ECLI:CZ:US:2021:4.US.3002.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3002/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Dostála a Kateřiny Dostálové, zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, sídlem Žitná 562/10, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 22 Cdo 3170/2019-391, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 15 Co 340/2018-339 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. února 2018 č. j. 18 C 164/2012-285, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a RNDr. Martina Bursíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 (pozn. v petitu se nesprávně uvádí "čl. 10 odst. 1") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (pozn. v ústavní stížnosti je tento rozsudek nesprávně označen) zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků (vedlejšího účastníka a stěžovatelů) k pozemku parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. Vinohrady, obec Praha, jehož součástí je budova č. p. X2, v části obce Vinohrady (pozn. v budově bylo vymezeno celkem 27 jednotek, z toho je 14 jednotek zatíženo zákonným věcným břemenem podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., a zákona č. 509/1991 Sb. - dále jen "zákonné opatření č. 297/1992 Sb.", a to tak, že budovu rozdělil na bytové jednotky, vedlejšímu účastníkovi jako žalobci přikázal do vlastnictví jednotky č. X3, X4, X5 a X6 včetně podílů na společných částech budovy a pozemku, a ostatní přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů jako žalovaných (každému v rozsahu 1/2), (výroky I. - V.). Na vypořádání podílů uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelům částku 1 949 580 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal a každé ze stran sporu uložil povinnost nahradit polovinu nákladů státu (výroky VII. až IX.). Při rozdělení jednotek mezi stávající spoluvlastníky vyšel z návrhu vedlejšího účastníka, když stěžovatelé neuplatnili žádné výhrady k argumentům, kterými vedlejší účastník svou představu podpořil, a jeho návrh hodnotil jako logické a spravedlivé řešení. Přikázal mu proto do výlučného vlastnictví bytové jednotky č. X7 a č. X8, obě ve 3. NP předmětné budovy, jejichž hodnotu znalec určil celkovou částkou 12 256 190 Kč. Vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku obvodní soud hodnotil jako jasné, logické, odůvodněné podrobnými skutkovými zjištěními, a hodnota bytových jednotek přikázaných do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka stanovená znalcem přesáhla hodnotu jeho spoluvlastnického podílu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vyrovnat rozdíl v penězích (§1144 odst. 2 zákona č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"). Přiměřenou náhradu vypořádacího podílu stanovil rozdílem mezi velikostí a hodnotou vlastnického podílu vedlejšího účastníka (1/8) ve vztahu k celkové hodnotě nemovitosti (1/8 z 82 452 878 Kč je 10 306 609,75) a odhadní cenou přidělených bytových jednotek (12 256 190 Kč). Vedlejšímu účastníkovi proto uložil povinnost uhradit stěžovatelům na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 949 580 Kč (12 256 190 Kč - 10 306 609,75 Kč), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok VI.). Delší lhůtu k plnění (§160 odst. 1, věta druhá za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.) stanovil s ohledem na výši plnění i s přihlédnutím k nutnosti provést zápis o vzniku jednotek do veřejného seznamu (§1164 občanského zákoníku). Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že bytové jednotky v 5., 6. a 7. NP jsou zatíženy věcným břemenem podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.), a tedy představují specifické vlastnictví, které v podstatě nepřináší vlastníku jednotky žádné užitky. Podle §28d zákona č. 42/1992 Sb., věcné břemeno, zřízené ve prospěch družstva, totiž omezuje vlastníka budovy tak, že družstvo, případně jeho právní nástupci, mají k bytové výstavbě práva a povinnosti pronajímatele, přičemž nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu (či jeho právnímu nástupci). Na straně druhé je vlastník takové bytové jednotky povinen podílet se na nákladech spojených se správou, údržbou či opravami společných částí budovy (§1180 občanského zákoníku). Obvodní soud se proto ztotožnil se stanoviskem znalce, který konstatoval, že hodnota těchto bytových jednotek je nulová, neboť vlastnické právo k takové bytové jednotce bude vždy, vzhledem ke zvláštnímu právnímu režimu, omezeno fakticky na tzv. holé vlastnictví bez výnosů či jiných užitků, které vlastnictví věci jinak přináší. S ohledem na specifický právní režim jednotek zatížených věcným břemenem, a z toho vyplývajícího zvláštního postavení vlastníka jednotky, rozhodl soud o rozdělení této skupiny jednotek samostatně, tak, aby se spoluvlastníci na povinnostech, které se pojí s tímto "holým vlastnictvím", podíleli podle svých spoluvlastnických podílů. Vzal v úvahu celkovou plochu všech jednotek zatížených věcným břemenem, která činí 711,90 m2, a vedlejšímu účastníkovi přidělil dvě jednotky č. X9 a č. X10, jejichž součet podlahových ploch se nejvíce blíží jeho spoluvlastnického podílu (1/8) z uvedené celkové plochy těchto jednotek (88,98 m2), když součet jejich podlahových ploch je 87,10 m2 (63,90 + 23,20). Konstatoval, že nepatrný rozdíl podlahových ploch je natolik zanedbatelný, že nemůže bránit tomuto způsobu řešení. Zbylé bytové jednotky přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů, a respektoval tak jejich stávající spoluvlastnický vztah, který navrhovali zachovat.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., IV., V., VI., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že vypustil dva odstavce upravující užívání společných prostor, a to jednak užívání pavlačí a dále užívání dvora s tím, že tato úprava se projeví i v textu prohlášení vlastníka; jinak tento výrok potvrdil v konkrétně uvedeném správném znění (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
4. Proti všem výrokům rozsudku městského soudu, jakož i proti všem výrokům rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 o. s. ř. Stěžovatelé v dovolání jako první důvod (sc. otázku) uvedli, že "důvodem pro podání dovolání je skutečnost, že otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297 ze dne 20. 5. 1992". Druhým důvodem (sc. otázkou) bylo podle stěžovatelů "posouzení právní otázky jinak než věc posoudily soudy I. a II. stupně, které v rozporu se zákonem napadenými rozsudky zmenšily spoluvlastnické podíly většinových spoluvlastníků, i když v domě je byt, který přesněji odpovídal spoluvlastnickému podílu žalobce". Stěžovatelé namítali porušení svého vlastnického práva tím, že menšinový spoluvlastník je takto připravil o část jejich spoluvlastnického podílu. Vedlejší účastník vlastnil ideální 1/8 nemovitostí, což představuje 12,5 % celku. Po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků získal vedlejší účastník spoluvlastnický podíl o velikosti 15 % celku. Soudy přisoudily do vlastnictví vedlejšího účastníka byty, které si vedlejší účastník určil bez souhlasu stěžovatelů a zkrátil jejich spoluvlastnický podíl, ačkoli to zákon neumožňuje. Soud nehledal vhodnější byt pro vedlejšího účastníka a nesouhlasem stěžovatelů se vůbec nezabýval.
5. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění stěžovatelů) Nejvyšší soud odchýlit. Přitom uvedl, že z obsahu dovolání se podává, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí městského soudu závisí, a to vypořádání podílového spoluvlastnictví, byl-li při něm za náhradu zmenšen spoluvlastnický podíl většinových spoluvlastníků, má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Toto samo o sobě však podle Nejvyššího soudu není žádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť žádost stěžovatelů, podle níž má být Nejvyšším soudem právní otázka posouzena jinak, významově neodpovídá (§237 o. s. ř.) požadavku, aby Nejvyšším soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (Nejvyšším soudem) posouzena jinak. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé však v dovolání neuvedli žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Ve své podstatě jen polemizují se závěry městského soudu s tím, že by tato otázka měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde. Naznačují-li stěžovatelé, že důvodem pro podání dovolání je skutečnost, "že otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť jimi bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb., aniž by však tuto problematiku jakkoli blíže konkretizovali, například tím, že uvedou, jakým způsobem by se její odlišné posouzení mohlo promítnout do výsledku řízení, pak zjevně nejde o právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání vyhovovala. Nejvyšší soud proto dovodil, že stěžovatelé nedostáli zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud odmítl (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenal, že námitky stěžovatelů týkající se zkrácení jejich spoluvlastnického podílu nemohou obstát již proto, že možnost přikázat druhému spoluvlastníkovi díl menší a případný rozdíl vyrovnat v penězích, vyplývá přímo ze zákona (§1144 odst. 2 občanského zákoníku). Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami stěžovatelů a dovodil, že v posuzované věci se soudy obou stupňů zabývaly všemi relevantními okolnostmi předmětné věci a svou úvahu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnily. Nejvyšší soud přitom tuto úvahu nepovažoval za zjevně nepřiměřenou. Uzavřel-li městský soud, že jsou splněny předpoklady pro rozdělení nemovitosti na jednotky, že jde o preferovaný způsob spravedlivého vypořádání spoluvlastnických vztahů a při rozdělení jednotek mezi spoluvlastníky vycházel z návrhu vedlejšího účastníka, který jako jediný vznesl konkrétní návrhy na rozdělení jednotek, je jeho rozhodnutí podle §237 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, když v předmětném řízení si účastníci nebyli rovni. Podle stěžovatelů soudy od počátku vycházely vstříc vedlejšímu účastníkovi, "přijaly jeho návrh na vypořádání a námitky stěžovatelů jako většinových spoluvlastníků i názor znalce ignorovaly jen s obecným odůvodněním, že zákon tento způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví umožňuje. Tento způsob výrazně zhoršil správu nemovitosti a je zdrojem konfliktů při správě domu, které dosud nebyly mezi spoluvlastníky vyhrocené, protože do správy domu nijak nezasahovali".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
10. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí stěžovatelů i jejich námitkami řádně zabývaly. Obvodní soud při rozdělení nezatížených jednotek mezi spoluvlastníky přihlédl k návrhu vedlejšího účastníka, přičemž u nich vycházel ze znaleckého posudku, který je ocenil, a vzhledem k tomu stanovil povinnost vedlejšímu účastníkovi zaplatit shora uvedenou částku na vypořádání podílů. U zatížených jednotek vzhledem k jejich nulovému ocenění vycházel z poměru podlahových ploch, a proto přikázal vedlejšímu účastníkovi dvě jednotky, jejichž podlahová plocha v zásadě koresponduje ideálnímu podílu v rozsahu jedné osminy. Závěr městského soudu, kterým tento soud přisvědčil obvodnímu soudu, že zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem není v rozporu se spravedlivým uspořádáním vztahů účastníků, neznevýhodňuje jednu ze stran sporu, neshledal Ústavní soud neústavním.
11. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, je třeba přihlédnout k tomu, že i přes svůj závěr o vadnosti podaného dovolání se Nejvyšší soud námitkami stěžovatelů obecně zabýval, a to podrobněji zejména druhou otázkou vztahující se k namítanému zmenšení spoluvlastnických podílů většinových spoluvlastníků (viz bod 5 shora). Na druhé straně je však třeba tomuto soudu vytknout, že stěžovateli vymezenou první otázkou týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, se Nejvyšší soud zabýval nedostatečně. Ústavní soud však nepřehlédl, že obvodní soud se v napadeném rozsudku s touto otázkou vypořádal dostatečně přesvědčivě. Jde-li o bytové jednotky, které jsou zatíženy věcným břemenem podle zákona č. 42/1992 Sb., vzal obvodní soud v úvahu, že tyto jednotky představují specifické vlastnictví, které nepřináší vlastníku jednotky žádné užitky. Znalec určil, že hodnota těchto bytových jednotek je nulová, neboť vlastnické právo k takové bytové jednotce bude vždy, vzhledem ke zvláštnímu právnímu režimu, omezeno fakticky na tzv. holé vlastnictví bez výnosů či jiných užitků, které vlastnictví věci jinak přináší. Městský soud dodal, že rozdělení domu existence bytů zatížených věcným břemenem nebrání, neboť tím, že příslušné byty se stanou bytovými jednotkami, se nic na věcném břemenu nemění. Věcné břemeno na předmětných jednotkách vázne i po vypořádání bytového domu. Soudy nižších stupňů se tedy všemi relevantními okolnostmi předmětné věci zabývaly v dostatečném rozsahu a svou úvahu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Proto by případné zrušení napadeného usnesení bylo jen formální, neboť s ohledem na uvedené, neměl Nejvyšší soud důvod pro kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů. Závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí městského soudu, je podle §237 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, proto považuje Ústavní soud při doplnění argumentací obvodního soudu a městského soudu, za ústavně konformní.
12. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Navzdory Nejvyššímu soudu vytýkanému postupu je třeba uzavřít, že postupem ve věci jednajících soudů nebylo se shora uvedených důvodů zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu