ECLI:CZ:US:2021:4.US.2984.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2984/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Majera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 21 Cdo 2351/2020-199, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 21 Co 227/2019-168 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2018 č. j. 15 C 59/2018-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Petra Bumby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu, který si Ústavní soud za účelem jejího posouzení vyžádal, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 26. 11. 2009, vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-14/2010-211 s právními účinky vkladu ke dni 5. 1. 2010, k tíži konkrétních pozemků v katastrálním území Daleké Dušníky, je promlčené (výrok I), že se (z důvodu zpětvzetí návrhu) zastavuje řízení o určení, že zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 6. 2009, vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-3751/2009-211 s právními účinky vkladu ke dni 29. 6. 2009, k tíži konkrétních pozemků v katastrálním území Daleké Dušníky, neexistuje (výrok II), a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel (jako žalovaný) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 25 691 Kč (výrok III). Okresní soud, jde-li o výrok I, dospěl k závěru, že se vedlejší účastník dostal do prodlení s plněním své pohledávky zajištěné zástavním právem počínaje 1. 4. 2011, že tímto dnem mohlo být realizováno i zástavní právo, k promlčení této pohledávky došlo ke dni 1. 4. 2014 (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), v rozhodné době a ani poté nebylo zástavní právo realizováno, a uplatnil-li vedlejší účastník námitku promlčení, učinil tak důvodně. Současně odmítl stěžovatelovu obranu, že vedlejší účastník uzavřením dohody o narovnání ve formě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Ivanem Houdkem dne 25. 6. 2009 pod sp. zn. N 273/2009, NZ 235/2009 fakticky uznal svůj dluh co do důvodu i výše, že z tohoto důvodu začala běžet desetiletá promlčecí doba (§110 občanského zákoníku) a že tak k promlčení pohledávky nedošlo.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 879 Kč. Krajský soud se ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřil k institutu uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku, a to z hlediska jeho obsahových náležitostí, jakož i k institutu narovnání podle §585 občanského zákoníku mimo jiné s tím, že jde o samostatný důvod vzniku závazku a promlčecí doba nového práva začíná běžet ode dne, kdy podle dohody mohlo být právo vykonáno poprvé, a že v daném případě šlo o tříletou dobu podle §101 občanského zákoníku. Následně se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že promlčecí doba uplynula dne 1. 4. 2014. K tvrzení stěžovatele, že dohoda o narovnání obsahovala písemné uznání dluhu do důvodu i výše, krajský soud uvedl, že je vyvrací samotný obsah této dohody, když tato jednostranný projev vůle vedlejšího účastníka adresovaný stěžovateli uznat dluh co do důvodu i výše neobsahuje.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 413 Kč. Dospěl totiž k závěru, že jde-li o rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, stěžovatel nepředložil žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a že jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s postupem a výkladem Nejvyššího soudu. Odmítá, že by vnucoval právnímu úkonu projev vůle, který v něm vysloveně chybí, a to z důvodu rozporu tohoto závěru se zjištěným skutkovým stavem. Poukazuje na to, že v průběhu odvolacího i dovolacího řízení setrval na svém názoru, že jeho zástavní právo není promlčeno, neboť notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Ivanem Houdkem dne 25. 6. 2009 pod sp. zn. N 237/2009, NZ 235/2009 obsahuje hmotněprávní uznání dluhu, takže promlčení by nastalo uplynutím desetileté promlčecí doby (§110 odst. 1 občanského zákoníku). Ta počala běžet od data splatnosti poslední neuhrazené splátky (31. 12. 2012), a k promlčení práva tedy nedošlo. Jde-li o uznání práva co do důvodu, nemusí být tento důvod uveden v listině výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je tento důvod výslovně obsažen.
6. V návaznosti na to stěžovatel zmiňuje, že mu vedlejší účastník dne 26. 11. 2009 uhradil 2 mil. Kč a dne 4. 2. 2011 částku 6,5 mil. Kč, na zbylou jistinu ve výši 1,5 mil. Kč mu nic neuhradil, přičemž vedlejším účastníkem tvrzená úhrada v této výši měla být provedena dne 6. 1. 2009, tedy před sepisem uvedeného notářského zápisu. Z něho však vyplývá výše dlužné částky 10 mil. Kč, nikoliv 8,5 mil. Kč, jak vedlejší účastník tvrdil. Z jednání vedlejšího účastníka je podle stěžovatele patrno, že sepsáním notářského zápisu a následným částečným plněním byl záměr vedlejšího účastníka uznat svůj závazek. Uznání dluhu pak založilo vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, přičemž důkazní břemeno o jeho neexistenci spočívá na dlužníkovi, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 341/2001. Současně stěžovatel poukazuje na závěry, jež plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002, s tím, že obsah notářského zápisu je více než jasný, zejména v části dohody, kde je podrobně popsán závazek mezi účastníky řízení.
7. Dále stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů nedostatečně, v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., odůvodnily svá rozhodnutí. Není z nich zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k rozhodnutí, svůj názor založily na úvaze, že určitá skutečnost se nejspíše stala, není ale řádně stranou, která ji tvrdí, prokázána. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831) namítá i porušení povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků řízení. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce jej vedly k odmítnutí dovolání. Pouhá citace několika rozhodnutí dovolacího soudu neumožňuje učinit závěr, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou s nimi v souladu. Podle stěžovatele je nezbytné, aby dovolací soud vyložil, které znaky obou případů jsou shodné a proč lze příslušný judikát využít, a není-li srovnávaný případ zcela shodný, což v dané věci nebylo, aby objasnil jeho použitelnost. Nelze pouze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nezákonná, nepřezkoumatelná, zatížena libovůlí, nereflektující změny v jeho ekonomické situaci, a řádně neodůvodněná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Těžiště ústavní stížnosti spočívá ve vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily obsah dohody o narovnání, jež byla uzavřena ve formě notářského zápisu (viz výše), kdy stěžovatel je přesvědčen, že obsahuje (rovněž) uznání dluhu co do důvodu a výše podle §558 občanského zákoníku. Současně stěžovatel těmto soudům vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že se nevypořádaly s jeho námitkami. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že z jeho odůvodnění není dostatečně patrno, z jakého důvodu bylo jeho dovolání odmítnuto, když uvedený soud dostatečně nevysvětlil svůj závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Ústavní soud nemá, co by obecným soudům bylo možno z hlediska ústavnosti vytknout. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů plyne, že se promlčením zabývaly, přičemž zdůvodnily, proč považují zástavní právo za promlčené. Vypořádaly se přitom se stěžovatelovou obranou, že vedlejším účastníkem došlo k uznání dluhu a že tudíž promlčení pohledávky vzhledem k desetileté promlčecí době (§110 občanského zákoníku) nenastalo, když po posouzení dohody o narovnání, kterou stěžovatel v soudním řízení argumentoval, uzavřely, že tato projev vůle vedlejšího účastníka uznat svůj dluh co do důvodu a výše neobsahuje. Ústavnímu soudu, s ohledem na výhrady obsažené v ústavní stížnosti, není zřejmé, jaké další námitky měly soudy nižších stupňů vypořádat, či co dalšího měly v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlit. Jde-li o samotné posouzení dohody o narovnání, Ústavní soud by mohl zasáhnout v případě extrémního vybočení z mezí volného uvážení v rozhodnutích obecných soudů, důvody k tomu však neshledal (naopak se s jejich posouzením ztotožňuje).
12. Jde-li o výrok o zastavení řízení, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje.
13. Ústavní soud nesouhlasí ani s tím, že by Nejvyšší soud dostatečně neobjasnil, proč stěžovatelovo dovolání odmítl. V prvé řadě nutno stěžovatele upozornit, že napadené usnesení je postaveno na dvou rozhodovacích důvodech. Proti prvnímu z nich, tedy že nebyla předložena žádná otázka zakládající přípustnost dovolání, stěžovatel v žádném ohledu nebrojí. Nejvyšší soud sice výslovně neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., z odůvodnění jeho rozhodnutí však také plyne, že neobsahovalo údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
14. S ohledem na tuto skutečnost by bylo namístě uvažovat o nikoliv řádném vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, jež by znamenalo odmítnutí ústavní stížnosti v části, kde se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však vzal v úvahu, že Nejvyšší soud stěžovateli vytkl nepředložení otázky zakládající přípustnost dovolání, přičemž považoval za potřebné se k právnímu posouzení věci soudy nižších stupňů, resp. jeho souladu s judikaturou dovolacího soudu vyjádřit. Jde-li pak o tento druhý důvod pro rozhodnutí, lze toliko uvést, že Nejvyšší soud dostatečně objasnil, že podle judikatury dovolacího soudu je obligatorní (a esenciální) náležitostí uznání práva výslovné prohlášení dlužníka o "uznání", kteréžto ve zmíněném notářském zápise podle krajského soudu obsaženo nebylo.
15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu