ECLI:CZ:US:2021:4.US.2849.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2849/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. 8 As 77/2021-35 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2021 č. j. 22 A 95/2020-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který spatřovala v tom, že vedlejší účastník předal její podnět ze dne 3. 8. 2020 k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019 Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje s tím, že vedlejší účastník neshledal důvod k postupu podle §95 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
3. Krajský soud napadeným usnesením návrh odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že stěžovatelka se domáhala toho, aby jí vedlejší účastník vyhověl jako účastníku správního řízení a provedl sám přezkumné řízení. Jak však vyplývá z dlouhodobé a konstantní judikatury správních soudů, nemá soukromá osoba na zahájení řízení z moci úřední veřejné subjektivní právo.
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud uvedl, že rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 3. 2021 č. j. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, učinil výslovný závěr, že se není možné domáhat ochrany proti nezahájení přezkumného řízení. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019 o vrácení poplatku mohla stěžovatelka minimálně podat žalobu podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, bez ohledu na to, zda je či není přípustný opravný prostředek na úrovni správních orgánů, což stěžovatelka rozporovala ve svém podnětu k přezkumnému řízení. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že nemohlo být nezahájení přezkumného řízení zásahem do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, neboť se jedná výlučně o dozorčí prostředek veřejné správy, přičemž stěžovatelka měla jinou možnost obrany proti původnímu rozhodnutí. Krajský soud tak rozhodl správně, odmítl-li její žalobu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že správní soudy pochybily, když se ztotožnily s postupem vedlejšího účastníka, aniž by měly najisto postaveno, že podle obsahu podnětu k přezkumnému řízení nešlo o odvolání proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019, zvlášť za situace, kdy ke dni vydání jejich rozhodnutí nebylo ukončeno řízení vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 8 Afs 100/2021. Stěžovatelka má za to, že správní soudy žalobu odmítly formalisticky s odkazem na nezasažení do stěžovatelčiných veřejných subjektivních práv, neboť není vyloučeno, že rozhodnutí ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. MUFO 23468/2019 nadále existuje.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stejně tak Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího správního soudu (viz sub 4) o povaze přezkumného řízení podle hlavy IX správního řádu. Jeho závěr, podle kterého není připuštěna soudní ochrana proti nezahájení přezkumného řízení, jelikož to slouží výlučně k ochraně zákonnosti, je ústavně konformní. K ochraně veřejného subjektivního práva mají adresáti správního rozhodnutí k dispozici jiné možnosti ochrany, což dokládá zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné stěžovatelce přiznat ani náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu