ECLI:CZ:US:2021:4.US.2749.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2749/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Zernerové, zastoupené JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 2131/2021-76 a výroku I usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2021 č. j. 84 Co 66/2021-53 ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2021 č. j. 84 Co 66/2021-59, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vladimíry Zástěrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo "na majetek a dědit" podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 2. 2021 č. j. 12 C 109/2020-45 podle §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě o určení dědičky a účastnice dědického řízení, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náklady řízení ve výši 7 601 Kč a vrátil jí část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Poukázal přitom na §41a odst. 4 o. s. ř. Výše uvedeným opravným usnesením pak krajský soud opravil v záhlaví stěžovatelčino příjmení.
4. Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok I) s odůvodněním, že neobsahuje všechny obligatorní náležitosti, neboť stěžovatelka neuvedla údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 22. 1. 2021 podala "návrh na zpětvzetí", ale že v podání ze dne 1. 2. 2021 navrhla změnu tohoto návrhu, a namítá, že tuto změnu návrhu okresní soud opomenul a řízení zastavil (krajský soud posoudil toto rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné).
6. Dále stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání ze dne 16. 6. 2021 uvedla, že "důvodem dovolání je, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení, tedy důvod uvedený v §237 o. s. ř., tj. že důvodem je, že dovolacím soudem má být právní otázka posouzená jinak". Upozorňuje rovněž, že jí Nejvyšší soud zaslal své usnesení po lhůtě, kdy je možno návrh podle §241b odst. 3 o. s. ř. doplnit či změnit, čímž jí zamezil učinit provedení úpravy návrhu v této lhůtě, a dodává, že jde o otázku, kterou dovolací soud zatím neřešil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti napadenému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.
8. K přípustnosti ústavní stížnosti, směřuje-li proti výroku I krajského soudu viz odůvodnění sub 15.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka dostatečně nerozlišuje mezi důvodem dovolání, kterým může být (jen) nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a který je třeba v dovolání vymezit (§241a odst. 2 o. s. ř), a to způsobem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř., a předpoklady přípustnosti dovolání, které je třeba v něm specifikovat (§241a odst. 2 o. s. ř.), a to způsobem korespondujícím s §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou stanoveny v posledně uvedeném ustanovení, považuje za splněný. Tomu stěžovatelka oponuje tvrzením, že jako důvod (správně ale "předpoklad přípustnosti") uvedla, že "dovolacím soudem má být právní otázka posouzená jinak".
11. Z dovolání přiloženého k ústavní stížnosti jednak neplyne, že by stěžovatelka toto v něm uvedla jako předpoklad přípustnosti dovolání, jednak nejde o žádný z předpokladů přípustnosti, jež jsou stanoveny §237 o. s. ř. Stěžovatelka má patrně na mysli čtvrtý předpoklad, tj. že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. I kdyby Ústavní soud výše citované považoval (hypoteticky) za nepřesnou parafrázi daného předpokladu přípustnosti, pak by stěžovatelčinou povinností bylo, jak plyne z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, konkretizovat, od kterého svého řešení otázky procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit. Této své povinnosti však nedostála, neboť dovolání žádný údaj o rozhodnutí dovolacího soudu, kterým by sporná otázka již byla vyřešena, neobsahuje. Za této situace Ústavní soud nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti (ani - byť to není relevantní - z hlediska věcné správnosti) vytknout.
12. Tvrdí-li stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti, že má jít o otázku, kterou dovolací soud zatím neřešil, lze z toho vyvodit jen, že ani v době podání stížnosti si stěžovatelka neujasnila, jaký předpoklad přípustnosti měl být v dané věci naplněn. Dlužno dodat, že stěžovatelka ani v tomto případě neuvedla v dovolání, že by v tom mělo spočívat naplnění předpokladů jeho přípustnosti.
13. Namítá-li stěžovatelka, že jí Nejvyšší soud své usnesení zaslal po lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř., čímž jí zamezil provedení úpravy návrhu (dovolání), pak žádnou takovou povinností uvedený soud není zatížen, naopak je povinností dovolatele, aby v této lhůtě doplnil své dovolání tak, aby netrpělo příslušnými vadami.
14. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému výroku I usnesení krajského soudu. Při tomto posuzování je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". A je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů (zde konkrétně proti napadenému výroku I usnesení krajského soudu) - považovat za přípustnou [viz již usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti napadenému výroku usnesení krajského soudu jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu