ECLI:CZ:US:2021:4.US.3302.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3302/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 6 Tdo 715/2020-1177, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 2020 č. j. 6 To 2/2020-1121 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. října 2019 č. j. 5 T 131/2014-1050, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že (zjednodušeně řečeno) zamlčením podstatných okolností týkajících se tvrzené stěžovatelovy pohledávky se pokusil neoprávněně vylákat finanční prostředky na poškozeném.
3. Odvolání stěžovatele bylo shora označeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatele bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho obhajobou, předkládá vlastní verzi skutkového děje, zpochybňuje skutková zjištění okresního soudu a tvrdí, že skutek není trestným činem.
6. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost poškozeného, jakož i dalšího svědka. Soudy dle stěžovatele nekriticky přebraly tvrzení poškozeného, důkazy hodnotily nesprávně a jen v neprospěch stěžovatele, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna.
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jím dodatečně předložené důkazy (smlouva o správě cenného papíru uzavřená mezi stěžovatelem a jeho otcem a písemné prohlášení otce stěžovatele), jsou nevěrohodné, stejně tak považuje za pochybení soudu, že otec stěžovatele nebyl k obsahu zmíněné smlouvy vyslechnut.
8. Podle stěžovatele soudy nezákonně kriminalizovaly občanskoprávní vztah (vymáhání pohledávky stěžovatelem) a porušily tím zásadu subsidiarity trestní represe.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Polemizuje-li stěžovatel se skutkovými závěry obecných soudů, připomíná Ústavní soud, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
12. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
13. Okresní soud přehledně zdůvodnil, proč se přiklonil ke skutkové verzi plynoucí z výpovědi poškozeného, jakož i dalších svědků (body 23 až 28 rozsudku okresního soudu) a poukázal na to, že jejich výpovědi korespondují s dalšími provedenými důkazy. Stejně tak přehledně vyložil, proč nepovažoval za důvěryhodnou verzi předloženou obhajobou stěžovatele.
14. Taktéž z napadeného rozhodnutí krajského soudu je patrno, že se se všemi námitkami stěžovatele, opětovně vznášenými v ústavní stížnosti, zabýval, přičemž v napadeném rozhodnutí je též srozumitelně vysvětleno, proč jim nelze přisvědčit a proč verzi obhajoby nepřisvědčil. Krajský soud provedl důkaz listinami dodatečně předloženými obhajobou a přehledně zdůvodnil, proč je nepovažuje za důvěryhodné (srov. bod 8 usnesení krajského soudu) vzhledem k osobní blízkosti otce stěžovatele a stěžovatele, předchozím výpovědím otce stěžovatele, řadě rozporů v jeho tvrzeních a celkovém zdání účelovosti nově předkládaných důkazů. Uvedené posouzení je součástí realizace zásady volného hodnocení důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces nedošlo v postupu soudu k jakémukoli pochybení, s jednotlivými důkazy se soudy náležitě vypořádaly, přičemž jejich právní závěry jsou přehledně a logicky navázány na skutková zjištění.
15. Závěry obecných soudů nepředstavují shora popsaný exces, který by umožnil Ústavnímu soudu do procesu hodnocení důkazů jakkoli ingerovat. Taktéž odůvodnění napadených rozhodnutí jsou z pohledu práva na spravedlivý proces dostatečná, přičemž soudy se argumenty obhajoby náležitě zabývaly, jakkoli jim nepřisvědčily.
16. S námitkou stěžovatele, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud (srov. body 45 až 48 napadeného usnesení). Jeho závěr o tom, že žádné mimořádné okolnosti snižující natolik společenskou škodlivost jednání stěžovatele, aby bylo možno uplatnit jinou než trestní odpovědnost, v posuzovaném případě nejsou dány, jsou přiléhavé a lze na ně odkázat. Podstatou trestnosti jednání stěžovatele se ostatně zabýval Nejvyšší soud opakovaně, a již v kasačním usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 1592/2018 zrušil předchozí rozhodnutí okresního a krajského soudu a zavázal soudy k právnímu hodnocení jednání stěžovatele jako přečinu podvodu, z čehož soudy v nyní napadených rozhodnutích vycházely (srov. bod 28 usnesení sp. zn. 6 Tdo 1592/2018).
17. Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v napadených rozhodnutích neshledal.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu