ECLI:CZ:US:2021:4.US.2795.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2795/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 28 Cdo 1571/2020-237, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2019 č. j. 10 Co 352/2018-202 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 6. června 2018 č. j. 33 C 17/2015-164, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a a) Ing. Mgr. Kateřiny Kreisinger a b) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 16 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV") domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem dvou blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Rudolice nad Bílinou, a bylo jí uloženo zaplatit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč a 4 500 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že její právní předchůdce sporné pozemky směnil se státem a že ty se staly se předmětem přídělu Josefu Vránovi (dále jen "přídělce") ke dni 1. 3. 1946, načež dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by sporné pozemky byly ve vlastnictví jeho právního nástupce v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a tedy že by došlo k majetkové křivdě podle §5 ZMV.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a uložil jí povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici 300 Kč a druhé vedlejší účastnici 600 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a že ve vztahu mezi ní a první vedlejší účastnicí nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podala dvě žaloby týkající se totožných parcel podle pozemkových knih, nikoliv ale totožných parcel podle katastru nemovitostí, druhé řízení bylo vedeno o okresního soudu pod sp. zn. 41 C 17/2015. V obou řízeních se řešil totožný problém, zda došlo ke směně pozemků mezi ním a státem, resp. k jejich nabytí přídělcem, který se jich měl po scelovacím řízení přídělu ujmout ke dni 1. 3. 1946. Poukazuje na to, že v posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, že ke směně sporných pozemků došlo a přídělce je nabyl na základě dekretů prezidenta republiky a že ona tak nebyla v rozhodném období jejich historickým vlastníkem. Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje závěry okresního soudu vyslovené ve věci sp. zn. 41 C 17/2015, přičemž namítá, že soudní rozhodnutí v obou těchto věcech neobstojí ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2161/2020, podle něhož (sc. podle jejího názoru) platí, že byla-li v pozemkových knihách zapsána až do roku 1954, musela být vlastníkem předmětných pozemků do 31. 12. 1950. Navíc nebyl proveden žádný důkaz, že by přídělce nabyl tyto pozemky dekretem presidenta republiky ke dni 1. 3. 1946.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že v soudním řízení poukazovala na nedokončenou směnu pozemků, kdy na příslušné listině chybí podpis statutárního orgánu - komandéra, je zde toliko podpis velmistra řádu, který byl učiněn o mnoho měsíců později. Obecné soudy dospěly k závěru, že ke směně došlo již ke dni 1. 3. 1946, žádný důkaz však nebyl proveden. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje, že není-li plněno na obou stranách, právní účinky směny nastat nemohou. Ty by mohly nastat až po splnění odkládací podmínky, kterou má být podle stěžovatelky předání jiné půdy, jak mělo plynout z §1045 obecného zákoníku občanského (dále jen "o. z. o."). A uvádějí-li obecné soudy, že nabyla přídělu č. 396, tuto skutečnost vyvrací, že nikdy nebyla zapsána jako vlastník tohoto přídělu a panství pozemků, jež byly předmětem přídělu, se nikdy neujala. Po roce 1989 nezjistila, že by měla být vlastníkem tohoto přídělu, a proto o pozemky, které byly jeho předmětem, nežádala. Ze srovnání parcel přídělu č. 396 přitom plyne, že stát se vždy choval jako jejich vlastník. Poukázal-li okresní soud na to, že se již pozemkové knihy řádně nevedly, stěžovatelka namítá, že toto může obstát ve vztahu k přídělům, ale ne k převodu, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 1/95 (N 32/3 SbNU 241; 166/1995 Sb.).
7. Okresní soud měl podle stěžovatelky také chybně interpretovat listinu - přípis Osidlovací komise Ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946, adresovaný Komendě Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou v Mostě (dále jen "komenda"), která byla v roce 1946 "dcerou" jejího právního předchůdce, a odkazující na dekret presidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, když z ní vyvodil završení jednání a již proběhlý proces směny. Jejím obsahem je ale pouze sdělení, že celková výměra vlastnictví, které bylo rozptýlené, má stejnou hodnotu jako nabízené nové parcely, které mají jednotnou bonitní třídu. Okresní soud také provedl důkaz listinou ze dne 4. 1. 1954, která zmiňuje, že je (stěžovatelka) stále vlastníkem žalovaných nemovitostí a že se teprve přistupuje k jejich výkupu. O tuto listinu opřel své rozhodnutí pozemkový úřad a pozemky jí vydal. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, podle něhož nepodaří-li se obci prokázat, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo, maje za to, že se toto pravidlo uplatní i ve vztahu k vedlejším účastnicím.
8. Nejvyšší soud s odvoláním na závěry krajského soudu konstatoval, že proces směny pozemků byl dovršen souhlasným stanoviskem velmistra dne 12. 6. 1947 a že tento postup, byť nestandardní, stvrzoval faktický stav, jehož bylo docíleno překotností přídělového a scelovacího řízení v podmínkách nedodržování dříve obvyklých právních postupů a při zřejmém opuštění intabulačního principu. Proti tomu stěžovatelka namítá, že tento názor odporuje tehdejšímu platnému právnímu řádu a aktuální judikatuře (a že tato úvaha se mohla týkat roku 1948).
9. Současně stěžovatelka odmítá argumentaci okresního soudu, že "se žádá bývalý vlastník" (pozn.: o souhlas se směnou), s tím, že tato nemá oporu v platném právu ani v dokazování. Svůj závěr by uvedený soud musel opřít o právní předpis z roku 1946, který by ukládal osidlovací komisi vyžádat si souhlas bývalého vlastníka. Takový předpis neexistuje, a jestliže neexistoval, pak není logické, proč by se osidlovací komise měla důvod ptát bývalého vlastníka. Kromě toho "matka" (tj. stěžovatelčin právní předchůdce) dávala podmíněný souhlas k jednání "dcery" (tj. komendy) až v roce 1947. Okresní soud provedl důkaz listinou ze dne 4. 1. 1954, o kterou své odlišné rozhodnutí opřel pozemkový úřad a která zmiňuje, že její právní předchůdce je stále vlastníkem a teprve se přistupuje k výkupu, vypořádal se s ní však nepřesvědčivě a nelogicky.
10. Okresní soud současně měl nesprávně vyhodnotit listinu z roku 1946 (pozn.: dle všeho míněn protokol sepsaný u osídlovací komise ministerstva zemědělství s předchůdcem stěžovatelky z dne 4. 12. 1946) a neprovedl žádný jiný důkaz, který by potvrzoval jiný skutkový stav, naopak ona (stěžovatelka) předložila řadu důkazů o vlastnictví právního předchůdce až do roku 1954. To, že by obdržel za pozemky náhradu, má být vyvráceno listinou - přípisem Osidlovací komice Ministerstva zemědělství v Mostě ze dne 4. 12. 1946 č. j. 413.843/46.IX/B-11, kde je uvedeno, že dostane náhradní pozemky. Tato listina je ze stejného data jako listina předtím zmíněná, obě tyto listiny si však protiřečí jen zdánlivě, protože byly jen nesprávně interpretovány. Porušení práva na řádný proces stěžovatelka spatřuje v tom, že neměla možnost seznámit se se všemi důkazy, když nebyl proveden důkaz, který by odůvodnil závěr, že k 1. 3. 1946 nabyl přídělce příděl, že došlo v té době ke směně a že tato směna byla provedena v souladu s právními předpisy platnými do 28. 2. 1948.
11. Porušení čl. 16 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje ve výkladu vnitřních norem církve obecnými soudy. Vyjadřuje přitom nesouhlas se závěry vyslovenými v nálezu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3591/16 (N 161/86 SbNU 631) s tím, že tyto odporují konstantní judikatuře Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž mají církve právo na samosprávu a výklad norem kanonického práva je zapovězený. Navíc závěry obecných soudů neobstojí ani ve světle tohoto nálezu, neboť podepsal-li velmistr dne 4. 12. 1946 listinu, činil tak v souladu s konstitucemi, ale bez podpisu směny samotným "jednatelem" komendy (komandérem) tato nemohla nikdy nastat. Podle stěžovatelky bylo k danému úkonu komandéra třeba souhlasu velmistra - nešlo tak o schválení dohody, jak uvedl obvodní soud. Jeho argumentu o nezbytnosti listinu podepsat i komandérem přisvědčuje, že byl pro něj připraven řádek k podpisu. Stěžovatelka odmítá závěr Nejvyššího soudu, že velmistr jako nejvyšší autorita řádu byl oprávněn schválit výměnu pozemků a že to odpovídá obecně vnímané představě o právním jednání za takový subjekt, s tím, že kdyby tomu tak bylo v roce 1946, pak by zde neexistovala kolonka pro podpis komandéra.
12. Podle stěžovatelky je zřejmé, že listinné důkazy předložené druhou vedlejší účastnicí prokazují jen to, že probíhalo jednání, přičemž absence podpisu komandéra je absencí souhlasu samotného (§869 o. z. o.). A dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že ke směně nedošlo smluvním převodem, ale směnou přídělů, taková úvaha nemá oporu ve vládním nařízení č. 194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy a o jejím vyznačení ve veřejných knihách, neboť §1 odst. 2 písm. a) zná buď příděl, nebo směnu, a směna ve formě "směny přídělů" je neexistující pojem v právu z období let 1945-1948.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s názorem obecných soudů, že k tvrzené majetkové křivdě, která měla být jejímu právnímu předchůdci způsobena odnětím sporných pozemků postupem jako křivda podle §5 odst. 1 písm. a) ZMV, nedošlo v rozhodném období podle §1 ZMV. V prvé řadě je třeba poznamenat, že stěžovatelka ve své polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů ne zcela důsledně, v celé jejich úplnosti reflektuje odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud vyšel (mj.) ze skutkového závěru soudů nižších stupňů, že sporné pozemky byly předmětem přídělu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, že přídělce se přídělu ujal ke dni 1. 3. 1946 (přídělem č. 10) a že byly v rámci směny poskytnuty právnímu předchůdci stěžovatelky jiné pozemky (přídělem č. 396), kdy do přídělového a scelovacího řízení byly zahrnuty jak pozemky konfiskované, tak i pozemky tohoto právního předchůdce a suma všech těchto pozemků pak byla předmětem přídělů podle uvedených předpisů. Nešlo tak o smluvní převod (směnu) pozemků podle o. z. o., a stanovil-li §5 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., že "přidělená půda přecházela dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce", pak intabulace k nabytí vlastnického práva přídělcem nebylo třeba. Tímto způsobem Nejvyšší soud náležitě vypořádal stěžovatelčinu argumentaci, že její právní předchůdce byl v pozemkových knihách zapsán jako vlastník sporných pozemků ještě v roce 1954 (a že naopak nebyl zapsán jako vlastník v případě pozemků, jež mu byly poskytnuty jako "náhrada"), a současně dostatečně vysvětlil, proč její odkazy na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 1/95) a Nejvyššího soudu, která se nyní opakuje v ústavní stížnosti, nepovažuje za přiléhavé.
17. Poukazuje-li stěžovatelka na §1 odst. 2 písm. a) vládního nařízení č. 194/1947 Sb. s argumentem, že tehdejší právní úprava "směnu přídělů" neznala, z napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze vyvodit, že i když sporné pozemky měly být předmětem směny, za rozhodující je třeba považovat, že se staly předmětem přídělu (č. 10), kdy právnímu předchůdci stěžovatelky byly za to přiděleny pozemky jiné (přídělem č. 396). Byť Ústavní soud chápe stěžovatelčinu argumentaci jako důraz právě na směnu, bylo na úvaze obecných soudů, jak kolizi v úvahu připadajících právních předpisů vyřeší, a dospěly-li k tomu, že za daných okolností je třeba aplikovat zvláštní úpravu představovanou §5 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., nejde o závěr nijak "nepřiměřený", tedy překračující ústavně právní meze nezávislého soudního rozhodování.
18. K tomu Ústavní soud na doplnění uvádí, že neshledal nějaký zásadní rozpor v právním názoru obecných soudů se smyslem a účelem ZMV coby (i) restitučního předpisu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že proces směny nebyl platně proveden a že se nikdy neujala panství nad pozemky, jež mu byly přiděleny za sporné (směněné) pozemky. Jak již bylo zmíněno (a to je pro posouzení věci klíčové), vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl přídělce již před počátkem rozhodného období. Současně stěžovatelce byly nabídnuty "náhradní" pozemky a ona s touto nabídkou souhlasila, přičemž z ústavní stížnosti neplyne, z jakého důvodu s nimi nenakládala jako jejich vlastník, ještě když to bylo s ohledem na politické poměry možné. V té době byla oběma stranami směna nepochybně považována za platnou, resp. stěžovatelka netvrdí opak, ostatně si lze stěží představit, že by tuto platnost zpochybňoval právní předchůdce stěžovatelky, byla-li směna schválena jeho velmistrem jako nejvyšší autoritou řádu (a to na základě usnesení generálního konsilia). Úvahy obecných soudů v tomto ohledu nelze považovat za zcela nepřiléhavé. Vytýká-li v této souvislosti stěžovatelka obecným soudům, že nepřípustně interpretovaly a aplikovaly církevní právo, nebylo třeba se touto námitkou zabývat, neboť i kdyby byla důvodná, na výsledku řízení by to nic změnit nemohlo.
19. Namítá-li stěžovatelka, že nebylo prokázáno, že by přídělce nabyl předmětné pozemky na základě dekretu presidenta republiky ke dni 1. 3. 1946, ústavní stížnost k tomu žádnou bližší argumentaci neobsahuje. V tomto ohledu tak nutno stěžovatelku odkázat na skutková zjištění okresního soudu, opírající se o konkrétní listinné důkazy, přičemž jeho závěr, že přídělce se držby sporných pozemků ujal v roce 1946, hospodařil na nich a v 50. letech se předmětného přídělu vzdal, se sotva může jevit jako libovolný či svévolný z toho důvodu, že by postrádal řádné odůvodnění (naopak je velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněn) či že by (z věcného hlediska) stál zcela bez opory v provedených důkazech nebo by jim dokonce zjevně odporoval (ve smyslu tzv. extrémního rozporu coby kvalifikované vady v procesu hodnocení důkazů).
20. K "odnětí" sporných pozemků (bez případné "náhrady" ve formě jiných pozemků) tak došlo z faktického, jakož i (jak vysvětlily obecné soudy) právního hlediska ještě před rozhodným obdobím. Na tomto závěru nemůže nic změnit, že s ohledem na tehdejší, do značné míry chaotickou právní situaci, stát později považoval stěžovatelčina právního předchůdce za vlastníka sporných pozemků a znovu řešil jejich právní poměry, přičemž ani v tomto ohledu nemůže považovat úvahy obecných soudů za nepřiléhavé. Byla-li tedy způsobena právnímu předchůdci stěžovatelky nějaká majetková křivda v rozhodném období, mohlo tomu být (snad) ve vztahu k jinému majetku, tj. k pozemkům, které získal v souvislosti se směnou přídělem.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu