ECLI:CZ:US:2021:4.US.3024.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3024/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., t. č. Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Márií Gazdovou, LL.M., advokátkou, sídlem Jeseniova 1549/124, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2021 sp. zn. 61 To 554/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. září 2021 sp. zn. 20 Nt 1043/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň nepřijal jeho písemný slib a návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Ze zjištěných skutečností (včetně doznání stěžovatele) vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Důvody pro tzv. útěkovou vazbu shledal soud ve skutečnosti, že stěžovatel nebyl místními obyvateli viděn na nahlášené adrese asi dva měsíce a po předvolání na místní policejní oddělení zmizel a nebyl nedosažitelný. U svého otce stěžovatel přespává jen náhodně, takže s ním v podstatě v kontaktu není. Do práce ke svému otci chodil rovněž náhodně. Dříve uložený trest obecně prospěšných prací stěžovatel nevykonává a pro probačního úředníka je nedosažitelný. Vazba stěžovatele na jeho otce tak podle soudu nedává záruku toho, že se stěžovatel nebude trestnímu řízení vyhýbat. Nutnost tzv. předstižné vazby je podle soudu dána stěžovatelovou trestní minulostí, kdy uložení alternativních trestů neodradilo stěžovatele od páchání další (závažnější) trestné činnosti. Stěžovatel ničím nedoložil, že by měl zajištěný legální zdroj příjmů. S ohledem na povahu stíhané trestné činnosti a poznatkům k osobě stěžovatele není podle soudu namístě užít mírnějších zajišťovacích prostředků. Stěžovatel v minulosti neprojevil dostatečnou vůli a kázeň k podrobení se dohledu probačního úředníka. Pro úplnost obvodní soud uvedl, že měl-li by stěžovatel zajištěné stabilní ubytování a legální zdroj příjmů, byly by oba vazební důvody natolik oslabeny, že by bylo namístě uvažovat o nahrazení vazby mírnějšími zajišťovacími prostředky.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Do doby rozhodnutí nebylo městskému soudu doručeno písemné odůvodnění podané stížnosti. Obhájkyně stěžovatele soudu doručila prohlášení stěžovatelova otce o zajištění legálního příjmu a stabilního ubytování. Městský soud se ztotožnil se závěry a argumenty obvodního soudu, podle kterého nelze vzhledem k osobě stěžovatele, povaze trestné činnosti a závažnosti popsaných důvodů vazby v dané věci využít mírnějších zajišťovacích institutů. Městský soud se však neztotožnil se závěrem obvodního soudu, podle nějž předložení listin o stabilním ubytování a legálním příjmu oslabuje dostatečně nutnost užití vazby, neboť písemný slib stěžovatele ztrácí svou relevanci s ohledem na zjištěné povahové rysy stěžovatele. Ani v kombinaci s dohledem probačního úředníka nejde o dostatečnou pojistku chování stěžovatele. Městský soud dál poukázal na to, že i otec stěžovatele uvedl o svém synovi řadu negativních poznatků, které jeho řádné budoucí chování zpochybňují.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obvodní soud předložil městskému soudu spis bez doplnění stěžovatelovy stížnosti obsahující jak právní argumentaci, tak doplněné důkazy, které podle samotného obvodního soudu mohly změnit výrok rozhodnutí. Uvedené je zřejmé z toho, že městský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel svou stížnost neodůvodnil. Dále stěžovatel namítá porušení zásady legitimního očekávání. Městský soud se totiž neakceptací předložených důkazů odchýlil od deklarovaného postupu obvodního soudu, jehož naplnění stěžovatel očekával. Tím podle stěžovatele městský soud rovněž porušil zásadu zákazu reformatio in peius, neboť svým rozhodnutím zhoršil postavení stěžovatele, aniž by si stížnost podal státní zástupce. Městský soud navíc tento svůj postup nijak neodůvodnil, tedy nezabýval se tím, z jakého důvodu předložené důkazy nejsou dostačující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
7. Stěžovatel především namítá, že městskému soudu nebylo předloženo písemné odůvodnění jeho stížnosti, pročež se městský soud nemohl vypořádat s uplatněnou argumentací a důkazními návrhy. Této námitce Ústavní soud nemohl přisvědčit. Městský soud sice v napadeném usnesení uvedl, že podaná stížnost nebyla písemně odůvodněna, avšak následně provedl velmi zevrubný přezkum zákonnosti usnesení obvodního soudu. Srovnáním písemného odůvodnění stížnosti (přiloženého k ústavní stížnosti) a odůvodnění napadeného usnesení vede k závěru, že městský soud se všemi namítanými aspekty zabýval a se stěžovatelovými námitkami se přesvědčivě vypořádal. Stěžovatel v podané stížnosti uvedl, že usnesení obvodního soudu porušuje zásadu presumpce neviny a že se omluvil poškozené a vyjádřil lítost nad svým jednáním. K tzv. útěkové vazbě stěžovatel namítal, že má zajištěné bydlení a zaměstnání a že není ohrožen výší trestu odnětí svobody, která je podle judikatury Ústavního soudu nezbytná pro závěr o důvodné obavě z vyhýbání se trestnímu řízení. K tzv. předstižné vazbě stěžovatel namítal, že obvodní soud nesprávně použil kritérium trestní minulosti a závěr soudů o neexistenci legálních příjmů je pouhou spekulací soudu. Dále stěžovatel ocitoval závěry nálezů Ústavního soudu, podle nichž je i ve vazebním zasedání nutné respektovat zásadu presumpce neviny a princip zdrženlivosti. Se všemi těmito námitkami se městský soud nepřímo vypořádal, jak je patrné již ze shora uvedeného popisu (sub 3). Vyhovění ústavní stížnosti toliko z důvodu, že soudu, který jinak dostál své povinnosti chránit základní práva a svobody účastníků, nebylo doručeno písemné odůvodnění opravného prostředku, by bylo přepjatě formalistickým postupem. Jde-li o stěžovatelem předložené důkazy, ty byly městskému soudu doručeny a městský soud se k jejich obsahu vyjádřil. Ani v tom tedy nelze spatřovat pochybení s ústavní relevancí.
8. Namítá-li stěžovatel porušení zásady legitimního očekávání, nelze této námitce přisvědčit. Účastník řízení nemůže nabýt legitimního očekávání, že soud nižšího stupně může svým právním názorem pro danou individuální věc zavázat soud vyššího stupně. Městský soud posoudil v souladu s právními předpisy i ústavními principy (zejména s řádným odůvodněním) věc stěžovatele samostatně a dospěl k odlišnému odůvodněnému názoru o nedostatečnosti mírnějších zajišťovacích institutů. Ostatně ani obvodní soud neuvedl jednoznačně, že předložení předmětných dokumentů povede ke stěžovatelovu propuštění na svobodu ("zdejší soud má za to, že (...) by bylo namístě zvažovat nahrazení vazby..."). Jakkoliv je třeba ocenit, ukáže-li soud obviněné osobě cestu, jakou by bylo možné vazební důvody rozptýlit, nemůže soud přitom současně spekulovat, že určitý druh důkazů, které v té době ještě neprovedl, zaručí propuštění obviněného z vazby.
9. Za stejně neopodstatněnou považuje Ústavní soud rovněž námitku porušení zásady zákazu reformatio in peius. Uvedená zásada se týká pouze výroků rozhodnutí. Právní postavení stěžovatele se po vydání rozhodnutí městského soudu nikterak nezměnilo. Podle §150 odst. 1 trestního řádu nesmí orgán rozhodující o stížnosti "změnit usnesení v neprospěch" stěžovatele. Napadeným usnesením městského soudu však k žádné změně usnesení obvodního soudu nedošlo (výrokem byla stěžovatelova stížnost proti usnesení zamítnuta). Odlišný právní názor vyjádřený v odůvodnění nemá na stěžovatelovo právní postavení žádný vliv. Ostatně státní zástupce nemohl proti usnesení obvodního soudu podat stížnost v neprospěch stěžovatele (srov. §145 trestního řádu).
10. Konečně Ústavní soud dodává, že žádné ústavněprávní deficity neshledal ani ve způsobu, jakým soudy odůvodnily naplnění důvodů útěkové vazby a předstižné vazby. Žádné z uplatněných kritérií neodporovalo ústavním principům a předchozí judikatuře Ústavního soudu. Soudy přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých konkrétních okolností vyplývá obava, že se stěžovatel bude trestnímu řízení vyhýbat, resp. bude dále páchat trestnou činnost.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu