ECLI:CZ:US:2021:4.US.3308.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3308/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem, sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2020 č. j. 3 To 259/2020-338, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. 3 PP 53/2012-329 o neosvědčení stěžovatele ve zkušební době podmíněného propuštění tak, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. 2. 2010 sp. zn. 12 T 248/2007 v trvání šesti let, rozsudkem Okresního soudu Nový Jičín ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 1 T 121/2001 v trvání dvou let a rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 10. 2007 sp. zn. 12 T 57/2007 v trvání tří let, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 21. 1. 2013 č. j. 3 PP 53/2012-28 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Okresní soud vydal již dne 23. 10. 2018 usnesení č. j. 3 PP 53/2012-148, jímž podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek výše uvedeného trestu odnětí svobody. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 3 To 414/2018. V následném doplněném důkazním řízení okresní soud zjistil, že stěžovatel spáchal ve zkušební době další trestnou činnost a byl pravomocně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Podle soudu je zjevné, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil. Okresní soud vydal rozhodnutí po delší době, k čemuž došlo zejména kvůli přístupu stěžovatele, který se odmítal dostavit k veřejnému zasedání.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Podle krajského soudu je zřejmé, že okresní soud vydal původní rozhodnutí v zákonné jednoleté lhůtě, ačkoliv toto rozhodnutí bylo nutné vzhledem k přístupu stěžovatele (vyhýbání se veřejným zasedáním) zrušit a rozhodnout znovu za jeho přítomnosti. Stěžovatelova neochota dostavit se k veřejným zasedáním pokračovala i při dalším rozhodování. V mezidobí pak byla zjištěna další trestná činnost stěžovatele. I průtahy spojené s tímto dokazováním lze považovat za zaviněné stěžovatelem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy se v daném řízení dopustily pochybení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí a opomenuté důkazy. Stěžovatel po celou dobu jednoho roku podle §83 odst. 3 trestního zákoníku spolupracoval se soudem, sděloval mu svou adresu, přebíral poštu a řádně se omlouval ze zdravotních důvodů z účasti na veřejném zasedání. Nevěřil-li soud stěžovateli, disponoval možností nechat ho předvést. Soud namísto toho protizákonně rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, který se však řádně omluvil kvůli špatnému zdravotnímu stavu, nevyrovnání se se smrtí matky (užívání antidepresiv) a očekávané operaci. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí označená R 6/1978, TR NS 49/2008-T 1128, R 24/2010, z nichž bez kontextu ocitoval části odůvodnění. Soudy podle stěžovatele neoprávněně (bez důkazů) tvrdí, že jeho vinou nemohlo být rozhodnuto v jednoleté zákonné lhůtě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle nějž nedošlo k rozhodnutí v průběhu zákonné jednoleté lhůty vinou stěžovatele. Ustanovení §83 odst. 3 trestního zákoníku uvádí: "Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil."
7. Ústavní soud považuje výklad daného ustanovení provedený soudy za ústavně konformní. Pojem "vinu" v jeho kontextu nelze podle Ústavního soudu spojovat s pojmem "zavinění" podle §15 a násl. trestního zákoníku. Uvedený pojem lze vykládat jako zapříčinění popsané skutečnosti, a to zejména s ohledem na účel dané právní úpravy. Tímto účelem nepochybně není umožnit pachatelům trestné činnosti zajistit si obstrukcemi nebo shodou okolností na jejich straně osvědčení ve smyslu předmětného ustanovení. I kdyby se tedy stěžovatel nacházel v obtížné životní situaci anebo trpěl vážnými zdravotními problémy, spočívá příčina překážky v rozhodování soudů stále na jeho straně (obdobně viz usnesení ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3009/19, ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1900/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Mezi takové skutečnosti patří rovněž stěžovatelem zapříčiněná nutnost zkoumat podrobnosti další spáchané trestné činnosti (obdobně viz usnesení ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2972/11). V takovém případě přitom není nikterak materiálně zasaženo do základních práv a svobod odsouzeného, neboť jeho osvědčení může nadále konstatovat soud podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. Stane se tak pouze s časovým odstupem. Naopak nelogičnost a neúčelovost spojování domněnky osvědčení s možností vyhnout se soudu v důsledku např. špatného zdravotního stavu vystihuje nejlépe samotný stěžovatelův případ opakovaného páchání další úmyslné trestné činnosti.
9. Pro uvedený závěr není rozhodující ani okolnost, že k prodloužení daného soudního řízení došlo rovněž vydáním nesprávného usnesení okresního soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 3 PP 53/2012-148. Z jazykového výkladu části ustanovení "aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu" podle Ústavního soudu vyplývá závěr, že okolnosti na straně odsouzeného nejen nemusí být jedinou příčinou toho, že obecné soudy ve stanovené lhůtě nerozhodnou. Naopak postačuje, aby odsouzený k nemožnosti rozhodnutí částečně přispěl. Tak tomu v posuzovaném případě nepochybně bylo a závěr obecných soudů proto obstojí. Nic jiného ani konečně nevyplývá ze stěžovatelem citované judikatury.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu