ECLI:CZ:US:2021:4.US.2874.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2874/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 8 Tdo 449/2021-2068, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2020 č. j. 13 To 171/2020-1985 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. května 2020 č. j. 1 T 140/2018-1786, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen „okresní soud“) byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) a d) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že od května 2017 do března 2018 úmyslně vytrvale, intenzivně a tvrdošíjně mobilním telefonem kontaktoval v jakoukoliv denní dobu poškozenou (bývalou manželku), a to v intenzitě i třiceti volání za den, navzdory jejím žádostem, aby svého jednání zanechal, a to i v době, kdy si byl vědom, že poškozená je těhotná. Dále kontaktoval její rodinné příslušníky. V průběhu hovorů poškozené opakovaně vyhrožoval, že „jí vezme malou“ (nezletilou dceru) a že „ji zničí“. Poškozenou rovněž vyhledával v místě jejího bydliště, a to za účelem umožnění styku s jejich nezletilou dcerou, která mu však z důvodu nemoci nemohla být předána. Jeho jednání vygradovalo odmítnutím vydat dceru zpět její matce (poškozené), která tak musela být stěžovateli násilně odňata zasahujícími policisty. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a devíti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost uhradit podle svých sil v průběhu zkušební doby způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 12 000 Kč. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, neboť první byl z podnětu odvolání stěžovatele zrušen s pokynem provést další vyjmenované důkazy. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozené a řady svědků, podložených listinnými důkazy (zejména záznamy komunikace mezi poškozenou a stěžovatelem). Stěžovatelovu obhajobu, že jeho jednání bylo důsledkem strachu o dceru a podezření na její týrání matkou, soud považoval za bezpečně vyvrácenou, neboť takovému skutkovému ději nic nenasvědčovalo.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že okresní soud napravil všechna pochybení, pro něž byl první odsuzující rozsudek zrušen. S napadeným rozsudkem se krajský soud plně ztotožnil.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že nalézací soud porušil jeho právo na řádně vedené soudní řízení nerespektováním příkazu odvolacího soudu (provést důkaz celým opatrovnickým spisem) ve zrušujícím rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že spisem z jiné věci jako celku nelze provést důkaz v trestním řízení. Důkazem mohou být pouze konkrétní listinné důkazy z tohoto spisu. Okresní soud postupoval tak, že ze spisu provedl důkaz těmito listinami, které mohly mít vliv na projednávanou věc. Nelze tedy konstatovat, že by pokynu odvolacího soudu nedostál. Stěžovatelova námitka o nutnosti aplikace §12 odst. 2 trestního zákoníku (subsidiarity trestní represe) vychází podle Nejvyššího soudu z jeho vlastní skutkové verze, nepodložené provedenými důkazy. Jednání stěžovatele bylo úmyslně vytrvalé, intenzivní a tvrdošíjné a trvalo i přes odpor poškozené, která byla těhotná. Užití trestněprávních prostředků tak bylo podle Nejvyššího soudu namístě. Svou povahou se vytýkané jednání neodlišuje od typického průběhu přečinu nebezpečného pronásledování.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip ultimae rationis. Stěžovatel neměl primární zájem na kontaktu s poškozenou, ale se svou dcerou. Toho se však mohl domoci pouze skrze telefon poškozené. Poškozená se sama rozhodla, že nebude respektovat dohodu o možném telefonickém kontaktu s nezletilou, aniž by tento svůj záměr řešila prostřednictvím opatrovnického řízení. Tam měla být řešena intenzita kontaktu stěžovatele a jeho dcery, a nikoliv v trestním řízení. To ostatně podle stěžovatele naznačil i krajský soud v prvním zrušujícím rozhodnutí. Ve výsledku tak soudy přehlíží materiální důvody, proč k danému jednání došlo. Dané jednání (právě pro svůj záměr) nemohlo vyvolat v poškozené obavu o život či zdraví.
6. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k nesprávnému provedení důkazního řízení. Konkrétně nebyl naplněn závazný pokyn odvolacího soudu provést důkaz celým opatrovnickým spisem. Následně však nalézací soud přesto zamítl návrh na provedení důkazu uvedeným spisem. Odvolací soud poté (pod vedením jiné předsedkyně senátu) nevysvětlitelně rezignoval na svůj původní závazný pokyn. Podle stěžovatele jde o tzv. opomenutý důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl dva okruhy námitek, aniž by však konkrétně reflektoval, že s oběma se již podrobně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. Závěr o nutnosti uplatnění trestněprávní represe je dostatečně podložen skutkovými závěry obecných soudů, které se důvody a pohnutkami stěžovatelova jednání dostatečně podrobně zabývaly a precizně je popsaly. Stěžovatelovo vlastní smyšlené hodnocení skutkového stavu nemůže na správnosti závěru soudů nic měnit. Soudy prokázaly, že stěžovatel svévolně a bez jakéhokoliv právního (i etického) důvodu přistoupil k šikanujícímu obtěžování poškozené, jejích blízkých osob a v důsledku i bezbranné nezletilé, do jejíž fyzické i psychické integrity opakovaně zasahoval způsobem, pohybujícím se již ve svém souhrnu na hranici jednání dovoleného §198 trestního zákoníku. Otázka, zda stěžovatel sám věřil jím vyfabulovaným důvodům vlastního jednání, je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nerozhodná. Jak intenzita stěžovatelova chování, tak jím způsobené důsledky na životě poškozené i nezletilé dcery dostatečně ospravedlňují užití prostředků trestní represe.
10. Odmítnout je rovněž nutné i druhý okruh námitek, podle nichž okresní soud nesplnil pokyn odvolacího soudu provést důkaz celým spisem z opatrovnického řízení, vyslovený v prvním (zrušujícím) rozhodnutí krajského soudu. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, doslovné vyhovění tomuto pokynu by představovalo postup rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. Okresní soud dostál svým povinnostem tehdy, provedl-li důkaz všemi relevantními listinami z daného spisu. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl žádnou konkrétní část spisu, kterou by soud měl provést jako relevantní pro rozhodnutí o podané obžalobě.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2874/21-13.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu