ECLI:CZ:US:2021:4.US.2738.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2738/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2021 sp. zn. 14 To 70/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2021 sp. zn. Nt 424/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z předběžné vazby, nepřijal jeho písemný slib, zamítl návrh na nahrazení vazby výkonem elektronické kontroly plnění povinností a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka ani peněžitou zárukou ve výši 250 000 Kč. Stěžovatel se v předběžné vazbě nachází na základě žádosti Generální prokuratury Ruské federace, v níž je stíhán pro podezření, že na dvou poškozených podvodně vylákal částky 4 900 000 rublů a 550 000 rublů. Dne 2. 3. 2020 rozhodl městský soud o tom, že vydání stěžovatele je přípustné podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Od posledního rozhodování o vazbě nedošlo podle městského soudu k žádné relevantní změně ve prospěch stěžovatele. Naopak bylo vydáno nové rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana, čímž došlo k zesílení intenzity důvodů pro trvání vazby. K tomu městský soud dodal, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel až ve vazbě, tedy v souvislosti se svým zadržením. Tato skutečnost spolu s výpovědí stěžovatele svědčí o jeho silné motivaci vyhýbat se trestnímu řízení. Vazební důvody jsou posíleny i tím, že dané řízení je již ve fázi před rozhodnutím ministra spravedlnosti. Stěžovatel nemá na území České republiky žádné pracovní a osobní vazby, které by mu bránily stát opustit. Často jsou mu zasílané finanční prostředky z Ruské federace, kde žijí jeho rodinní příslušníci stěžovatele.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle něj městský soud poukázal na konkrétní okolnosti, v nichž shledává důvod vazby. Jeho úvahy jsou logické a mají oporu v provedených důkazech. Při zkoumání přiměřenosti délky vazby dospěl vrchní soud k tomu, že vzhledem k absenci zákonné lhůty pro trvání vazby je třeba postupovat obdobně podle právní úpravy vazby ve vnitrostátním trestním řízení. V daném řízení nedošlo k žádným průtahům (naopak je pravomocně skončeno) a rozhodnutí ministra vnitra brání pouze řízení o stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu. To přitom nepodal po vycestování z Ruské federace, ale až po zahájení extradičního řízení, tedy zjevně účelově.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby soudy dovozovaly možnost jeho útěku z dřívějších cestovních aktivit nebo ze skutečnosti, že v České republice bydlel u své přítelkyně a živili jej příbuzní. Spekulativní je rovněž dovozování možnosti útěku z toho, že stěžovatel nesouhlasí s trestním stíháním. Úvahy soudu o možnosti stěžovatelova útěku nejsou podloženy konkrétními skutečnostmi. Ani vysoká možnost vydání stěžovatele do cizího státu podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1801/14 (N 222/75 SbNU 499) sama o sobě neospravedlňuje trvání předběžné vazby. U stěžovatele není zatím zřejmé, zda k vydání dojde. Je přitom nepřijatelné, aby byl stěžovatel ve vazbě po celou dobu soudního řízení, v němž se rozhoduje o jeho azylu. Soudy nezohlednily, že stěžovatel není k dnešnímu dni v Ruské federaci stíhán, nýbrž je stále v pozici podezřelého. Dále stěžovatel namítá, že česká právní úprava odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Mathloom proti Řecku č. 48883/07), neboť nestanovuje maximální lhůtu pro zajištění cizinců. V rozsudku ze dne 24. 3. 2015 Sanchez proti Itálii č. 11620/07 Evropský soud pro lidská práva dovodil, že předběžná vazba trvající jeden a půl roku zasahovala do práv vyžádané osoby svojí nepřiměřenou délkou. Stěžovatel je omezen na osobní svobodě již 22 měsíců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. V první řadě je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že soudy neopřely své rozhodnutí o nutnosti trvání vazby o konkrétní důvody a obavy. To plyne již ze samotné ústavní stížnosti, která s některými těmito konkrétními důvody polemizuje. Jak vyplývá z výše uvedeného popisu průběhu řízení v nynější věci před obecnými soudy (sub 2 a 3), ty dovodily reálné obavy ze stěžovatelova vyhýbání se trestnímu stíhání na základě kombinace celé řady konkrétních skutečností, zřetelně spojených s možností uprchnutí nebo vyhýbání se trestnímu řízení. Úvahám obecných soudů přitom nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Soudy rovněž přímo aplikovaly tzv. doktrínu zesílených důvodů, neboť přihlédly k vývoji jak extradičního, tak azylového řízení. K opačnému závěru nemůže vést ani stěžovatelův poukaz na závěry již uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 1801/14. V něm Ústavní soud posuzoval specifickou situaci stěžovatele vydávaného do Gruzie po mnoha letech a navíc na "druhý pokus". V obdobné situaci stěžovatel není. Další odlišností jsou časové souvislosti řízení o vydání a řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že soudy v dané věci postupovaly v souladu se závěry uvedeného nálezu.
8. Namítá-li stěžovatel, že omezení jeho osobní svobody trvá již nepřiměřeně dlouhou dobu, nelze se ztotožnit ani s touto námitkou. Především délku tohoto řízení nelze dávat za vinu toliko státu, neboť k jeho nejvýznamnějšímu prodloužení došlo (a nadále dochází) v důsledku vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovateli lze přisvědčit, že právní úprava České republiky je nedostatečná v tom, že nestanovuje maximální lhůtu pro vazbu cizinců ve vydávacím řízení. To však samo o sobě neznamená neústavnost každé takové vazby, jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného nálezu. Soudy musí v takové situaci nedostatek právní úpravy napravit postupem respektujícím základní práva a svobody vyplývající z Listiny a Úmluvy (včetně navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva). To v dané věci soudy učinily analogickou aplikací vnitrostátní právní úpravy vazby.
9. Podle názoru Ústavního soudu je doba trvání stěžovatelovy vazby sice nadprůměrně dlouhá, nepředstavuje však v aktuální okamžik zásah nepřiměřeně dlouhý okolnostem daného případu, zejména účelově zahájenému azylovému řízení. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že konec tohoto řízení je v nedohlednu. Podle §32 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, jsou správní soudy, které podle napadených rozhodnutí nyní posuzují stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, povinny rozhodnout o věci s nejvyšším urychlením, ve speciálních zkrácených lhůtách. Teprve opakující selhání státních orgánů, které by v tomto řízení nepostupovaly v souladu s uvedenou povinností, by mohlo vést k závěru o nepřiměřenosti trvání vazby. Stěžovatelovy poukazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (konkrétně rozsudek ve věci Gallardo Sanchez proti Itálii ze dne 24. 3. 2015 č. 11620/07) jsou v dané věci nepřípadné. V uvedeném rozhodnutí shledal soud porušení čl. 5 Úmluvy zejména v laxním postupu státních orgánů Itálie, způsobujících neodůvodněné a nevysvětlitelné průtahy, prodlužující stěžovatelovu vazbu. Takovéto tzv. kvalifikované vady v řízení o stěžovatelově věci Ústavní soud nezjistil.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud nerozhodoval zvlášť o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť věc projednal v nejkratší možné době s ohledem na stěžovatelovo trvající vazební omezení osobní svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu