ECLI:CZ:US:2021:4.US.2998.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2998/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Polymer Technology, s. r. o., sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2021 č. j. 26 Cdo 1006/2021-258 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2020 č. j. 74 Co 234/2019-226, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NOVÁ ZBROJOVKA, s. r. o., sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy jimi zasáhly do jejích ústavním pořádkem zaručených základních práv, konkrétně do práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 103 433 Kč s příslušenstvím z titulu nájemného a poplatků vyúčtovaných podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ve specifikované budově. Okresní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 15. 8. 2019 č. j. 7 C 9/2018-189 stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek a řízení mu předcházející, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil I. a III. výrok okresního soudu (I. výrok), změnil ho ve II. výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi ve výši náhrady (II. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění odkázal na správná skutková zjištění okresního soudu, konstatoval povinnost stěžovatelky platit dohodnuté nájemné a náhrady za služby za dobu trvání nájmu a její námitku, že má právo na prominutí či slevu nájemného, vyhodnotil jako nedůvodnou. V závěru poučil účastnice řízení o přípustnosti dovolání.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání s tvrzením, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože krajský soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu učinil nesprávný skutkový závěr, aniž by zopakoval dříve provedené důkazy nebo provedl důkazy nové, že věc nesprávně právně posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že v jednání o odvolání porušil příslušná ustanovení o způsobu jeho jednání, a to s odkazem na epidemickou situaci, přičemž oprávněnost takového postupu nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu stanovil náklady řízení. Poté stručně vylíčil skutkové okolnosti a průběh řízení, konkretizoval nesprávné právní posouzení věci, zabýval se porušením ustanovení o průběhu jednání o odvolání a formuloval důvody nesprávného výpočtu výše nahrazovaných nákladů. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je zčásti neprojednatelné pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s .ř."), a proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že v dovolání nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti, že zpochybnění rozsudku krajského soudu prostřednictvím skutkových námitek není dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., že vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem, a že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle §238 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud nepostupoval v souladu se zákonem, čímž řízení zatížil vadami, které nemohly být odstraněny v důsledku neprávem odmítnutého dovolání Nejvyšším soudem, a dále v odmítnutí dovolání, aniž by se Nejvyšší soud vypořádal se vším, o čem mu navrhla rozhodovat, a jeho usnesení není náležitě odůvodněno.
6. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se odchýlil od platné právní úpravy občanského soudního řízení, přičemž pro odchylky nebyl důvod ani na základě opatření přijatých v souvislosti s pandemickou situací.
7. K řízení před Nejvyšším soudem a k odmítnutí dovolání stěžovatelka nejprve uvádí, že dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci) měla za naplněný několikrát (bod 16. ústavní stížnosti), a že v dovolání výslovně uvedla, v čem spatřuje naplnění důvodů jeho přípustnosti (bod 17. ústavní stížnosti). Podle ní se její případ až nápadně podobá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze proti rozsudku krajského soudu (body 13. a 14.).
10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
11. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako vadné, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice s tímto hodnocením svého dovolání polemizuje, avšak z obsahu dovolání je patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerozlišila předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v jejím dovolání chybí (nelze v něm nalézt jedinou vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, na které je založen napadený rozsudek krajského soudu, a její zařazení pod typové předpoklady přípustnosti), přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, a způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3851/15 není případný, neboť v uvedené věci došlo ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu pro nedůvodný závěr o uplatnění jiného dovolacího důvodu, nikoliv pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v březnu 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu