ECLI:CZ:US:2021:4.US.2730.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2730/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelek K. B., M. B. a V. B., zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 467/28, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2021 sp. zn. 5 To 180/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2021 č. j. 1 T 8/2021-247, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla obviněná H. R. (dále jen "obviněná") uznána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně dopustila tím, že po předchozí slovní rozepři ve vzájemně problémovém soužití a užívání společných prostor vzala do ruky sekeru, začala s ní mávat a přehazovat si ji z ruky do ruky, a přitom na stěžovatelky jako poškozené křičela, že je zabije a rozseká na malé kousky, což v nich vyvolalo obavy o zdraví své a svých dětí nacházejících se vedlejší místnosti, a to i s ohledem na skutečnost, že s obviněnou měly již v minulosti četné verbální i fyzické konflikty. Za to byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců.
3. Stěžovatelky byly daným rozsudkem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu v odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že stěžovatelky se k trestnímu řízení řádně a včas připojily s nárokem na náhradu škody, každá z nich s částkou 10 000 Kč představující nemajetkovou újmu způsobenou jim jednáním obviněné, tj. zejména náhradu psychické újmy, kterou jednáním obviněné utrpěly. Obvodní soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenými psychickými problémy stěžovatelek a jednáním obviněné, neboť k jejich vzájemným konfliktům docházelo opakovaně a dlouhodobě, přičemž bez dalších dokazování nebylo možno s jistotou určit, zda tvrzené obtíže poškozených pramenily z dlouhodobého stresu či z konkrétního předmětného jednání obviněné, za které byla souzena. Dodal, že k prokázání zmíněných skutečností by bylo třeba provést poměrně rozsáhlé dokazování, které by přesáhlo účely příslušného trestního řízení.
4. Odvolání stěžovatelek proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodná. U výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo možno vyloučit, že psychické problémy stěžovatelek byly důsledkem dlouhodobého konfliktního soužití, na němž se prokazatelně podílely jak rodina obviněné, tak i rodina stěžovatelek. Rovněž poukázal na to, že ze spisového materiálu neplynulo, zda byly stěžovatelky v důsledku příslušného jednání obviněné nuceny např. vyhledat lékařskou pomoc či se léčit.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti rekapitulují průběh daného trestního řízení a dále uvádí, že obecné soudy nesmí interpretovat práva poškozených restriktivním způsobem, ale naopak jsou povinny akceptovat roli poškozených jako osob s vlastními ústavně chráněnými právy a zájmy. K tomu citují četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se adhezního řízení a práv poškozených v trestním řízení. Zdůrazňují, že podstatou demokratického právního státu je právní jistota, předvídatelnost práva a legitimní očekávání toho, že orgány činné v trestním řízení budou postupovat spravedlivě a v souladu se zákonem. Mají za to, že v posuzované věci se obecné soudy svévolně vyhnuly posouzení náhrady nemajetkové újmy, ačkoli zjištěný skutkový stav umožňoval tuto náhradu posoudit již v adhezním řízení, a to přinejmenším ve vztahu k duševním útrapám, které zažívaly přímo v důsledku předmětného jednání obviněné. Poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a připouští, že rozsah vzniklé újmy u duševních útrap nelze exaktně kvantifikovat a že posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu spočívající v duševních útrapách je složitější oproti určení výše náhrady za způsobenou majetkovou škodu. Zároveň však podle nich není možné, aby se tomuto soud svévolně vyhýbal a přenechával odpovědnost za určení výše přiměřeného zadostiučinění soudcům rozhodujícím ve věcech občanskoprávních. Dodávají, že obecné soudy v nemalém množství obdobných případů nadužívají své možnosti odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a že budou-li v této praxi i nadále pokračovat v případech, kdy to není nutné, mnoho poškozených se v konečném důsledku spravedlnosti nikdy nedočká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
9. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by přitom vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17).
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Protože trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07).
11. Jde-li o odůvodnění rozhodnutí podle §229 trestního řádu, Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že požadavky na odůvodnění tohoto výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání vůbec, odůvodnily ho nedostatečným způsobem, anebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit náhradu škody a její výši (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 165/15).
12. V posuzovaném případě obvodní soud podrobně zdůvodnil, proč nebylo rozhodnuto o nárocích stěžovatelek na náhradu škody v trestním řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že provedeným dokazováním nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vytýkaným jednáním obviněné a tvrzenými psychickými problémy stěžovatelek, že k jejich vzájemným konfliktům docházelo opakovaně a dlouhodobě, že se na vzájemných konfliktech prokazatelně podílely jak rodina obviněné, tak i rodina stěžovatelek, a že bez dalšího dokazování nebylo možno s jistotou určit, zda tvrzené obtíže poškozených pramenily z dlouhodobého stresu či z konkrétního předmětného jednání obviněné. Konstatoval také, že k prokázání zmíněných skutečností by bylo třeba provést poměrně rozsáhlé dokazování, které by přesáhlo účely příslušného trestního řízení. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil.
13. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelek, že by odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu byla nedostatečná a že by úvahy obecných soudů vykazovaly prvky svévole. Důvody, na jejichž základě obecné soudy odkázaly stěžovatelky s jejich nároky na náhradu škody představující nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních, lze považovat za relevantní a mající oporu v provedeném dokazování, a to tím spíše, když ze spisového materiálu neplynulo, jak uvedl městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zda byly v důsledku příslušného jednání obviněné nuceny např. vyhledat lékařskou pomoc či se nějak léčit. Nutno dodat, že každý případ vyžaduje individuální posouzení, a je-li třeba k prokázání nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy doplnit dokazování v takovém rozsahu, že by tím došlo k překročení rámce trestního řízení, nezbývá trestnímu soudu, než v souladu se zákonem (§229 odst. 1 trestního řádu) odkázat poškozené na řízení občanskoprávní, jak bylo důvodně učiněno i v nyní souzené věci.
14. Poukazují-li stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 300/20, jde o poukaz nepřípadný, neboť dané rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá. V uvedeném nálezu Ústavní soud zrekapituloval, že v rámci své dosavadní činnosti již v souvislosti s adhezním řízením připustil možnost porušení práva poškozeného na soudní ochranu a na rovnost v řízení, je-li trestní řízení koncentrováno toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován, a rovněž uznal možnost porušení práva poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí tím, že obecné soudy přiznaly poškozené v trestním řízení excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy a se zbytkem nároku ji odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Obvodní soud i městský soud stěžovatelky coby poškozené v trestním řízení neignorovaly, pouze rozhodly o odkázání stěžovatelek s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních a podrobně vysvětlily, že k prokázání jejich uplatněného nároku na náhradu škody by bylo třeba provést poměrně rozsáhlé dokazování, které by přesáhlo účely daného trestního řízení, což je plně v jejich kompetenci.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu