ECLI:CZ:US:2021:4.US.3266.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3266/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PROCESPARTNER a. s., sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Petrem Chmelíčkem, advokátem, sídlem Bezručova 287, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2002 (správně 2020) č. j. 30 Cdo 1339/2020-153, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jeho vydáním došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále požádala o přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl rozsudkem ze dne 19. 3. 2018 č. j. 28 C 153/2017-88 žalobu podanou procesním předchůdcem stěžovatelky (dále též "žalobce") na zaplacení částky 24 000 000 Kč. Tato částka měla představovat náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím (exekučním příkazem) a nesprávným úředním postupem (nečinností) exekutorského úřadu. Žalobce byl původcem přihlášeného užitného vzoru, ohodnoceného na částku 81 000 000 Kč, který se stal předmětem exekuce (na vymožení pohledávky ve výši 221 421,50 Kč) od roku 2011 až do podání žaloby k obvodnímu soudu a žalobce tak nemohl práva z užitného vzoru zpeněžit několika zájemcům. Žalobce však podle obvodního soudu neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem exekutora a vznikem jím tvrzené újmy. V řízení ani nebylo prokázáno, že by žalobce mohl z užitného vzoru těžit tak, jak tvrdil. Zájem obchodních společností (uvedených žalobcem) o užitný vzor se týká roku 2011, a tedy nikoliv pro žalobu rozhodného období. Ze strany žalobce tak šlo o pouhé spekulace o možném vzniku škody v podnikatelsky příhodném prostředí. Původní příčinnou neuplatnění jeho vzoru (viz výše) však byla jeho platební neschopnost, nikoliv činnost exekutora v rozhodném období mezi roky 2014 až 2017.
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 12. 2019 č. j. 14 Co 365/2019-143 rozsudek obvodního soudu potvrdil. K řadě tvrzení žalobce nemohl městský soud přihlížet, neboť šlo o nepřípustně uplatněné nové námitky. Městský soud uvedl, že žalobce v dané věci nepodal návrh na zastavení exekuce, ač tvrdil, že nemá žádný jiný majetek, pročež nelze uznat za důvodnou námitku o nepřiměřenosti exekuce užitného vzoru. V takovém případě nehraje hodnota zajištěného majetku žádnou roli. Žalobce tedy nevyužil všech dostupných procesních prostředků k odvrácení hrozící tvrzené škody. Daný exekuční příkaz nelze považovat za nezákonné rozhodnutí jako právní titul pro uznání odpovědnosti státu za škodu. Činnost exekutora byla nesprávným úředním postupem (nečinností), s nímž však není vznik tvrzené škody v příčinné souvislosti. Exekutor totiž nemohl nakládat s užitným vzorem tak, jak namítá žalobce (poskytnutím licencí třetím osobám). Žalobci přitom nepříslušelo poučení o tom, jak správně žalovat vedlejšího účastníka.
4. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu neobsahovalo zákonné náležitosti, neboť nevymezovalo, v čem tehdejší žalobce spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Protože trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny, bylo podle §241b odst. 3 o. s. ř. odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v první řadě namítá, že soudy nesprávně posoudily náležitosti projednané žaloby. Žaloba byla dostatečně určitá a rovněž podrobně odůvodněná. Podle stěžovatelky nemůže obstát argument odvolacího soudu, že uplatnila nepřípustně námitku "ztráty novosti užitného vzoru" v rozporu se zásadou koncentrace řízení. Uvedená skutečnost (vliv plynutí času na užitný vzor) vyplývá přímo ze zákona a soud ji musí vzít v potaz vždy (nejen k námitce účastníka). Uvedenou účelovou argumentací se soudy svévolně vyhnuly meritornímu posouzení celé věci, neboť existence nesprávného úředního postupu exekutora byla již prokázána.
6. Nesprávné posouzení obsahu žaloby tak ve výsledku vedlo k odepření práva na poskytnutí soudní ochrany. Takový závěr vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471). Dále stěžovatelka podotýká, že nebylo její povinností podat návrh na zastavení exekuce, domáhala-li se naopak činnosti exekutora. Uvedený návrh by navíc byl neúčinný, neboť exekutor byl, podle zjištění soudů, nekontaktní a nečinný. Jeho významným pochybením bylo podle stěžovatelky již to, že zajistil majetek v nepřiměřené hodnotě (hodnota 81 000 000 Kč kvůli pohledávce ve výši 221 421,50 Kč).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jejíž procesní předchůdce byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Jak již bylo výše zmíněno, procesní předchůdce stěžovatelky (shora označený jako "žalobce") citovaný rozsudek městského soudu napadl dovoláním, které však trpělo vadou spočívající v tom, že v něm neuvedl, v čemž spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Závěry Nejvyššího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelům srozumitelně vysvětlil, v čem spočívá funkce a obsah dovolání, shledal Ústavní soud ústavně konformními a v souladu s jeho judikaturou ve věcech vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [zejména stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)], stejně jako s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07 ve věci Trevisanato proti Itálii).
10. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že žalobce v dovolání neuvedl ani neparafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., dále nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro dané dovolací důvody za splněný. Nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Teprve v případě, že jsou tyto předpoklady řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Ústavní stížnost přitom žádné konkrétní námitky proti tomuto postupu Nejvyššího soudu neobsahuje, což bez dalšího zakládá důvod považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud tak s ohledem na obsah ústavní stížnosti nemá Nejvyššímu soudu co vytknout. K tomu lze již jen dodat, že důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, jsou z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dostatečně patrny.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ze stejného důvodu bylo třeba rovněž odmítnout návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu