ECLI:CZ:US:2021:4.US.335.21.1
sp. zn. IV. ÚS 335/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti DOSING - Dopravoprojekt Brno group, spol. s r. o., sídlem Kounicova 271/13, Brno, zastoupené Doc. JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Obilní trh 6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2021 č. j. 1 Afs 450/2020-69, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 62 Af 66/2019-119 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. srpna 2019 č. j. 32673/19/5200-11432-712734, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") vydal dne 3. 12. 2018 dodatečné platební výměry č. j. 4870969/18/3001-51525-712060 a č. j. 4871129/18/3001-51525-712060, kterými stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 vyšší o částku 441 940 Kč a za zdaňovací období roku 2015 vyšší o částku 711 740 Kč. Stěžovatelce bylo zároveň stanoveno penále ve výši 88 388 Kč za rok 2014 a ve výši 142 348 Kč za rok 2015. Důvodem doměření daně bylo, že stěžovatelka neprokázala faktické uskutečnění fakturovaného plnění (zhotovení části projektové dokumentace) subdodavatelem, obchodní společností MoravaGas CZ s. r. o., související výdaje tak nemohla zahrnout do nákladů snižujících základ daně podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
3. Odvolání stěžovatelky proti oběma platebním výměrům bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) zamítnuto. Podle žalovaného správce daně odůvodnil pochyby, které u něj o faktické realizaci deklarovaných služeb vyvstaly, zatímco stěžovatelka neunesla důkazní břemeno dle §92 odst. 3 a 4 daňového řádu a zpochybněné náklady věrohodnými důkazy nedoložila.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Krajský soud konstatoval, že se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky. Dále dal žalovanému zapravdu v tom, že ve věci vznikly pochybnosti o faktické realizaci stěžovatelkou hrazeného plnění, přičemž z ničeho nevyplynulo, že by se stěžovatelkou označený subjekt na projektové dokumentaci jakkoli podílel. Stěžovatelka účast subdodavatele prokazovala pouze formálními doklady.
5. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. K vytištěným technickým výkresům včetně předávacích protokolů, které stěžovatelka předložila v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud poznamenal, že stěžovatelčin postup je v rozporu se zásadou subsidiarity správního soudnictví. Stěžovatelce nic nebránilo tyto důkazní prostředky předložit již v průběhu daňové kontroly. Dle Nejvyššího správního soudu její postup značně snižuje důvěryhodnost předložených listin.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při vykazování daňových výdajů postupuje konstantně od roku 1991, kdy byla založena. Dosud přitom neměla s placením daní žádné problémy. Během daňové kontroly předložila potřebné doklady a při telefonické komunikace nabízela správci daně i výkresy dokládající výsledky práce subdodavatele, což ale údajně správce daně nevyžadoval. Po celou dobu daňového řízení stěžovatelce nikdo nesdělil, jak má prokázat, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo. První nápověda se údajně objevila až v rozsudku krajského soudu, podle kterého měla stěžovatelka předložit výkresy, což ale ze zákona nevyplývá a stěžovatelka to nemohla vědět. Krajský soud přitom dle stěžovatelky označil všechny argumenty, na základě kterých pojala finanční správa pochybnosti o poskytnutí předmětného plnění, za nevýznamné a nesprávně zhodnocené, přesto ke zrušení rozhodnutí žalované nepřistoupil.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by uskutečnění předmětných plnění neprokázala, naopak byla uvedena v omyl tím, že správce daně během kontroly nedeklaroval prokázání plnění stěžovatelkou za nedostatečné. Správce daně nikdy nechtěl vidět výkresy dokládající práci subdodavatele, ač to stěžovatelka navrhovala. Stěžovatelka se domnívá, že pokud zhmotnění výkresů do tištěné podoby s jasnou deklarací o jejich původu není jedním z jasných průkazů plnění, pak nemá jak takové plnění dle zákona prokázat.
8. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v důsledku dodatečných platebních výměrů došlo k porušení zásady zákazu dvojího zdanění, neboť stěžovatelka za provedené práce zaplatila, její subdodavatelé odvedli řádně daň z přidané hodnoty i daň z příjmů, přesto je daňovou správou požadováno odvedení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu z jednoho a téhož příjmu po jiném subjektu. Stěžovatelka tuto argumentaci přednesla již v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud na ni však nereagoval.
9. Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ve věci proběhlo ústní jednání, aniž by se tak stalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka opakovaně namítá, že nebyla informována o tom, jakými důkazy konkrétně by měla doložit uskutečnění fakturovaného plnění. Žádnou takovou povinnost ovšem správní orgány ani soudy nemají. Jak byla stěžovatelka opakovaně upozorněna již žalovaným, bylo na stěžovatelce jakožto daňovém subjektu, aby si zvolila důkazní prostředky, kterými hodlala požadované skutečnosti prokázat. Není v zásadě důvod, aby správce daně v tomto ohledu daňový subjekt předem nějak omezoval, resp. dopředu domýšlel, jaké všechny důkazy by teoreticky připadaly v úvahu. Tvrdí-li přitom stěžovatelka, že pokud nestačily ani samotné výkresy, tak nebylo jak předmětné plnění prokázat, pomíjí tím argumentaci Nejvyššího správního soudu, který poukázal na možnost stěžovatelky předložit (v daňovém řízení) např. předávací protokoly či e-mailovou komunikaci se svým subdodavatelem.
13. Stěžovatelka se místo toho stále upíná k předmětným výkresům, přičemž tvrdí, že podle krajského soudu měla jako důkaz předložit právě tyto výkresy, což ale dle svých slov nemohla vědět (a nadto jí měl správce daně sdělit, že výkresy potřeba nejsou). Tím ovšem stěžovatelka rozsudek krajského soudu poněkud dezinterpretuje. Krajský soud sice v bodu 15 skutečně uvedl, že stěžovatelka měla tyto výkresy předložit, podstatou tohoto sdělení bylo však pouze to, že šlo o důkazy, které stěžovatelka měla k dispozici, pročež jejich předložení bylo správným postupem oproti jejich navržení [srov. §86 odst. 2 písm. b) daňového řádu]. Nadto krajský soud upozornil, že ze stěžovatelčiných tvrzení nijak nevyplývalo, jak by měly výkresy uskutečnění plnění subdodavatelem prokazovat. I Nejvyšší správní soud posléze výslovně konstatoval, že předložení samotných technických výkresů uskutečnění plnění subdodavatelem neprokazuje (bod 27).
14. Dezinterpretace rozsudku krajského soudu se stěžovatelka dopouští i tvrzením, že krajský soud označil všechny argumenty finanční správy, na základě kterých pojala pochybnosti o poskytnutí předmětného plnění, za nevýznamné či nesprávně zhodnocené. Krajský soud pouze připustil, že jednotlivé argumenty postavené osamoceně nevylučují, že k předmětnému plnění došlo (nic takového ovšem nebylo správcem daně ani žalovaným tvrzeno). Zároveň krajský soud výslovně souhlasil se žalovanou, že některé z předložených argumentů vzbuzují o fakticitě plnění pochybnosti. Tak např. v bodu 16 krajský soud uvedl, že v daném případě, "absence příslušné autorizace u subdodavatele [stěžovatelky] vzbuzuje další pochybnosti o faktické realizaci [stěžovatelkou] uhrazeného plnění". Podobně, v bodu 15 krajský soud poznamenal, že pokud "v případech, kdy [stěžovatelka vystupovala] jako subdodavatel v projektech zpracovávaných pro Ředitelství silnic a dálnic, byla [její] firma a [její] pracovníci na finálních projektech uvedeni, přestože [stěžovatelkou] tvrzený subdodavatel na projektové dokumentaci uveden není, mohla absence jakékoli zmínky o subdodavateli na projektové dokumentaci či mostní fotodokumentaci vzbudit důvodné pochybnosti o faktické realizaci [stěžovatelkou] hrazeného plnění".
15. Pakliže stěžovatelka tvrdí, že byla uvedena v omyl tím, že správce daně během kontroly nedeklaroval prokázání plnění za nedostatečné, je nutno uvést, že jak plyne z rozhodnutí žalovaného, stěžovatelka byla jednak již dne 8. 1. 2018 vyzvána k prokázání oprávněnosti uplatnění předmětných výdajů, jednak správce daně dne 15. 10. 2018 poskytl stěžovatelce lhůtu k vyjádření k výsledku kontrolního zjištění, podle něhož stěžovatelka své důkazní břemeno neunesla.
16. Jde-li o námitku dvojího zdanění, Nejvyšší správní soud na ni reagoval sice stručně, nicméně ji neopomenul, neboť konstatoval, že porušení zásady zákazu dvojího zdanění neshledal. Lze dodat, že stěžovatelčiny příjmy zdaňovány dvakrát, a to ani zprostředkovaně, nejsou, neboť stěžovatelkou tvrzená dodatečná daňová zátěž dopadá na zcela odlišný subjekt. V posuzované věci šlo navíc pouze o to, zda si stěžovatelka může snížit základ daně. Nelze pak tvrdit, že daňovému subjektu musí být umožněno zahrnout jakékoli výdaje, které jiný subjekt přiznal jako zdanitelný příjem, do nákladů snižujících daňový základ. Snížit základ daně lze za zákonem stanovených podmínek, které zde splněny nebyly.
17. Konečně, jak už uvedl Nejvyšší správní soud, nepřesnost v odůvodnění rozsudku krajského soudu o konání ústního jednání je bezvýznamným pochybením; na jiném místě krajský soud správně uvedl, že bylo rozhodnuto bez jednání, s čímž stěžovatelka předem vyslovila souhlas.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nemohlo tudíž být vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezprostředně po jejím podání, bylo tudíž bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3779/18 ze dne 18. 12. 2018; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu