ECLI:CZ:US:2021:4.US.3009.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3009/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 29 NSČR 49/2020-B-1060, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 33, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2020 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011-B-1006 byl zamítnut opětovný návrh stěžovatele, jakožto dlužníka, aby jeho insolvenční správkyně byla zproštěna funkce, a to z toho důvodu, že při přezkumu pohledávek v roce 2012 zastupovala insolvenční správkyni osoba, která nebyla ohlášený společník insolvenční správkyně. Insolvenční soud dospěl k závěru, že v souvislosti s přezkumem pohledávek insolvenční správkyně žádnou povinnost stanovenou právním předpisem neporušila. Přezkumu pohledávek se zúčastnila zaměstnankyně (advokátní koncipientka) insolvenční správkyně.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2020 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 1 VSPH 401/2020-B-1014 potvrdil usnesení insolvenčního soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Konstatoval, že zastoupení insolvenční správkyně její zaměstnankyní na přezkumném jednání nemůže být samo o sobě důvodem ke zproštění funkce. Stěžovatel nedoložil, že insolvenční správkyně porušila své povinnosti způsobem odůvodňujícím postih formou zproštění funkce. Navíc o námitce stěžovatele týkající se zastoupení insolvenční správkyně na přezkumném jednání v roce 2012 bylo již rozhodnuto v usnesení ze dne 23. 10. 2015 č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 1 VSPH 463/2015-B-192, kterým bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele ze dne 5. 2. 2015, aby jeho insolvenční správce byl zproštěn funkce.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud shledal napadené rozhodnutí souladné s jeho závěry k výkladu ustanovení o zproštění insolvenčního správce dle §32 insolvenčního zákona, citovanými zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 29 NSČR 93/2014 nebo v usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 2 NSČR 2/2014, s čímž byl stěžovatel již v předchozím věcně shodném návrhu seznámen. Nadto se opakovanou námitkou nelze znovu zabývat, neboť tomu brání účinky pravomocného soudního rozhodnutí plynoucí z §159a občanského soudního řádu ve spojení s §167 odst. 2 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že odmítl podané dovolání, které obsahovalo vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, určení, čeho se domáhá, jakož i dovolací důvody. Má za to, že dovolání bylo přípustné podle §237 občanského soudního řádu, jelikož předkládané argumenty jsou postačující pro závěr, že byl důvod odvolat veřejnou obchodní společnost z funkce insolvenční správkyně podle §31 insolvenčního zákona. V rozsáhlé ústavní stížnosti následně opakuje argumentaci, kterou již dříve přednesl v návrhu na zproštění insolvenční správkyně funkce, jakož
i v opravných prostředcích proti shora uvedeným rozhodnutím. Má za to, že úkony činěné za veřejnou obchodní společnost jakožto ustanovenou insolvenční správkyni jiným než ohlášeným společníkem nemají účinky úkonů insolvenční správkyně, které s nimi zákon spojuje. Podle stěžovatele tak insolvenční správkyně závažně porušila důležitou zákonnou povinnost a měla být proto zproštěna funkce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. V dosavadní rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další "superrevizní" orgán. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené nedostatky v posuzované věci neshledal a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je pouhou pokračující polemikou se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů.
10. V posuzované věci obecné soudy návrh stěžovatele na zproštění insolvenční správkyně z funkce zamítly, neboť na straně insolvenční správkyně neshledaly okolnosti předpokládané v §32 insolvenčního zákona (řádné neplnění povinností, absence výkonu funkce s odbornou péčí, závažné porušení důležité povinnosti). Nadto se obdobným návrhem zabývaly již v roce 2015. Dovolací soud řádně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání stěžovatele, resp. důvody nesplnění předpokladů přípustnosti, když především konstatoval, že z hlediska případného věcného přezkumu nedošlo k odklonu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu §32 insolvenčního zákona, jakož ani v otázce namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud považuje závěry dovolacího soudu za ústavně konformní, dostatečně odůvodněné a nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu