ECLI:CZ:US:2021:4.US.2837.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2837/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MIPL, spol. s r. o., sídlem Šumická 2325, Uherský Brod, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 29 NSČR 48/2019-B-547, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2019 č. j. 4 VSOL 240/2018-B-490 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2018 č. j. KSBR (26) 24 INS 4979/2008-B-406, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Ostravského, insolvenčního správce, sídlem Lešetín VI 671, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 7. 2014 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-149 zamítl stěžovatelčin návrh, aby byl vedlejší účastník zproštěn funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení, v němž byl zjištěn její úpadek. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 4. 2015 č. j. 1 VSOL 871/2015-B-180 usnesení krajského soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že neumožnil vedlejšímu účastníkovi vyjádřit se k doplnění návrhu na zproštění funkce, že se nevypořádal se všemi námitkami a že vyšel z tvrzení vedlejšího účastníka, že mu nebylo předáno účetnictví stěžovatelky, aniž by se zabýval opačným tvrzením stěžovatelky, kterou nevyzval k označení důkazů.
3. Krajský soud posléze vydal usnesení ze dne 31. 8. 2015 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-230, jímž návrh znovu zamítl. Toto usnesení vrchní soud opět zrušil, a to usnesením ze dne 22. 2. 2017 č. j. 1 VSOL 1207/2015-B-352. Shledal, že u krajského soudu byla věc přidělena do soudního oddělení 24 INS soudkyně Mgr. Evy Krčmářové v rozporu s rozvrhem práce, neboť do jejího přidělení nezákonně zasáhl tehdejší předseda krajského soudu, který věc nechal zapsat do oddělení 24 INS, ačkoliv podle rozvrhu práce náležela do soudního oddělení 26 INS (soudkyni JUDr. Ludmile Hanzlíkové).
4. Následně krajský soud soudkyní JUDr. Ludmilou Hanzlíkovou vydal napadené usnesení, které je (až na nepodstatné výjimky) převzetím textu zrušeného usnesení krajského soudu ze dne 31. 8. 2015. Krajský soud uvedl, že vedlejšímu účastníkovi jako insolvenčnímu správci nebylo předáno účetnictví stěžovatelky. Vedlejší účastník do majetkové podstaty zapsal pohledávky, o kterých se dozvěděl z insolvenčního spisu a z náhodně získaných listin, a vyzval dlužníky k zaplacení. Poté, co možní dlužníci dobrovolně nezaplatili, pokusil se neúspěšně o prodej pohledávek ve veřejné dražbě, následně podal návrh na vyloučení pohledávek z majetkové podstaty, neboť v té době byly pohledávky, o kterých se dozvěděl, promlčené, a věřitelský výbor a insolvenční soud daly k vyloučení souhlas. Krajský soud dospěl k závěru, že postup insolvenčního správce, který nepřistoupil k soudnímu vymáhání pohledávek bez originálů účetních dokladů či jiných důkazů pro vysoce pravděpodobný neúspěch takového sporu a riziko vzniku nákladů řízení jdoucích k tíži majetkové podstaty, je v souladu se zásadou odborné péče. Krajský soud neshledal ani další namítané důvody ke zproštění vedlejšího účastníka funkce insolvenčního správce.
5. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Ke stěžovatelčinu tvrzení, že účetnictví je archivováno u obchodní společnosti CT Real, s. r. o. (dále jen "CT Real"), zmínil, že její jednatel v čestném prohlášení uvedl, že účetnictví v roce 2009 společnost vrátila, neboť stěžovatelka neplatila za jeho úschovu. Vedlejší účastník stěžovatelčino účetnictví nezískal ani u obchodní společnosti CENTIS, spol. s r. o. (dále jen "CENTIS"), na kterou stěžovatelka poukázala. Pochybení vedlejšího účastníka vrchní soud nespatřoval ani v tom, že při určení ceny pohledávek se spokojil s odborným vyjádřením, a nikoli znaleckým posudkem. Podle §219 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se vyžaduje ocenění majetku znalcem, ale zákon nestanoví, že by se tak mělo dít výhradně formou znaleckého posudku.
6. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dovolání vyhodnotil jako přípustné, neboť předestřelo dosud plně neřešené právní otázky výkladu §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. otázky týkající se zproštění funkce insolvenčního správce a jeho povinnosti postupovat svědomitě s odbornou péčí a vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Závěr krajského soudu a vrchního soudu o nepředání účetnictví vedlejšímu účastníkovi neshledal jako nepřiměřený. Dále uvedl, že insolvenční zákon neupravuje, jakou formou má znalec ocenění majetku provést. Lze však vyjít z §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se odborné vyjádření vyžaduje jen od orgánů veřejné moci. Zmíněné ustanovení nelze použít na znalce, který má své odborné závěry shrnout ve znaleckém posudku. Vedlejší účastník jako insolvenční správce tedy postupoval nesprávně, když se spokojil s oceněním v oborném vyjádření znalce pro účely připravované dražby. Dané pochybení se však neprojevilo v právech dlužníka ani věřitelů, protože vydražitel od dražby konané dne 31. 1. 2013 odstoupil. Současně Nejvyšší soud k výši ocenění v odborném vyjádření (100 000 Kč) poznamenal, že předmětem dražby byly promlčené pohledávky v nominální výši 16 166 394,96 Kč a pohledávka ve výši 3 151 613 Kč, o níž se vedl spor v neskončeném soudním řízení a která byla ve znaleckém posudku z roku 2015 následně oceněna na 100 000 Kč. Ke stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí krajského soudu je plagiátem, Nejvyšší soud uvedl, že procesní předpisy nebrání tomu, aby soud do odůvodnění svého rozhodnutí použil pasáže z odůvodnění předchozího rozhodnutí, které bylo zrušeno výhradně z procesního důvodu, nikoli pro věcnou nesprávnost.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení krajského soudu vykazuje 100% shodu s předešlým usnesením tohoto soudu, které vydala soudkyně, jíž byla předtím věc nezákonně přidělena. Vrchní soud se podle stěžovatelky opomněl vypořádat s námitkou okopírování celého odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud vyšel z předpokladu, že procesní předpis nezakazuje okopírovat odůvodnění jiného soudce, a tak je takový postup podle něj možný, s čímž stěžovatelka nesouhlasí.
8. Pochybení insolvenčního správce, který se spokojil s odborným vyjádřením znalce k ocenění majetku, aniž by trval na formě znaleckého posudku, nelze podle stěžovatelky bagatelizovat skutečností, že vydražitel od dražby odstoupil. Pro zproštění insolvenčního správce nemůže být podstatné, zda dokonal či nedokonal svůj záměr zpeněžit pohledávky pod cenou svému příteli. Navíc všechny soudy přehlédly znalecký posudek Ing. Trčky, který zjistil diametrálně odlišnou hodnotu pohledávek. Ve všech napadených rozhodnutích stěžovatelka spatřuje vadu v absenci vypořádání se s obrovským množstvím důkazů. Vybrala otázku existence účetnictví, k níž zmínila okolnosti, se kterými se soudy nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
11. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze spatřovat ve skutečnosti, že napadené usnesení krajského soudu (vydané soudkyní JUDr. Ludmilou Hanzlíkovou) je opatřeno odůvodněním, jež je až na nepodstatné výjimky převzetím textu předchozího usnesení krajského soudu (vydaného soudkyní Mgr. Evou Krčmářovou) zrušeném z důvodu, že je vydala soudkyně, které byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Napravuje-li soud vadu vytknutou nadřízeným soudem, že věc byla přidělena soudci v rozporu s rozvrhem práce, ústavní předpisy nezapovídají, aby soudce, jemuž věc podle rozvrhu práce správně náleží, použil odůvodnění z předešlého zrušeného rozhodnutí vydaného nesprávně určeným soudcem, ztotožní-li se jak s obsahem, tak formou takového odůvodnění. Stěžovatelka dovozuje, že takový postup není možný, protože jde o otázku procesním předpisem výslovně neřešenou. Ústavní soud konstatuje, že v situaci, kdy nejde o otázku, které by zákonodárce v procesním předpise věnoval ustanovení, jež by ji výslovně řešilo, je dán soudům prostor, aby otázku posoudily s přihlédnutím k celému procesnímu předpisu při zohlednění ústavních požadavků, což mimo jiné znamená přihlédnout ke smyslu a funkci odůvodnění soudního rozhodnutí. Racionální a neodporující ústavnímu pořádku je výklad, že převzetí obsahu odůvodnění je možné. Opačný výklad by vedl k absurdnímu důsledku, že by soudce musel jen jinými slovy přeformulovat obsah odůvodnění z předchozího rozhodnutí, s nímž se při svém nezávislém posouzení ztotožnil. Šlo by jen o čistě formalistický požadavek, který by z hlediska funkce odůvodnění (zprostředkování důvodů, proč soud rozhodl určitým způsobem) neměl význam. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že by se vrchní soud nevypořádal s otázkou převzetí odůvodnění krajským soudem. V bodě 25. napadeného usnesení vrchní soud uvedl, že je běžnou praxí, a tudíž přípustné, že soudy přebírají do svých rozhodnutí argumentaci z rozhodnutí jiných soudů či soudců téhož soudu, ztotožňují-li se s ní.
12. Ke zproštění insolvenčního správce funkce Ústavní soud poznamenává, že §32 odst. 1 insolvenčního zákona dává soudu prostor pro individuální posouzení každého případu (srov. jazykové vyjádření daného ustanovení: " může insolvenční soud [...] jeho funkce zprostit"). Insolvenční soud je tudíž povolán posoudit povahu, intenzitu i důsledky porušení povinností insolvenčního správce či odchylky jeho postupu od výkonu funkce s odbornou péčí, jakož i okolnosti, za nichž k tomu došlo. Pochybení vedlejšího účastníka, které shledal Nejvyšší soud, spočívalo v tom, že se spokojil s oceněním pro účely připravované dražby, které znalecký ústav zpracoval ve formě odborného vyjádření, a nikoli ve formě znaleckého posudku. V rozhodnutí obecných soudů lze nalézt posouzení intenzity a důsledků daného pochybení. Krajský soud zmínil, že ocenění bylo zpracováno pro účely dražby, která představuje nástroj k dosažení nejvyšší tržní ceny. Vrchní soud připomenul, že mechanismus průběhu dražby je schopen korigovat případné podhodnocení majetkové hodnoty znalcem, což navazuje na okolnost rozebranou krajským soudem, že dražební společnost dražbu rozsáhle inzerovala a insolvenční správce se obrátil se žádostí o označení případného zájemce o koupi předmětu dražby i na jednatele stěžovatelky. Vydražitel od dražby konané dne 31. 1. 2013 nakonec odstoupil, tudíž se podle Nejvyššího soudu pochybení neprojevilo v právech věřitelů ani stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí obecných soudů je patrné, proč povaha, intenzita i důsledky porušení povinností insolvenčního správce nebyly takové povahy, aby vedly ke zproštění insolvenčního správce funkce. Ústavní soud nevidí důvod do takového závěru zasahovat, neboť byl soudy přesvědčivě podpořen argumenty reagujícími na konkrétní okolnosti věci.
13. Důvodná není stěžovatelčina námitka, že obecné soudy nezvážily znalecký posudek Ing. Trčky, který podle stěžovatelky ohodnotil dobytnost pohledávek na 100 %. Nejvyšší soud se totiž vyslovil i k výši ocenění. Zmínil, že znalecký ústav ve svém odborném vyjádření pro účely dražby oceňoval pohledávky v nominální výši 19 318 007,96 Kč, které ocenil na 100 000 Kč. Pohledávky ve výši 16 166 394,96 Kč Nejvyšší soud označil za promlčené, z čehož je zřejmé, že nesouhlasil s informací o 100% dobytnosti pohledávek. Ke zbylé pohledávce ve výši 3 151 613 Kč, která byla tehdy předmětem soudního sporu, poukázal na znalecký posudek z roku 2014, který tuto pohledávku ocenil na 100 000 Kč (položka B-229 insolvenčního spisu). Ústavní soud konstatuje, že z popsaného hodnocení Nejvyššího soudu lze dovodit, proč stěžovatelkou odkazovaný posudek nebyl podkladem pro rozhodnutí. Z hodnocení Nejvyššího soudu k výši ocenění je rovněž patrno, proč výši ocenění pohledávek na 100 000 Kč v odborném vyjádření považoval za adekvátní, z čehož rovněž plyne, že spokojení se s odborným vyjádřením nepředstavovalo zásadní pochybení vedlejšího účastníka.
14. Namítané porušení základních práv Ústavní soud neshledal ani v záležitosti nepředání účetnictví. Nedostupnost účetnictví byla pro hodnocení postupu vedlejšího účastníka pro soudy relevantní, protože tím, že stěžovatelka nepředložila účetnictví ani seznam svých pohledávek a neposkytla potřebná vysvětlení, ztížila insolvenčnímu správci možnost pohledávky identifikovat a způsobila, že nemělo význam vymáhat je soudní cestou, neboť v takovém sporu by bylo možno jen těžko uspět bez originálů účetních dokladů a dalších podkladů, což by vyvolalo vznik nákladů řízení, které by šly k tíži majetkové podstaty. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy dostatečně zabývaly existencí účetnictví. Krajský soud uvedl, že insolvenční správce zajistil účetnictví v sídle stěžovatelky, šlo však jen o staré nekompletní doklady, ve kterých se nenacházely doklady za potřebné roky. Obecné soudy se vypořádaly i s tvrzením stěžovatelky o uložení jejího účetnictví u CT Real. E-mail ze dne 14. 7. 2014 (bez zaručeného elektronického podpisu), jehož se stěžovatelka dovolávala a podle něhož měl jednatel CT Real potvrdit, že účetnictví CT Real předala insolvenčnímu správci, měly obecné soudy za znevěrohodněný čestným prohlášením tohoto jednatele opatřeným jeho ověřeným podpisem, kde zdůraznil, že daný e-mail nepsal a účetnictví stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi nikdy nepředával. Dále jednatel CT Real podepsal prohlášení, že účetní doklady byly stěžovatelce předány již v roce 2009 z důvodu neplacení za archivaci. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. Závěr o nevěrohodnosti stěžovatelkou odkazovaného e-mailu ze dne 14. 7. 2014 nelze za popsaných okolností považovat za exces při utváření skutkových zjištění. Obecné soudy reagovaly i na stěžovatelčino tvrzení o elektronické záloze účetnictví u CENTIS. Zjistily, že se vedlejší účastník i předchozí insolvenční správce pokusili získat účetnictví i touto cestou, což se nepovedlo. Soudy poukázaly na sdělení této společnosti určené insolvenčnímu správci, že přestala vést stěžovatelčino účetnictví pro neplacení faktur a některé sjetiny, které měla k dispozici, předala orgánům činným v trestním řízení. K tomu vedlejší účastník ve své zprávě uvedl, že se dostal ke sjetinám od policie, nicméně nebyly aktuální. Obecné soudy tak podle náhledu Ústavního soudu podrobně zdůvodnily, proč i přes snahu vedlejšího účastníka ani od CENTIS nebylo možno získat aktuální účetnictví stěžovatelky a proč tedy v postupu vedlejšího účastníka nespatřovaly jeho pochybení.
15. Ústavní deficit při zjišťování skutkového stavu nezakládá ani stěžovatelkou zmiňovaná okolnost, že vedlejšímu účastníku se povedlo získat strany 207 a 208 listiny nazvané inventarizace pohledávek (založeno jako B-246 insolvenčního spisu). Vedlejší účastník totiž ve své zprávě zmiňoval, že se mu povedlo získat jen náhodně získané kopie a počítačové výstupy. Ve stěžovatelkou odkazované inventarizaci pohledávek je uvedeno datum 21. 10. 2010, které o dlouhou dobu předchází ustanovení vedlejšího účastníka do funkce insolvenčního správce, k čemuž došlo usnesením krajského soudu ze dne 21. 2. 2012 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-67. Již s ohledem na tuto časovou diferenci nelze za exces při zjišťování skutkového stavu označit ani to, že závěru, že vedlejší účastník neměl přístup k účetnictví, ale jen k jeho náhodným neaktuálním fragmentům, nepřekáží, že více než rok před jeho ustanovením do funkce byly vytisknuty zmíněné strany 207 a 208 inventarizace.
16. Ke stěžovatelčině argumentaci v části IV. ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že tvrzení zde uvedená dílem nelze pro jejich zkratkovitost považovat za námitky, k nimž by bylo možno se vyjádřit (jde o izolovaná tvrzení typu: "Webové stránky s online obchodem - přehlédnuty. Software nenalezen."), dílem jde o výhrady, které nemají souvislost s předmětem napadených rozhodnutí (např. tvrzení, že usnesení o úpadku a usnesení o prohlášení konkurzu nejsou dosud v právní moci), neboť se netýkají otázky zproštění funkce insolvenčního správce pro porušení jeho povinností nebo zanedbání odborné péče.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu