ECLI:CZ:US:2021:4.US.3137.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3137/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ivany Váchové, 2) Jana Váchy a 3) Mgr. Lucie Křížkové, všech zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 1307/2020-325 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2020 č. j. 14 Co 440/2016-286, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Národního bezpečnostního úřadu, sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5 - Košíře, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, a dále v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že původní žalobce Ing. Jaroslav Vácha (dále jen "žalobce" nebo "původní žalobce") se domáhal po vedlejší účastnici jako žalované konstatování porušení práva, omluvy a přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") ze dne 5. 9. 2006 č. j. 68450/2006-NBÚ/P a ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, a která měla spočívat ve zničení jeho celoživotně budované vojenské kariéry s dopadem na žalobcův profesní i osobní život, a dále přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč za nepřiměřeně dlouhé řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň "tajné" podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v zákonem stanovené lhůtě (dále jen "zákon č. 412/2005 Sb.").
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 48 C 148/2013-113 rozhodl, že nárok žalobce je co do základu po právu (výrok I.) s tím, že o výši nároku bude rozhodnuto konečným rozhodnutím (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 12. 5. 2005 bylo zahájeno řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň "tajné". NBÚ vydal dne 5. 9. 2006 rozhodnutí č. j. 68450/2006-NBÚ/P, kterým se osvědčení nevydává. Žalobce proti citovanému rozhodnutí podal dne 21. 9. 2006 rozklad. Ještě před tím, než bylo o rozkladu rozhodnuto, bylo dne 14. 11. 2006 Ředitelstvím personální podpory vydáno rozhodnutí č. j. 18-76/2006-4614, kterým byl žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby. Rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP byl žalobcem podaný rozklad zamítnut. Proti tomuto pravomocnému rozhodnutí podal žalobce dne 26. 1. 2007 žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 č. j. 6 A 84/2011-136 potvrzující rozhodnutí NBÚ ze dne 19. 12. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil NBÚ k dalšímu řízení. Ředitel NBÚ následně rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011 č. j. 206/2011- NBÚ/07-OP, zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 pro nezákonnost a věc vrátil NBÚ k dalšímu projednání. Další řízení bylo rozhodnutím NBÚ ze dne 16. 1. 2012 č. j. 4344/2012-NBÚ/P zastaveno podle §113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb., neboť žalobce ve stanovené lhůtě nedoplnil potvrzení odpovědné osoby - poskytovatele utajované informace (vzhledem k ukončení služebního poměru v resortu obrany pominula nutnost přístupu žalobce k utajovaným skutečnostem bez dalšího). Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, ten však byl rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 16. 4. 2012 č. j. 70/2012-NBÚ/07-OP zamítnut, napadené rozhodnutí bylo potvrzeno a nabylo právní moci dne 30. 4. 2012. Žádost o odškodnění podal žalobce dne 25. 2. 2012 (správně 25. 10. 2012) na Ministerstvo vnitra České republiky, které jej postoupilo věcně příslušnému NBÚ. Ten žalobci odpověděl dopisem ze dne 17. 12. 2012, doručeným jeho právnímu zástupci dne 7. 1. 2013, jímž žádosti žalobce odmítl vyhovět pro promlčení.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2016 č. j. 14 Co 440/2016-151 rozsudek obvodního soudu u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v neskončení bezpečnostního řízení zahájeného dne 12. 5. 2005 v zákonné lhůtě potvrdil, zatímco u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 5. 9. 2006 č. j. 68450/2006-NBÚ/P a ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a dále ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
5. Proti měnící části I. výroku rozsudku městského soudu podal původní žalobce dovolání. Potvrzující část výroku I. rozsudku městského soudu o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení o bezpečnostní prověrce žalobce nabyla právní moci dne 9. 1. 2017, když proti ní dovolání nebylo podáno.
6. S ohledem na skutečnost, že původní žalobce Ing. Jaroslav Vácha dne 15. 5. 2017 zemřel, Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 1650/2017-209 rozhodl, že namísto něj bude v řízení pokračováno se stěžovateli jako žalobci, a to pouze o relutární náhradě nemajetkové újmy. Řízení v části týkající se omluvy bylo soudem zastaveno.
7. Výše uvedený rozsudek městského soudu byl s výjimkou potvrzujícího výroku o věci samé na základě dovolání původního žalobce zrušen rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019 č. j. 30 Cdo 1954/2019-249. Nejvyšší soud vyslovil, že podmínku §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", splňuje pouze rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, neboť právě toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno v době, kdy bylo pravomocné.
8. Městský soud proto o věci rozhodoval znovu, ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozsudek obvodního soudu o nároku původního žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 5. 9. 2006 č. j. 68450/2006-NBÚ/P a ředitele vedlejší účastnice ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP změnil tak, že žalobu zamítl. Městský soud vyšel ze závazného závěru Nejvyššího soudu a dovodil, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 nesplňuje atributy rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., není u stěžovateli vymezeného nároku splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí jako první podmínka pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Městský soud konstatoval, že v této věci je jediným nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP. Toto ovšem nemůže být v příčinné souvislosti se stěžovateli tvrzenou újmou již z toho důvodu, že podle tvrzení samotného původního žalobce došlo k újmě v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, tedy v době časově předcházející rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006. S ohledem na uvedené závěry městský soud dovodil, že původním žalobcem tvrzená újma (zničení jeho vojenské kariéry) není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím ze dne 19. 12. 2006 a ani výsledek celého správního řízení nemůže závěr o absenci této příčinné souvislosti zvrátit. Nadto i v případě, že by byl nárok stěžovatelů shledán důvodným, by byl promlčen. Nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 6 A 84/2011-136, který nabyl právní moci 1. 8. 2011. Promlčecí doba počala běžet nejpozději dne 2. 8. 2011 a podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tak uplynula nejpozději dne 2. 2. 2012. V této době již původní žalobce dlouhodobě pociťoval svou pokračující újmu, když sám tvrdil, že již ode dne 14. 11. 2006, kdy byl propuštěn (z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby) ze služebního poměru, pociťoval úkorně zpřetrhání profesní kariéry, kolegiálních i osobních vazeb a ztrátu životní jistoty povolání vojáka z povolání. Byla-li podána žaloba až dne 11. 1. 2013, byla podána opožděně. Přitom promlčecí doba se neprodlužovala podle §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť původní žalobce uplatnil předběžně svůj nárok až dne 25. 10. 2012, tedy rovněž až po skončení promlčecí doby. Námitka promlčení přitom není v rozporu s dobrými mravy. Městský soud proto uzavřel, že nárok stěžovatelů není oprávněný, když mezi tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost.
9. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka posouzení příčinné souvislosti nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť kritiku jejího posouzení městským soudem konstruují stěžovatelé na jiném nároku, než který byl předmětem řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že oproti žalobě a navazujícímu vyjádření původního žalobce i stěžovatelů, která dovozovala odpovědnost státu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., primárně z tvrzených nezákonných rozhodnutí, dovozují stěžovatelé v dovolání újmu jejich právního předchůdce z toho, že mu nebyla udělena prověrka na stupeň "tajné" před březnem 2006, kdy mu skončila platnost prověrky na stupeň "přísně tajné", tedy tak, aby mohl setrvat ve své původní funkci. Nově tedy stěžovatelé uplatňují nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který dosud předmětem řízení nebyl. Námitky obsažené v dovolání proto směřují ke změně skutkového stavu věci, přičemž Nejvyšší soud je podle §214a a dalších ustanovení o. s. ř. povolán pouze k přezkoumání otázek právních a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). Takový postup stěžovatelů není podle Nejvyššího soudu přípustný. Nejvyšší soud dále dovodil, že na dalších stěžovateli vymezených otázkách rozhodnutí městského soudu (výlučně) nestojí.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že ačkoliv dovolání splňovalo náležitosti stanovené občanským soudním řádem, a bylo také projednatelné věcně, Nejvyšší soud jejich dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to bez uvedení konkrétní alternativy v tomto ustanovení uvedené (jako nepřípustné a/nebo pro neodstranění vad, pro které v řízení nelze pokračovat a/nebo jako zjevně bezdůvodné). Stěžovateli v dovolání předestřené právní otázky měly vztah k předmětné věci a byly relevantní.
11. Stěžovatelé poukazují na to, že zásadní skutečnosti, a to, že řízení o vydání osvědčení u NBÚ započalo již dne 12. 5. 2005 a že platnost dosavadního osvědčení zanikla již v březnu 2006, zatímco negativní rozhodnutí bylo vydáno již dne 5. 9. 2006, uváděl původní žalobce a následně i stěžovatelé v průběhu celého řízení, tedy nikoliv až v dovolání. Nešlo tedy o žádné nepřípustné novum v dovolacím řízení, přičemž bylo pouze věcí obecných soudů, podle kterých zákonných ustanovení uplatněný nárok posoudí (vydání nezákonného rozhodnutí a/nebo nesprávný úřední postup, popřípadě nárok z obou těchto důvodů současně).
12. Stěžovatelé dále uvádějí, že původní žalobce při uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí postupoval podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 593/2003, ze kterého vyplývá, že dojde-li ke zrušení nezákonného rozhodnutí a řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, dále pokračuje, nelze nárok na odškodnění uplatnit, dokud toto řízení není pravomocně skončeno.
13. Závěrem stěžovatelé upozorňují, že již samotná délka promlčecí doby u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., v délce šesti měsíců (§32 odst. 3 tohoto zákona) je nepřiměřeně krátká (oproti obecné tříleté promlčecí době, a to i v případech nemajetkové újmy vzniklé zásahy do osobnostních práv tam, kde odpovědným subjektem není stát), a na samé hranici ústavnosti. V této souvislosti stěžovatelé dávají Ústavnímu soudu podnět, aby tuto okolnost uvážil, a aby případně postupoval podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
18. V posuzované věci městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, dovodil, že podmínku podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., splňuje jen rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, kterým byl zamítnut rozklad původního žalobce proti rozhodnutí NBÚ dne 5. 9. 2006 č. j. 68450/2006-NBÚ/P, kterým bylo rozhodnuto, že původnímu žalobci se osvědčení pro stupeň "tajné" nevydává. Stěžovatelé však tvrdí vznik nemajetkové újmy spočívající ve zničení celoživotně budované vojenské kariéry původního žalobce s dopady do profesního i osobního života rozhodnutím Ředitelství personální podpory dne 14. 11. 2006 č. j. 18-76/2006-4614, jímž byl ukončen jeho služební poměr. Závěr městského soudu, že toto rozhodnutí nemůže být v příčinné souvislosti se stěžovateli tvrzenou újmou, když podle tvrzení samotného původního žalobce došlo k újmě v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru rozhodnutím ze dne 14. 11. 2006, tedy v době časově předcházející rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
19. Ústavní soud dále konstatuje, že závěru městského soudu, že nárok stěžovatelů není oprávněný, když mezi stěžovateli tvrzenou újmou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Odkaz stěžovatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 593/2003 neshledal Ústavní soud případným, neboť byl vydán za odlišných skutkových okolností dané věci (viz bod 12 shora).
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o nároku stěžovatelů na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že otázka posouzení příčinné souvislosti nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť kritiku jejího posouzení městským soudem konstruují stěžovatelé na jiném nároku, než který byl předmětem řízení, a že na dalších stěžovateli vymezených otázkách rozhodnutí městského soudu (výlučně) nestojí (viz bod 9. shora). Proto správně dovodil, že dovolání není přípustné. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů ani původního žalobce.
22. Ústavní soud neshledal ani důvod v souvislosti se stěžovateli namítanou délkou promlčecí doby u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., k postupu podle §78 odst. 2 zákona Ústavním soudu. Potvrzující část výroku I. rozsudku městského soudu o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení o bezpečnostní prověrce žalobce nabyla právní moci dne 9. 1. 2017, když proti ní dovolání nebylo podáno. Posouzení tohoto nároku není předmětem této ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu