ECLI:CZ:US:2021:4.US.298.21.1
sp. zn. IV. ÚS 298/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VLTAVA HOLDING, a. s., sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4 - Krč, a stěžovatelů Simony Lebánkové, Ladislava Lebánka a Jana Lebánka, všech zastoupených Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 32 Cdo 3259/2020-318, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2020 č. j. 54 Co 146/2020-257 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. ledna 2020 č. j. 56 C 175/2019-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASIN Establishment, sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíce, že napadené rozsudky nerespektují rovnost účastníků řízení chráněnou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V závěrečném shrnutí tvrdí, že tato práva, jakož i jejich právo na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla porušena Nejvyšším soudem v napadeném usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 10 000 000 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování shledal obvodní soud žalobu důvodnou, a proto jí napadeným rozsudkem vyhověl (I. výrok), první stěžovatelce uložil dále povinnost zaplatit vedlejší účastnici úrok z prodlení za specifikované období (II. výrok) a všechny stěžovatele zavázal nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok). Obvodní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice uzavřela s první stěžovatelkou smlouvu o úvěru a na jejím základě jí poskytla bezhotovostně částku 10 000 000 Kč. K závazku první stěžovatelky přistoupili ostatní stěžovatelé podle §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože žádná z formulovaných otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že obvodní soud porušil princip rovnosti "zbraní" požadavkem, aby stěžovatelé prokázali, že vedlejší účastnicí předložený výpis z účtu není autentický. Rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu pokládají stěžovatelé za nesrozumitelná a řádně neodůvodněná a tvrdí, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení smlouvy, na jejímž základě byla poskytnuta žalovaná částka (což mělo dopad i na délku promlčecí lhůty).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.
8. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali obsahově i argumentačně shodnou ústavní stížnost, a to proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 32 Cdo 2144/2020-369 odmítajícím jejich dovolání proti předcházejícím rozsudkům městského soudu a obvodního soudu ve věci, v níž se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit jí částku 22 000 000 Kč, přičemž skutkové okolnosti i právní závěry jsou shodné s nyní posuzovanou věcí. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 3109/20 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní stížnost ve věci sp. zn. III. ÚS 3109/20 byla sice petitem výslovně omezena jen na usnesení Nejvyššího soudu (reziduem tohoto omezení je i závěrečné shrnutí v nynější ústavní stížnosti - viz výše bod 1. i. f.), přesto se odmítavé usnesení Ústavního soudu vypořádalo nejen s argumentací stěžovatelů proti tomuto usnesení, ale jeho prostřednictvím též s námitkami stěžovatelů proti předchozím rozsudkům městského soudu a obvodního soudu ("rovnost zbraní", přezkoumatelnost rozsudků, povaha uzavřené smlouvy a navazující promlčení). Vzhledem k tomu Ústavní soud v nynější věci v plném rozsahu odkazuje na již zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 3109/20 s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15).
10. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu