ECLI:CZ:US:2021:4.US.305.21.1
sp. zn. IV. ÚS 305/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K&HAJ s. r. o., sídlem Jaselská 206/27, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 20 Co 213/2020-184, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Jiřího Preislera a 2) Pavly Preislerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v řízení o exekuci vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, o prodeji zástavy, pro 1 200 000 Kč, soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim (dále jen "soudní exekutor"), usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. 129 EX 2518/16-174 rozhodl, že se zastavuje exekuce vedená na majetek stěžovatelky jako povinné pověřeným soudním exekutorem pod sp. zn. 129 EX 2518/16 na základě pověření Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2016 č. j. 26 EXE 1500/2016-8 (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že náklady exekuce se na nákladech exekutora a vedlejších účastníků řízení jako oprávněných nestanovují nad náklady pravomocně přiznané usneseními o rozvrhu ze dne 18. 4. 2019 č. j. 129 EX 2518/16-103 a ze dne 24. 5. 2019 č. j. 129 EX 2518/16-119.
3. Proti tomuto usnesení soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo odvolání stěžovatelky podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění usnesení krajský soud konstatoval, že z povahy uvedeného rozhodnutí plyne, že jde o rozhodnutí zcela ve prospěch stěžovatelky, kterým nebyla stěžovatelce uložena žádná povinnost, naopak bylo rozhodnuto tak, že exekuce se zastavuje a že na nákladech exekutora a ani vedlejších účastníků řízení se již nad rámec nákladů pravomocně přiznaných usneseními o rozvrhu ničeho nestanovuje. Zrušení ani změna takového rozhodnutí tudíž nemůže jít ve prospěch stěžovatelky, proto krajský soud učinil závěr o subjektivní nepřípustnosti odvolání stěžovatelky proti vydanému usnesení soudního exekutora.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že usnesením městského soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 26 EXE 1500/2016-61 byl zamítnut její návrh na zastavení exekuce. V dalším průběhu řízení došlo výše uvedeným usnesením soudního exekutora k zastavení exekuce vedené na majetek stěžovatelky, a to k návrhu vedlejších účastníků. Stěžovatelka poukazuje na to, že o jejím návrhu na zastavení exekuce rozhodl městský soud předsedkyní senátu Mgr. Zorou Teleckou jako samosoudkyní a o jejím odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce rozhodl napadeným usnesením krajský soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta, Ph.D. a soudců JUDr. Miroslavy Foliové a Mgr. Zory Telecké. Z uvedeného je zřejmé, že v dané exekuční věci rozhodovala soudkyně Mgr. Zora Telecká v prvním stupni i ve druhém stupni. Stěžovatelka poukazuje na to, že při rozhodování o jiném odvolání v této věci senát soudkyni Mgr. Zoru Teleckou z projednávání a rozhodování věci vyloučil, a to právě z důvodu, že již rozhodovala v prvním stupni. Při rozhodování o odvolání stěžovatelky proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce však již k vyloučení soudkyně Mgr. Telecké nedošlo. Podle stěžovatelky tímto postupem krajský soud porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, k jehož ochraně dospěl i Evropský soud pro lidská práva výkladem čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Součástí práva na zákonného soudce, které vychází z obecné premisy, že hlavním posláním soudů je ochrana základních práv a svobod, je podle stěžovatelky mimo jiné i požadavek na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, tzn. vztahu k předmětu daného řízení.
5. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že odvolání bylo odmítnuto z důvodu, že stěžovatelce nesvědčí subjektivní přípustnost odvolání proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, neboť usnesením o zastavení exekuce není stěžovatelce ukládána žádná povinnost. Subjektivní nepřípustnost odvolání odůvodnil skutečností, že zrušení ani změna daného rozhodnutí nemůže jít ve prospěch stěžovatelky. Stěžovatelka se však s uvedeným názorem neztotožňuje, neboť zastavení exekuce za současné situace nemůže být ve prospěch stěžovatelky. U Nejvyššího soudu je totiž v tomto exekučním řízení vedeno řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 20 Co 254/2019 o rozvrhu rozdělované podstaty. Stěžovatelka proto dovozuje, že za situace, kdy je v rámci daného exekučního řízení vedeno dovolací řízení, není možné exekuci zastavit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem žaloba pro zmatečnost (§229 a násl. o. s. ř.). Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
12. Podle §52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
13. Podle §254 odst. 1 věty první o. s. ř. se na výkon rozhodnutí užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak.
14. Podle §254 odst. 2 věty druhé o. s. ř. lze při výkonu rozhodnutí podat žalobu pro zmatečnost (pouze) z důvodu uvedeného v §229 odst. 4 téhož zákona.
15. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník řízení napadnout mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.
16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. lze podat i v řízení o výkonu rozhodnutí (§254 odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
17. Z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost proti shora označenému usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto její odvolání (proti usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce), podala, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, resp. měla, v posuzované věci k ochraně svých práv k dispozici [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1336/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 489/20 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
18. Tím, že stěžovatelka v předmětné věci žalobu pro zmatečnost nepodala a obrátila se přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
19. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2021
Pavel Šámal
soudce zpravodaj