ECLI:CZ:US:2021:4.US.3225.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3225/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Vávry, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 33 Cdo 58/2020-214, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. února 2019 č. j. 12 Co 215/2018-162 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 26 C 125/2015-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Margity Adámkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 26 C 125/2015-134, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel vůči vedlejší účastnici domáhal uložení povinnosti zaplatit mu částku 1 380 006,94 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Okresní soud takto rozhodl o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal nároku vycházejícího z půjčky, kterou měl žalované poskytnout v souladu s písemnou smlouvou ze dne 15. 1. 2009, přičemž k závazku měl dne 10. 5. 2012 přistoupit také druhý žalovaný (syn žalované). Okresní soud rozhodl o nároku stěžovatele pouze vůči žalované, jelikož řízení proti druhému žalovanému bylo přerušeno v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení. Žalovaná popřela, že by od stěžovatele finanční částku převzala a uvedla, že stěžovatel již dříve poskytl peněžní prostředky jejímu manželovi a nikoli jí. Dle okresního soudu stěžovatel neprokázal sporné skutkové tvrzení, že žalované finanční částku předal, neboť smlouva z roku 2009 neobsahuje prohlášení dlužníka o převzetí peněz od věřitele a předání peněz neprokazují ani další nepřímé důkazy (doklady o splátkách prováděných žalovanou ve prospěch účtu stěžovatele ani prohlášení druhého žalovaného učiněné v dohodě o přistoupení k dluhu). Z dopisu ze dne 17. 1. 2014 okresní soud zjistil, že zde stěžovatel sám informuje manžela žalované v návaznosti na jemu dříve poskytnutou půjčku a změny v podnikatelských vztazích mezi nimi o uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou s tím, že peníze půjčil přímo jemu a od něj také očekává vysvětlení věci. Jelikož stěžovatel další důkazy k prokázání sporného tvrzení o předání peněz prvé žalované neoznačil, okresní soud uzavřel, že neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení tvořícího nezbytný předpoklad závazkového vztahu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu. Po právní stránce tedy okresní soud posoudil nárok stěžovatele podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a uzavřel, že žaloba není důvodná.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2019 č. j. 12 Co 215/2018-162 rozsudek okresního soudu potvrdil (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Také krajský soud považoval pro posouzení důvodnosti nároku stěžovatele za podstatné, zda předal do dispozice žalované předmět půjčky a zda mezi stěžovatelem a žalovanou došlo k uzavření dohody o půjčce, tedy o podmínkách vrácení peněz. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovatel svá skutková tvrzení o předání finanční hotovosti žalované neprokázal. Krajský soud poukázal na to, že smlouva z roku 2009, na jejímž základě mělo dojít k poskytnutí půjčky, neobsahuje prohlášení dlužníka, z jehož obsahu by (byť za pomoci výkladu) bylo možné dovodit předání (převzetí) peněžní částky. Výše půjčky je navíc neobvykle vyjádřena částkou až na jednotky halířů, což u hotovostního převodu naráží na faktickou nemožnost takového plnění. Ani zbývající nepřímé důkazy dle krajského soudu neutvářejí nepochybný obraz o předání peněz žalované. Z obsahu dopisu stěžovatele z roku 2014 lze dle krajského soudu spíše dovodit, že skutečným účastníkem smluvního vztahu nebyla žalovaná, ale její manžel, což podporu nepřímým důkazům nepřidává a naopak vyvolává pochybnosti o skutečném stavu finančních vztahů. S námitkou stěžovatele, že není podstatné, zda byly peníze předány přímo žalované či dříve jejímu manželovi, se krajský soud neztotožnil, jelikož určení smluvní strany je pro vznik závazkového vztahu podstatnou náležitostí, čemuž musí odpovídat i žalobní vymezení skutkových tvrzení. Uplatnil-li stěžovatel nárok z půjčky poskytnuté žalované, není dle krajského soudu namístě zabývat se případnými závazkovými vztahy mezi stěžovatelem a dalšími rodinnými příslušníky žalované. Dle krajského soudu proto okresní soud rozhodl správně, zamítl-li žalobu na zaplacení tvrzeného nedoplatku půjčky vůči žalované jako nedůvodnou.
6. Dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 33 Cdo 58/2020-214. Dle Nejvyššího soudu krajský soud vycházel ze skutečnosti, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu a vznik právního vztahu z půjčky tak předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (přenechání) předmětu půjčky. Ve sporu o zaplacení dluhu
z půjčky proto musí věřitel splnit důkazní povinnost nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněžních prostředků a že měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že uvedené plnění dlužníku skutečně poskytl. Námitky stěžovatele dle Nejvyššího soudu nesměřovaly primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Skutkový závěr o tom, že stěžovatel peníze žalované nepředal, dle Nejvyššího soudu odpovídá provedeným důkazům. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatel vlastním hodnocením důkazů prosazuje jinou skutkovou konstrukci a domáhá se tak přezkumu právního závěru krajského soudu procesně neregulérním způsobem. Protože nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání dle
§243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
II.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na něj byla zcela disproporčně přenesena povinnost důkazního břemene, když měl aktivně prokazovat předání peněžních prostředků dle smlouvy o půjčce, přestože druhý žalovaný coby přistupitel poskytnutí půjčky potvrdil. Soudy však na základě jediného důkazu (dopisu napsaného stěžovatelem manželovi žalované), dospěly k závěru, že sice plněno bylo, ale ne k rukám žalované, ale jejího manžela. Bez odpovídajícího zdůvodnění tak extrémním způsobem nadřadily jeden důkaz nad ostatní, aniž by se vypořádaly s tím, proč by jinak druhý žalovaný prohlásil, že půjčka poskytnuta byla, a proč by žalovaná půjčku splácela. Jestliže navíc presumovaly, že plnění jednomu z manželů nemůže být dáno k rukám druhého z nich, dopustily se dle stěžovatele nemístného formalismu.
8. Stěžovatel také upozorňuje, že v insolvenčním řízení vůči druhému žalovanému byl skutkový stav vyhodnocen opačně a jsou zde tak dvě protichůdná rozhodnutí. Přestože druhý žalovaný i insolvenční správce pohledávku stěžovatele při přezkumném jednání sporovali, byla insolvenčním soudem vyhodnocena jako pohledávka po právu. V nynějším řízení tak došlo k narušení legitimního očekávání stěžovatele, jelikož bylo potvrzeno rozhodnutí rozporné s jiným, dříve pravomocným rozhodnutím v incidenčním sporu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018 č. j. KSPH 63 ICm 4215/2017-63).
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
10. Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
12. Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením věci řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení a odpovídajícím způsobem vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje.
13. Prostřednictvím obdobných námitek, které uplatnil již v předchozí fázi řízení, se stěžovatel ústavní stížností domáhá především opětovného přezkumu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, což však, pakliže mezi nimi a provedenými důkazy neexistuje extrémní rozpor zakládající porušení základních práv, není úlohou Ústavního soudu. Názor stěžovatele, že obecné soudy bez odpovídajícího zdůvodnění nadřadily jeden důkaz nad ostatní, Ústavní soud nesdílí. Sepsání dopisu adresovaného manželovi žalované stěžovatel nezpochybnil a obecné soudy jej vzhledem k jeho obsahu při zjišťování skutkového stavu nemohly ignorovat. Věnovaly se však také tvrzením stěžovatele a vyložily, proč vznik právního vztahu půjčky nedokládá ani skutečnost, že žalovaná (za svého manžela) vkládala splátky na účet stěžovatele, ani to, že druhý žalovaný měl prostřednictvím pozdějšího přistoupení k závazku stvrdit, že žalovaná měla peníze od stěžovatele obdržet.
14. Obecné soudy shodně upozornily na povahu smlouvy o půjčce coby reálného kontraktu, který kromě výslovných projevů vůle vyžaduje ještě předání předmětu půjčky dlužníkovi. V daném případě přitom nevznikly žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel svůj nárok na zaplacení dlužné částky dovozoval právě z právního vztahu půjčky, ačkoliv, jak uvedl okresní soud, mezi účastníky byl složitější vztah a vyloučeno není ani to, že smlouva o půjčce měla být simulovaným právním úkonem. Konstatoval-li okresní soud, že je vymezením předmětu sporu v žalobním návrhu vázán a nemůže tedy posuzovat, zda stěžovatel nemá nárok na zaplacení požadované částky ještě z jiného (smlouvou o půjčce zastřeného) právního důvodu a rozkrývat vztahy účastníků a vztahy stěžovatele
s manželem žalované, lze s tímto závěrem souhlasit.
15. Stěžovatel poukazoval také na to, že Krajský soud v Praze v řízení o určení popřené pohledávky rozhodl, že pohledávka přihlášená stěžovatelem do insolvenčního řízení druhého žalovaného je přihlášena po právu jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná. V tomto řízení vzal přitom Krajský soud v Praze za prokázané (viz body 10., 11., 12., 17. a 20. rozsudku) naopak to, že stěžovatel žalované předmětné finanční prostředky poskytl (aniž by však blíže osvětlil, kdy a jak jí byly fakticky předány a aniž by byl předmětem dokazování dopis stěžovatele adresovaný manželovi žalované).
16. V tomto ohledu je pak významné, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno toliko o žalobě stěžovatele vůči žalované a nikoliv vůči druhému žalovanému, ve vztahu ke kterému bylo řízení přerušeno právě s ohledem na probíhající insolvenční řízení. Skutečnost, jak bylo rozhodnuto o pohledávce přihlášené stěžovatelem do insolvenčního řízení druhého žalovaného není pro posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím týkajícím se pouze první žalované podstatná (navíc za situace, kdy žalovaná ani nebyla účastnicí daného řízení o určení popřené pohledávky).
17. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu