ECLI:CZ:US:2021:4.US.2788.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2788/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 7 As 187/2021-15, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že porušuje jeho ústavně zaručené právo v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2021 č. j. 10 A 28/2021-24, a to v řízení o stěžovatelově žalobě proti nečinnosti vedlejší účastnice při vyřizování jeho žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (výroky I a II), přičemž stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení odstranil vady podané žaloby (výrok III).
3. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jde-li o výroky I a II, zamítl, a jde-li o výrok III, odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se domáhal soudní ochrany i právní pomoci proti orgánům, které porušují jeho ústavně zaručené právo na informace, a že správní žaloba i kasační stížnost byly podmíněné uhrazením "správního" poplatku, ačkoliv prokázal své nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením, a to i obsahem okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů apod.). To má podle něj zakládat "právní titul" pro ústavní stížnost.
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Prakticky totožnou ústavní stížností podanou i v obdobné věci se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2676/21, kde dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. V jeho odůvodnění konstatoval, že "[j]ak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel v ní neuvádí žádný přiléhavý (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prostého označení základního práva, k jehož porušení mělo vydáním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dojít. Jak již Ústavní soud stěžovateli připomněl v usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2535/21, jímž rozhodl o prakticky shodně laděné ústavní stížnosti, není úkolem Ústavního soudu domýšlet argumentaci namísto samotného stěžovatele. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí, které samo o sobě nevykazuje na prvý pohled známky svévole nebo jiného vážného ústavně významného nedostatku, sám blíže věcně přezkoumával.".
8. Ústavní soud se i v nynější věci plně s tímto názorem ztotožňuje, a nezbývá mu proto než uzavřít, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2021