ECLI:CZ:US:2021:4.US.326.21.2
sp. zn. IV. ÚS 326/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 8 Tdo 1144/2020-865, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2020 č. j. 9 To 113/2020-777 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 4. března 2020 č. j. 1 T 80/2018-700, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve snaze udržet si kontrolu a moc nad svou zletilou dcerou jí po odstěhování po dobu více než jednoho roku soustavně pronásledovala vyhledáváním její osobní blízkosti, čekáním před jejím domem, snahou o elektronickou komunikaci, nepřetržitým zvoněním u jejího bytu (i v nočních hodinách), očerňováním v očích dalších členů rodiny, a to vše proti vůli poškozené, u které toto jednání způsobilo významné omezení jejího obvyklého způsobu života. Dále jí vyhrožovala fyzickým násilím, vyhozením ze školy a odebráním její dcery (vnučky stěžovatelky), přičemž skutečně kontaktovala Městský úřad v X s tím, že poškozená vnučku týrá. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále bylo stěžovatelce uloženo přiměřené omezení podle §82 odst. 2 trestního zákoníku, spočívající v zákazu styku s poškozenou proti její vůli. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. V posuzované věci šlo již v pořadí o třetí rozsudek, neboť první dva rozsudky okresního soudu zrušil krajský soud z důvodu procesních pochybení a nedostatečného odůvodnění. K závěru o vině stěžovatelky dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, potvrzené dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy (komunikace mezi stěžovatelkou a poškozenou, obsah soudních a správních spisů týkajících se různých řízení řešících vztahy mezi oběma atd.).
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu, o přiměřeném omezení a o náhradě nemajetkové újmy. Sám nově rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč. V odůvodnění rozsudku se krajský soud plně ztotožnil se závěry okresního soudu týkajícími se viny stěžovatelky.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že poškozená v průběhu hlavního líčení vzala zpět souhlas s trestním stíháním podle §163 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s trestním stíháním stěžovatelky byl udělen dne 15. 7. 2017 (jeden den po zahájení úkonů trestního řízení). Poté, co krajský soud zrušil druhý rozsudek okresního soudu (rovněž z důvodu, že ve spise není obsažen souhlas poškozené s trestním stíháním) zaslala poškozená soudu písemné a vlastnoručně podepsané prohlášení, v němž na svém souhlasu z přípravného řízení setrvala. Vyjádření poškozené v hlavním líčení stěžovatelka dezinterpretuje, neboť poškozená uvedla: "Ano pronásledování neskončilo, stále pokračuje. Obžalovaná pořád píše paní učitelce mé dcery, chce od ní informace, informace byla zjišťovat také v pedagogicko-psychologické poradně. Obžalovaná byla také u mě v práci, myslím, že byla i ve škole. Nechci, aby se to vyšetřovalo, je mi to trapné a je pro mě lepší, aby se to nechalo být." Podle Nejvyššího soudu se tato část netýká, jak je patrno z kontextu celého výslechu, předmětu trestního stíhání, nýbrž pokračování nežádoucího chování stěžovatelky. Proto nelze takové vyjádření brát jako zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Na tom nemohlo nic změnit ani namítané nesprávné poučení předsedou senátu (o možnosti poškozené netrvat na trestním stíhání stěžovatelky) v této souvislosti, které se rovněž netýkalo posuzovaného skutku. Naopak na přímý dotaz obhájkyně stěžovatelky poškozená výslovně a bez zaváhání uvedla, že na trestním stíhání trvá.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu, neboť jako poškozená v trestním řízení vystupovala stěžovatelčina dcera, která tak "disponuje" s trestním stíháním. Během hlavního líčení se poškozená vyjádřila, že si soud a vyšetřování nepřeje a že je pro ni lepší, aby se věc nechala být. Na to reagoval předseda senátu, že takový postup nezáleží na její vůli. Projev poškozené a její vůli přešel Nejvyšší soud bez povšimnutí a nijak je nehodnotil. Nejvyšší soud měl hodnotit celý projev poškozené, zejména v souvislosti s nesprávným poučením předsedy senátu v hlavním líčení. Odvolací soud se pak měl touto skutečností zabývat z úřední povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá.
8. Těžiště námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti spočívá v tom, zda a jak mělo být hodnoceno vyjádření poškozené, ze kterého stěžovatelka dovozuje, že šlo o uplatnění zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním stěžovatelky, tedy její matky (viz blíže sub 5). K tomu Ústavní soud s ohledem na výše uvedené může pouze konstatovat, že tato argumentace stěžovatelky byla beze zbytku a ústavně konformně vypořádána v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (viz sub 4).
9. Nejvyšší soud v něm logicky a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu není možné ze souvislosti vytržené vyjádření poškozené považovat za zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním podle §163 odst. 1 trestního řádu. Aby mohly orgány činné v trestním řízení uznat takový projev poškozené osoby za relevantní, musí se (prostřednictvím poučení) v maximální možné míře přesvědčit, že poškozený chápe jeho význam a zároveň nejsou dány žádné okolnosti vylučující zpětvzetí souhlasu podle §163a odst. 1 trestního řádu. K ničemu takovému nedošlo zejména proto, že poškozená opakovaně a beze změn při každé příležitosti výslovně uvedla, že na trestním stíhání trvá. Dezinterpretace z kontextu vytrženého vyjádření poškozené, týkajícího se navíc odlišného jednání, nikterak trestnímu stíhání stěžovatelky nebrání a Ústavní soud shledal vývody Nejvyššího soudu v kontextu okolností posuzované věci ústavně souladnými.
10. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. IV. ÚS 326/21-11.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu