ECLI:CZ:US:2021:4.US.2863.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2863/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2021 č. j. 13 Co 149/2021-184, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a a) nezletilé N. P. a b) K. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2021 č. j. 0 P 55/2017-132 zamítl návrh otce na změnu výchovy a změnu osobního styku otce s 1. vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") každé liché pondělí, kdy by si nezletilou převzal po skončení vyučování ve škole a ponechal by si nezletilou v péči do následujícího pondělí do 8.00 hodin, kdy by nezletilou předal do školního zařízení, a dále zamítl návrh otce na zrušení výživného ve výši 3 000 Kč měsíčně pro nezletilou (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že nastavený a praktikovaný rozsah péče a styku (že v každém lichém kalendářním týdnu od čtvrtka od 15.00 hodin do následujícího pondělí do 8.00 hodin je nezletilá svěřena do péče otce a po zbývající dobu svěřena do péče matky, za současné úpravy osobního styku rodiče s dítětem o vánočních, velikonočních, jarních a letních prázdninách) umožňuje oběma rodičům podílet se na výchově nezletilé v rozsahu přiléhavém potřebám a přáním nezletilé, která se nadto výslovně vyjádřila pro zachování stávajícího rozsahu styku, na kterém nechce nic měnit. Toto vyjádření nezletilé je spontánní a upřímné, je to její vlastní a neměnné přání.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá toliko to, že ve svém odvolání argumentoval judikaturou, konkrétně nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 4189/18 (tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož i citoval, a přes tento fakt se krajský soud touto argumentací v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval. V důsledku toho krajský soud zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti a ve svém důsledku tak jde o projev soudní libovůle, který zasahuje do práva stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že se krajský soud řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými relevantními námitkami stěžovatele. Lze sice stěžovateli přisvědčit, že krajský soud v napadeném rozsudku výslovně nevypořádal odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4189/18, nicméně tato skutečnost sama o sobě nesvědčí o neústavnosti napadeného rozsudku. Ústavní soud totiž již ve své předchozí rozhodovací praxi uvedl, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadeném rozsudku beze zbytku naplněna a námitka stěžovatele není opodstatněná. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí ve věci stanovení styku s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu