ECLI:CZ:US:2021:4.US.3148.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3148/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2021 sp. zn. 14 To 92/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2021 sp. zn. Nt 408/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel, státní občan Ruské federace, bere do předběžné vazby, která se započítává od okamžiku jeho zadržení dne 24. 9. 2021 v 7:55 hodin (I. výrok), podle §73 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario za použití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá jako náhrada vazby nabídka záruky důvěryhodných osob učiněné jeho manželkou S. S. a A. S. (II. výrok), podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario za použití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá jako náhrada vazby nabídka písemného slibu stěžovatele (III. výrok), podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario za použití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se nepřijímá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (IV. výrok) a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu za použití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se peněžitá záruka nabízená E. S. ve výši 3 000 000 Kč a peněžitá záruka nabízená A. S. ve výši 5 000 000 Kč nepřijímá (V. výrok).
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, protože neshledal stěžovatelovu stížnost důvodnou a neshledal ani vady v řízení, které předcházelo vydání usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o jeho vzetí do předběžné vazby nerespektovaly ústavněprávní požadavky vztahující se k restriktivnímu uplatňování tohoto institutu, který výrazně zasahuje do osobní svobody jednotlivce, nevzaly v potaz, že vazba smí být užita jen jako poslední prostředek (ultima ratio), a usnesení opatřily nepřezkoumatelnými odůvodněními. Podle stěžovatele obecné soudy deformovaly závěry plynoucí z provedených důkazů. Vytýká jim, že jeho doložené a nezpochybnitelné vztahy k České republice, které mají povahu rodinnou, pracovní i majetkovou, bagatelizovaly a dovozovaly, že se jich může kdykoli vzdát a státní území nenávratně opustit. Stěžovatel zdůrazňuje, že pobývá v České republice legálně, a to se svou manželkou (společnicí a zaměstnankyní české obchodní společnosti) a nezletilou dcerou (navštěvující českou mateřskou školku) v pronajatém rodinném domě, vykonával zde ekonomické aktivity (účastí v české obchodní společnosti i v zaměstnaneckém poměru s českou obchodní společností s ručením omezeným) a na bankovní účet vedený u banky se sídlem v České republice je mu poukazována mzda. Naposledy stěžovatel opustil území Ruské federace v situaci, kdy jej ruské orgány činné v trestním řízení ještě neobvinily z trestného činu a ani nepovažovaly za podezřelého. Stěžovatel uvádí, že o následném trestním řízení a potřebě své dosažitelnosti nevěděl. Za důvod pro uvalení předběžné vazby přitom nelze považovat jeho nesouhlas s vydáním do Ruské federace, jelikož jde o jeho nezadatelné právo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu, je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, která vyplývá z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv při jejich kolizi judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3), nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) aj.]. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě konkrétních závažných zjištění v dané věci a důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či excesu, a tím vybočují ze zásad řádného soudního řízení. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci, neboť takové závěry zakládají nepřípustnou svévoli či libovůli.
8. Předběžná vazba podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních je zvláštním druhem vazby, a proto se přímo neuplatní žádný z vazebních důvodů a podmínek stanovených pro vazbu v §67 a 68 trestního řádu. Účelem předběžné vazby je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky týká cizince bez vztahu k České republice, a opustil-li by její území, nebylo by možné extradiční řízení vést. Dostačujícím důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být jen obava z útěku osoby, o niž jde (srov. §94 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), přičemž důvodnost této obavy musí být založena jednáním této osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323)].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v řízení o vzetí do předběžné vazby a se kterými se městský soud a vrchní soud již dostatečně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je možno beze zbytku odkázat. Ústavní soud nehledal v napadených rozhodnutích žádný deficit dosahující ústavně právní roviny. Obava z útěku stěžovatele byla obecnými soudy shledána na základě zjištění, že stěžovatel je orgány činnými v trestním řízení Ruské federace stíhán pro závažnou trestnou činnost (spočívající - ve stručnosti uvedeno - v tom, že stěžovatel organizoval zločineckou skupinu, která od poškozených vylákala peněžní prostředky pod záminkou jejich zhodnocení investicemi na forexových trzích, ve skutečnosti však nedošlo k jejich investování, nýbrž k jejich nezákonnému vyvedení, a poškozeným bylo nepravdivě tvrzeno, že obchody vedly v důsledku nepředvídaných pohybů měnových kurzů ke ztrátě vložených prostředků), přičemž mu po shledání viny hrozí trest odnětí svobody v sazbě do deseti let, a nemá relevantní vztah k území České republiky.
10. Stěžovatel uvedl, že je společníkem a jednatelem obchodní společnosti se sídlem v České republice, jmenovitě A (dále jen "A"), nicméně soudy věcně udržitelně dovodily, že své služby jí poskytuje na dálku a z jeho zjištěné - jen občasné - přítomnosti na území České republiky je patrné, že pracovní a další vztahy k této společnosti nevyžadují pravidelnou návštěvu sídla v P. Na adrese vedené jako pobyt stěžovatele v České republice (účastníkem smlouvy o nájmu coby nájemce je A) se zdržuje sporadicky, a to několik málo dnů každý druhý měsíc, jak sám soudu uvedl. Na území České republiky nemá stěžovatel povolen trvalý a ani přechodný pobyt, podle svého vyjádření do České republiky dojíždí jako turista za manželkou a za prací, přičemž v současné době zde pobývá na francouzské turistické vízum. Stěžovatel na území České republiky postupoval tak, aby snížil riziko zadržení policejním orgánem, který po místě jeho pobytu musel cíleně pátrat, přičemž zejména k období od roku 2019 o tomto místě disponoval jen minimem informací.
11. V této souvislosti soudy též poukázaly na výpověď svědkyně S. S. (stěžovatelovy manželky), která jim nebyla schopna objasnit, v jakém právním režimu manžel pobývá na území České republiky, resp. kam, za jakým účelem a na jak dlouho opouští území České republiky, jakož ani okolnosti, kvůli nimž má stěžovatelova rodina povolen pobyt v jiném státě (ve Slovenské republice, kde svědkyně podniká).
12. S odměnou za činnost související s podnikáním obchodní společnosti B, která je poukazována na účet vedený bankou se sídlem v České republice, stěžovatel může disponovat i ze zahraničí, proto podle soudů o překážku v útěku z České republiky nejde. Správu nemovitých věcí, které vlastní A, mohou zajišťovat i další společníci, tj. stěžovatelova manželka (z pozice prokuristy samostatně zastupující společnost) a společník a jednatel A. S.
13. Obecné soudy nepřehlédly, že stěžovatel a jeho další rodinní příslušníci sjednali smlouvy o rezervaci bytů v developerském projektu v Praze (jeho dokončení je plánováno na přelomu let 2022 a 2023), nicméně současně vzaly v potaz, že jde o poměrně ranou fázi opatřování trvalého bydlení v České republice, a tedy nelze dovodit, že se tím (ve výše vymezeném kontextu) snižuje riziko útěku stěžovatele. Soudy se též zabývaly skutečností, že nezletilá dcera stěžovatele v České republice navštěvuje mateřskou školku, nicméně ani tuto okolnost nepovažovaly za přesvědčivý základ pro úsudek, že tzv. předběžná vazba není opodstatněná.
14. Vrchní soud přitom nepřevzal úvahy městského soudu o významu stěžovatelova nesouhlasu se stanoviskem orgánů činných v trestním řízení Ruské federace, nýbrž je korigoval uznáním, že jde o součást stěžovatelova práva na obhajobu.
15. Na základě těchto důvodů soudy následně konstatovaly, že instituty nahrazující vazbu nelze v daném případě považovat za dostatečné. Soudy uvedly, že slib stěžovatele a dohled probačního úředníka nemohou stěžovateli účinně bránit v opuštění republiky, neboť jejich porušení by pro něj nemělo žádné reálné důsledky. Jde-li o nabídku záruky za další chování stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu od manželky stěžovatele a A. S., soudy dospěly k závěru, že ani těmto osobám by útěkem stěžovatele nevznikly následky, jejichž hrozba by představovala pro stěžovatele dostatečnou překážku. Obecné soudy se zabývaly rovněž nabídkou peněžité záruky učiněné jednak matkou stěžovatele (ve výši 3 milionů Kč) a jednak A. S. (ve výši 5 milionů Kč) jako náhrady za předběžnou vazbu podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu. Obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že ani tyto záruky nejsou způsobilé nahradit předběžnou vazbu. Výše peněžité záruky je určena až v okamžiku, považuje-li soud přijetí tohoto alternativního opatření nahrazujícího vazbu s přihlédnutím jednak k majetkovým poměrům osoby nabízející složení kauce, jakož i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je extradiční řízení vedeno, za přípustné. Ve stěžovatelově věci však soudy deklarovaly, že bez ohledu na majetkové poměry osob nabízejících složení kauce, by výše této peněžité záruky musela korespondovat se závažností důvodů vazby a okolnostmi dané věci, jež jsou charakterizovány zejména tím, že jde o vazbu v extradičním řízení, kdy by útěk stěžovatele (vyžádaného) z České republiky, coby dožádaného státu, znamenal faktické ukončení tohoto řízení. Nad rámec výše uvedeného nelze pominout ani charakter trestné činnosti, pro kterou je vůči stěžovateli vedeno extradiční řízení, pročež nelze bez dalšího vyloučit, že by původ nabízené peněžité záruky mohl (zčásti) pocházet právě z této protiprávní činnosti.
16. Závěr obecných soudů, že riziko útěku stěžovatele je vysoké, poněvadž s ohledem na rozhodné okolnosti nelze předpokládat, že při vědomí reálné hrozby vydání z území České republiky do Ruské federace setrvá na území České republiky až do úplného skončení extradičního řízení, považuje Ústavní soud za logický a ústavně konformní. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít pouze tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o (předběžné) vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že ji na stěžovatele uvalí.
17. V interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou a v závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak libovůle, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu