ECLI:CZ:US:2021:4.US.2949.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2949/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1897/2021-465, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2021 č. j. 1 Co 32/2020-425, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2020 č. j. 23 C 9/2016-346 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. SP 21063/2014-571102 č. j. SPU 608671/2015/Pš, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, jako účastníků řízení, a podniků 1. Horské Lázně Karlova Studánka, státní podnik, sídlem Karlova Studánka 6, a 2. Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "SPÚ") podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"), domáhala vydání původní nemovité věci zapsané v katastrálním území Suchá Rudná a Ludvíkov, a to v blíže specifikovaných knihovních vložkách, SPÚ však rozhodl, že se věc nevydává.
3. Ke stěžovatelčině žalobě Krajský soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem nahradil rozhodnutí SPÚ tak, že se stěžovatelčin návrh na vydání blíže označených pozemků v katastrálním území Karlova Studánka a Suchá Rudná zamítá (výrok I), dále pak zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení rozhodnutí SPÚ tak, že jí budou vydány blíže označené pozemky v katastrálním území Karlova Studánka, Suchá Rudná, Železná pod Pradědem, Ludvíkov pod Pradědem a Malá Morávka (výrok II), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení (výroky III a IV). Jde-li o výrok I, krajský soud dospěl k závěru, že nešlo o zemědělské nemovitosti ve smyslu §2 písm. b) ZMV, a tudíž se na ně nevztahuje §9 ZMV a pravomoc SPÚ nebyla dána, v zamítavém výroku II pak shledal, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu §3 ZMV, neboť v tzv. rozhodném období nebyla vlastnicí nemovitostí, jejichž vydání požadovala. Majetek stěžovatelčiny právní předchůdkyně byl zabaven výnosem říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939, tento výnos byl prohlášen za neplatný dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), a byť tento dekret prohlásil odnětí za neplatné, k neplatnosti se nepřihlíželo ex lege, ale bylo na oprávněné osobě, aby se takové neplatnosti dovolala (§1 odst. 2). Na právní předchůdkyni bylo, aby se domáhala vydání zkonfiskovaných věcí podáním žaloby podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), což však neučinila; podání žádosti či prosby apod. velmistra řádu k Zemskému národnímu výboru v Brně, Zemskému národnímu výboru v Moravské Ostravě, vládě, Ministerstvu školství a národní osvěty či prezidentovi republiky za uplatnění restitučního nároku podle tohoto zákona považovat nelze.
4. Výroky II a IV rozsudku krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, avšak Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem jej v napadené části potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. Vrchní soud rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle §3 ZMV, resp. osobou v daném řízení aktivně (věcně) legitimovanou.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Současně uložil stěžovatelce nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení a rozhodl, že mezi ní a prvním vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V souvislosti s namítaným porušením čl. 11 odst. 1 Listiny stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že uvedl-li, že předmětný majetek byl konfiskován na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, pak žádná konfiskační vyhláška nenabyla právní moci, přičemž s poukazem na judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že teprve tímto okamžikem by byla konfiskace dovršena a že je podstatné, zda nastala v tzv. rozhodném období.
7. Výklad a použití ZMV stěžovatelka považuje za "extrémně formální", přičemž poukazuje na smysl a účel restitučních předpisů, resp. na princip in favorem restitutionis, a dovolává se (údajného) pravomocného nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, podle něhož byla vlastnicí dotčených nemovitostí k tomuto dni. Tvrdí přitom, že přistoupilo-li Ministerstvo zemědělství bez završení konfiskačního procesu k převzetí jejího majetku, stalo se tak nezákonně.
8. Stěžovatelka má dále za to, že jí způsobená majetková křivda byla deklarována dekretem č. 5/1945 Sb. a že žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo možné podat do tří let od nabytí jeho účinnosti, tj. i v rozhodném období, což má podle jejího názoru snižovat legitimitu uplatnění dané normy. Dodává, že v opačném případě zákon přepokládal promlčení nároku, přičemž ale podle judikatury Ústavního soudu šlo o lhůtu procesní, a že i Ústavní soud judikoval, že absenci postupu podle uvedeného zákona nelze přičítat k tíži oprávněné osoby, ale že je podstatné, zda oprávněná osoba měla na věc v době jejího přechodu na stát nárok podle těchto předpisů. Upozorňuje na své tehdejší aktivní vystupování, z něhož prý plyne snaha o vrácení pozemků, jež by jistě vyústila v podání žaloby, přičemž nemožnost podat žalobu považuje za majetkovou křivdu. Současně tvrdí, že i kdyby jí byl majetek přiřknut, byl by jí jistě v rozhodném období odňat. Svůj případ proto považuje za specifický, což má obecným soudům umožnit, aby aplikované normy vyložily i v rozporu s jejich jazykovým zněním (zde i přes přesně určené rozhodné období).
9. Porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka spatřuje v použití "alibistického argumentu", že bylo třeba nároky podle §10 zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit u civilního soudu. Nárok totiž uplatnila u Ministerstva školství a národní osvěty, pod které tato agenda spadala. Stalo se tak z pádného důvodu, mj. proto, že to bylo podmínkou uplatnění nároku před soudem. Postupovala podle právního názoru doc. JUDr. Františka Kopy, jenž byl uznávanou právní osobností a který dovozoval, že daný nárok je vymahatelný podle §53 zákona č. 50/1874 ř. z., kterým se upravují zevní poměry církve katolické. Tvrdí, že různé nejasnosti v postupu státních orgánů, které v daném případě rozhodovaly, je nutno vykládat v její prospěch, a namítá, že ji tyto orgány náležitě (posuzováno z dnešního pohledu) nepoučily. Orgánům veřejné moci vytýká i to, že se jejími věcmi odmítly bez řádného odůvodnění zabývat, přičemž zastává názor, že bylo třeba postupovat individuálně, na základě řádně prokázaného skutkového stavu, nikoliv podle stavu jiných, jim známých případů.
10. K tomu stěžovatelka doplnila, že bude-li Ústavní soud nadále názoru, že svůj nárok neuplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., nutno vzít v úvahu judikaturu tohoto soudu, podle níž je přiznáván nárok i osobám, kterým náležel podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. uvedeného zákona, jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž ne vždy se vyžaduje formální korektní uplatnění takového nároku, podstatný je projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět. Poukazuje na §5 písm. j) ZMV a důvodovou zprávu k tomuto zákonu s tím, že restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo zahájeno, nebylo však dokončeno, navíc i v případě, že by bylo úspěšné, pak by na předmětný majetek byl účelově aplikován jiný vyvlastňovací právní předpis. Zdůrazňuje, že Ústavní soud nároku vyhověl, ačkoliv nebyl podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn vůbec, a to nálezem ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287), v němž došlo k faktickému prolomení předpokladu rozhodného období.
11. Porušení čl. 15 odst. 1 Listiny stěžovatelka vyvozuje z toho, že byla za všech absolutistických režimů, kdy vyznání nebylo žádoucí, utlačována. To by se podle ní dalo nyní považovat za zásah do svobody vyznání. A nevymezí-li se proti tomu současná společnost, a to především nápravou majetkových křivd, půjde o faktické schvalování takového jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
13. Domáhá-li se stěžovatelka rovněž zrušení výroku I a III rozsudku krajského soudu, tato rozhodnutí nenapadla odvoláním, a tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a ústavní stížnost je v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká výše uvedeným orgánům veřejné moci vadnou intepretaci a aplikaci ZMV, tj. podústavního práva, konkrétně pak vyjadřuje nesouhlas s jejich názorem, že v letech 1945 až 1948 nedošlo k "obnovení" jejího vlastnického práva ke spornému nemovitému majetku, přičemž argumentuje tím, že v daném ohledu je třeba za rozhodující považovat skutečnost, že její právní předchůdkyně požádala o jeho vrácení, resp. že by jí nepochybně vznikl restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Na doplnění možno uvést, že stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o neexistenci stěžovatelčina nároku s ohledem na §8 odst. 1 písm. h) ZMV, ovšem na daném posouzení výsledek daného řízení nezávisí, a proto se Ústavní soud tímto závěrem, resp. námitkou dále nezabýval.
16. Jak patrno z napadených rozhodnutí, právní předchůdkyni stěžovatelky byl sporný majetek odňat (konfiskací) v době nacistické okupace, po válce se panství nad ním ujal československý stát, přičemž k obnovení vlastnického práva právní předchůdkyně už nikdy nedošlo (naopak tento majetek, byť podle stěžovatelky protiprávně, zkonfiskoval československý stát), přičemž její právní předchůdkyně neuplatnila nárok na jeho vrácení postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Z výše uvedeného plyne, že k majetkové křivdě došlo nikoliv v tzv. rozhodném období, ale již v období německé okupace, případně i v poválečném období, kdy přes řadu žádostí podaných velmistrem státním orgánům československý stát odňatý majetek stěžovatelce, resp. právní předchůdkyni nevrátil, a ani tak zjevně neměl v úmyslu učinit.
17. Tvrdí-li stěžovatelka, že svůj nárok řádně uplatnila u příslušného orgánu, tj. Ministerstva školství a národní osvěty, a to podle zákona č. 50/1874 ř. z., jednak z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne, že by tento argument stěžovatelka uplatnila v soudním řízení, jednak i pro tuto situaci platí, že se mohla/měla se svým nárokem obrátit na soud, který by posoudil, zda pramení ze zákona č. 128/1946 Sb. či snad jiného právního předpisu. V ostatním stěžovatelka jen opakuje svou argumentaci (zejména judikaturou Ústavního soudu týkající se restitucí podle jiných právních předpisů, anebo výše označeným nálezem Nejvyššího správního soudu), kterou uplatnila nejen v daném soudním řízení, jakož i v předchozích soudních řízeních, a kterou se obecné soudy zabývaly a náležitě vypořádaly.
18. Postup těchto soudů ve skutkově i právně prakticky stejných věcech, jež provázela i shodná nebo obdobná stěžovatelčina argumentace, následně přezkoumal Ústavní soud a žádné porušení ústavnosti neshledal [viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 833/20, ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20, ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20, ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20 a ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21, zde dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž ani v tomto případě nevidí žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů jakkoliv odchýlit.
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; jde-li o část ústavní stížnosti, jak je vymezena v bodě 13, shledal, že jde o návrh nepřípustný a odmítl jej podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu