola. Stěžovatelka konkrétně namítala nenaplnění kritéria veřejné kontroly a efektivity.
24. V prvé řadě je třeba odmítnout dvě hlavní tvrzení stěžovatelky z úvodu ústavní stížnosti, která podle Ústavního soudu hraničí s limity možného veřejného kritického vyjadřování. Prvním bylo tvrzení, že se hospic pokusil o tzv. pasivní eutanázii bez souhlasu (což je podle Ústavního soudu eufemistický popis vraždy, nikoliv eutanázie v jejím obecném chápání), k níž však nedošlo jen díky zásahu stěžovatelky. Takováto interpretace skutkového děje nemá podle Ústavního soudu reálný podklad a je pouhou fabulací. Z žádného z provedených důkazů (navzdory stěžovatelčiným "důkazním slibům" v trestním oznámení) nevyplynulo nejen to, že by hospic měl provádět jakékoliv praktiky podobné eutanázii, nýbrž ani skutečnost, že by synovi stěžovatelky měly být dlouhodobě (nota bene trvale) odpírány veškeré tekutiny. Naopak ze všech provedených důkazů vyplynulo, že příjem i výdej tekutin byl každodenně sledován a podle stavu pacienta upravován. Oprávněnost omezení (nebo dočasného krátkodobého odepření) tekutin z důvodu rizika "edému mozku" rovněž odpovídá všem důkazům. Tomu naopak odporuje hodnocení stěžovatelčina nátlaku jako rozhodující skutečnosti pro podobu péče. Skutečnost, že se personál hospice nechal k podání malých infuzí přesvědčit (slovy znaleckého posudku) na žádost úzkostných pečujících osob, o jejichž duševní stav se má hospic rovněž starat, nebyla podle žádného z důkazů rozhodující ve vývoji zdravotního stavu pacienta. Stěžovatelka tak v rozporu s objektivním obsahem provedených důkazů dezinterpretuje nejen postup hospice (a úmysl jeho personálu), nýbrž i roli svého vlastního jednání. V této části je tedy postup orgánů činných v trestním řízení odpovídající provedeným důkazům.
25. Stejně neopodstatněné je i nařčení orgánů činných v trestním řízení, jimž stěžovatelka vnucuje přesvědčení o méněcennosti života jejího syna, který není hoden ochrany. Žádný takový závěr či názor ani nepřímo z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá. Naopak orgány činné v trestním řízení věnovaly celé věci nadstandardní pozornost a provedly obsáhlý soubor důkazů, přičemž provádění dalších důkazů již nebylo namístě (viz dále).
26. Ústavní soud nepovažuje za nutné se vyjadřovat do všech podrobností ke všem stěžovatelčiným skutkovým tvrzením, které buď nemají oporu v provedených důkazech, anebo nesouvisí s předmětem trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení totiž nemají být pro pozůstalé detektivní kanceláří, která má na jejich podnět zjistit, přezkoumat a vysvětlit veškeré okolnosti (a případně explicitně vyvrátit dezinterpretující tvrzení) o péči o zemřelé členy rodiny. Jejich úkolem je pouze zjištění, zda je v dané věci důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu, tedy některého z nejzávažnějších protiprávních jednání. Neprokazují-li provedené důkazy tuto skutečnost v dostatečné míře (případně vůbec jako v dané věci), je jediným možným postupem trestní věc odložit, neboť její další vedení je (kromě nehospodárnosti takového trestního řízení) rovněž zpravidla v rozporu s ústavními právy dalších osob. K zásahu do jejich soukromí a osobní svobody totiž dochází bez přiměřeného ústavního důvodu.
27. Ústavní soud se tedy dále zaměřil jen na ty stěžovatelčiny námitky, které obsahově odpovídaly právu na účinné vyšetřování, resp. mu odpovídajícím povinnostem orgánů činných v trestním řízení. Zde musí Ústavní soud jako první odmítnout námitku existence práva být informován o přibrání znalce podle §105 odst. 1 trestního řádu. Uvedené ustanovení ani svým zněním, ani svým smyslem nedává oznamovateli trestného činu (resp. nositeli práva na účinné vyšetřování) oprávnění být o přibrání znalce informován. Hlavním důvodem pro takový právní stav je podle Ústavního soudu legitimní potřeba hospodárného a efektivního prověřování, jehož směřování (ve fázi před vznesením obvinění) určují orgány činné v trestním řízení. Z hlediska práva na účinné vyšetřování je pak rozhodné, že přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku v listinné podobě není úkon nevratný a nepřezkoumatelný (jako tomu může v některých případech být například při výslechu znalce). Stěžovatelka měla (a má) možnost se seznámit se závěry znaleckého zkoumání a jejich správnost (ať už v trestním nebo jiném řízení) zpochybnit, což však doposud kvalifikovaně neprovedla.
28. Dále je třeba odmítnout námitku, že by orgány činné v trestním řízení přistupovaly k vypracovanému znaleckému posudku nekriticky, v rozporu se závěry nálezu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20. Tento nález řešil kvalitativně odlišnou situaci, kdy vypracovaný znalecký posudek nejen obsahoval zjevné vnitřní rozpory, nýbrž byl konkrétně a explicitně zpochybněn vyjádřením jiného odborníka. K ničemu takovému v dané věci nedošlo, neboť zejména obsah vypracovaného znaleckého nálezu korespondoval s obsahem všech ostatních důkazů. Ostatně i předmět obou trestních řízení byl v jádru odlišný, neboť uvedeným nálezem byl řešen případ nenadálého úmrtí v důsledku nečekaného, akutního zdravotního problému. Naproti tomu ve stěžovatelčině věci byla předmětem zájmu (podle stěžovatelčina zdání) zanedbaná paliativní péče o nevyléčitelně nemocného pacienta, která logicky sleduje jiné cíle, než léčba akutních, život ohrožujících stavů. Tato skutečnost se podle Ústavního soudu musí nutně promítnout do odlišné podoby znaleckého posudku, jakož i postupu orgánů činných v trestním řízení při jeho kritickém hodnocení. Na rozdíl od stěžovatelky považuje Ústavní soud znalecký posudek za dostatečně odůvodněný (v kontextu celého případu a ostatních nerozporných důkazů), obsahující seznam odborných zdrojů v posudku užitých. Přitom je třeba připomenout, že odůvodnění posudku se odvíjí od položených otázek. Úkolem znalkyně bylo zejména posoudit, zda postup hospice byl de lege artis, a nikoliv obhájit své (jiným odborníkem nezpochybněné) odborné názory.
29. Pro úplnost je třeba dodat, že na otázky, které stěžovatelka vznesla v replice v řízení o ústavní stížnosti, lze nalézt v napadených rozhodnutích odpovědi buď přímo, anebo z jejich kontextu, například pro jejich irelevantnost ve vztahu k předmětu trestního řízení (například otázka určitosti souhlasu poskytnutého při nástupu pacienta do hospice).
30. Dokazování, včetně znaleckého zkoumání, bylo podle Ústavního soudu provedeno v potřebném a dostatečném rozsahu. Další dokazování by již podle Ústavního soudu představovalo ústavně nepřípustný postup (tzv. fishing expedition). Všechna relevantní stěžovatelčina tvrzení (i spekulace) byly rozsáhlým dokazováním vyvráceny. Žádný ze stěžovatelkou uvedených opomenutých důkazů nelze považovat za relevantní ve vztahu k předmětu řízení v kontextu všech ostatních provedených důkazů.
31. Konečně pochybení Ústavní soud neshledal ani při hodnocení údajného přehlédnutého zánětu plic a průdušek. Orgány činné v trestním řízení se touto skutečností zabývaly a žádný důkaz (vyjma stěžovatelčina nedoloženého tvrzení) neukázal na pochybení (nota bene trestněprávní) personálu hospice. Ani stěžovatelkou zdůrazňovaná svědecká výpověď nikterak neukázala na přítomnost pokročilé infekce, nýbrž pouze zahlenění, které bylo podle všech důkazů u pacienta relativně běžné. Zároveň svědkyně potvrdila, že se pacientovi věnovaly jak sestry, tak lékařka (a následně ještě další lékař). Debata o vhodnosti praxe (ne)odsávání zahleněných (bez infekce) nevyléčitelných pacientů není z pochopitelných důvodů předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení, tím méně Ústavního soudu. Ostatně ani základní východisko, že pacient zemřel v důsledku rozvinuté, snadno identifikovatelné infekce dýchacích cest, stěžovatelka nedoložila žádnými dalšími důkazy.
32. Ústavní soud tedy uzavírá, že orgány činné v trestním řízení dostály svým povinnostem, vyplývajícím jim ze stěžovatelčina práva na účinné vyšetřování. Toliko pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že se napadená rozhodnutí toliko stručně (resp. pouze nepřímo) vypořádaly se závažným nařčením hospice z páchání eutanázií na ostatních pacientech (a případné stěžovatelčiny odpovědnosti za toto tvrzení). Ani to však nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Jednak stěžovatelka není vůči ostatním pacientům osobou požívající práva na účinné vyšetřování jejich úmrtí. Především však je z obsahu policejního spisu zřejmé, že se orgány činné v trestním řízení touto otázkou dostatečně zabývaly. Její výslovné nevypořádání v konečném rozhodnutí tak sice představuje pochybení, nikoli však s ústavní relevancí tzv. kvalifikované vady.
33. Má-li i nadále stěžovatelka pocit, že hospic postupoval v rozporu s právními předpisy, je k dispozici celá řada právních prostředků, jak se domoci nápravy, jichž konečně, jak se podává z policejního spisu, rovněž využila. Vzhledem k tomu, že ani žádné důkazy, které stěžovatelka uvedla na svou podporu, ve výsledku nepotvrdily jí preferovanou skutkovou verzi skutečností, byly možnosti trestněprávní reakce státu v dané věci vyčerpány.
34. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu