ECLI:CZ:US:2021:4.US.2799.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2799/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, sídlem Kamenná 835/13, Brno, zastoupené Mgr. Patrikem Personou, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 1916, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2021 č. j. 27 Cdo 1182/2021-87, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Miluše Doškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 10. 2020 č. j. 17 C 224/20020-27 podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě o ochranu osobnosti proti vedlejší účastnici (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že Ing. Peter Meier, předseda představenstva, který udělil plnou moc advokátovi Mgr. Patriku Personovi, jenž žalobu jménem společnosti podal, není osobou, která by byla oprávněna za stěžovatelku jednat, neboť touto osobou je pouze likvidátor JUDr. Jiří Švihla.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 12. 2020 č. j. 22 Co 247/2020-46 usnesení okresního soudu změnil tak, že se z něj (pozn.: myšleno z výroku I) vypouští uvedení zákonného ustanovení, které bylo použito, jinak (jde-li o samotné zastavení řízení) je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedený soud shledal, že podmínky pro zastavení jsou zde dány, neboť jde-li o odstranitelný nedostatek řízení, postup podle §104 odst. 2 o. s. ř. byl dodržen, aniž byl ale daný nedostatek odstraněn, a jde-li o neodstranitelný nedostatek, pak jsou dány podmínky pro postup podle §104 odst. 1 o. s. ř.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolací řízení podle §243b části věty před středníkem za přiměřeného užití §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že nedostatek průkazu oprávnění Mgr. Patrika Persony zastupovat stěžovatelku je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit, a proto stěžovatelku vyzval, aby jej odstranila, a současně ji poučil, že neučiní-li tak, dovolací řízení zastaví. Na tuto výzvu Mgr. Patrik Persona předložil plnou moc udělenou mu předsedou představenstva, podle Nejvyššího soudu však této osobě nesvědčilo oprávnění za stěžovatelku jednat podle §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a tudíž tato plná moc oprávnění uvedeného advokáta podat za ni odvolání a zastupovat ji v dovolacím řízení nedokládá.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše uvedená soudní rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení, a tvrdí, že podmínky pro zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. nebyly naplněny, neboť za ni byl oprávněn jednat statutární orgán, jak má plynout z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4747/2014; podle uvedeného rozhodnutí tak tomu může být mimo jiné v případě, kdy nebude likvidátor oprávněn korporaci zastoupit pro konflikt zájmů. Touto otázkou se obecné soudy nezabývaly, ačkoliv likvidátor vede soudní spor s představenstvem, jehož předmětem je vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na členských schůzích. Z toho podle stěžovatelky vyplývá konflikt zájmů statutárního orgánu a likvidátora.
6. Dále stěžovatelka odmítá názor obvodního soudu, že v řízení nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Současně kritizuje postup městského soudu s tím, že není přípustné rozšiřovat výčet uvedený v §220 o. s. ř. per analogiam o další varianty, kdy je možné rozhodnutí měnit, a že se nezabýval tím, zda podmínka řízení byla odstranitelná či neodstranitelná, ačkoliv tato otázka byla jedním z odvolacích důvodů. Uzavírá, že porušení jejího práva na "spravedlivý proces" spočívá v postupu Nejvyššího soudu, který neprojednal její dovolání, ačkoliv ji likvidátor nemůže v dané věci pro konflikt zájmů zastupovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Je však otázkou, zda je stěžovatelka právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a potažmo zda vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, a tedy zda je její ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 a contrario téhož zákona), byla-li plná moc k podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem, kterou předložil její právní zástupce, podepsána (udělena) předsedou představenstva, a bylo-li řízení o jejím dovolání ze stejného důvodu zastaveno. Vzhledem k tomu, že tato otázka představuje (i) samotné meritum ústavní stížnosti, kdy na jejím řešení záviselo napadené rozhodnutí, Ústavní soud přistoupil ke (kvazi)meritornímu projednání ústavní stížnosti (v senátu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že předseda jejího představenstva byl oprávněn za ni jednat, neboť likvidátor tak činit nemohl z důvodu konfliktu zájmů, spočívajícího v tom, že vede soudní spor s představenstvem o platnost usnesení přijatých na členských schůzích. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se otázkou konfliktu zájmů nezabýval a neprojednáním dovolání porušil její právo na soudní ochranu.
11. Nelze pominout, že v dovolání stěžovatelka sice argumentovala výše uvedeným judikátem Nejvyššího soudu, existenci střetu zájmů však vyvozovala z jiné skutečnosti, a to z údajně nehospodárného a protiprávního počínání likvidátora. Nejvyšší soud se k této argumentaci v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil, resp. se s ní vypořádal.
12. Poukazuje-li se nyní v ústavní stížnosti na to, že likvidátor vede řízení o neplatnost usnesení členských schůzí, jde o argument, jenž mohl a měl být uplatněn již v řízení před obecnými soudy, a nestalo-li se tak, je považován za nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (vykládaného v jeho materiálním smyslu). Nadto Ústavní soud nepovažuje tento argument za důvodný, neboť střet zájmů by mohl nastat, jednal-li by likvidátor současně ve vlastní záležitosti nebo v záležitosti třetí osoby (srov. §437 občanského zákoníku), čemuž tak u (případně vedeného) řízení o ochranu osobnosti (ve spojení s již probíhajícím řízením o neplatnost usnesení členské schůze) zjevně nebylo. K tomu dlužno dodat, že za konflikt zájmů nelze považovat situaci, kdy likvidátor nejedná ve shodě s názorem představenstva nebo podle jeho představ.
13. Další námitky, které se týkají usnesení soudů nižších stupňů, jsou bezpředmětné, neboť stěžovatelka se zrušení těchto rozhodnutí nedomáhá. Kromě toho je zjevné, že i kdyby se Ústavní soud se stěžovatelkou ztotožnil, nemohlo by to mít na výsledek daného soudního řízení žádný vliv.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu