ECLI:CZ:US:2021:4.US.3400.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3400/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti K. Č., zastoupeného Mgr. Radimem Kalabisem, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2020 č. j. 25 Cdo 2600/2020-346, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2020 č. j. 71 Co 337/2019-263 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. června 2019 č. j. 32 C 101/2018-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava - městského obvodu Slezská Ostrava, sídlem Těšínská 138/35, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Náhradu požadoval za zásah do svých osobnostních práv tím, že vedlejší účastník, jako pronajímatel, nezajistil dne 11. 6. 2014 a v následující době až do 3. 1. 2017 funkčnost stěžovatelova zvonku s dálkovým otevírám vstupních dveří do domu. Stěžovatel dne 11. 6. 2014 utrpěl infarkt a tvrdil, že nefunkčnost zvonků způsobila, že se k němu nedostala záchranná služba v kratším horizontu, navíc musel ve svém stavu sejít z druhého patra před vchod a záchranářům otevřít. Dále tvrdil, že od 11. 6. 2014 byl v neustálém stresu, že v případě nouze může být poskytnutí rychlé záchranné pomoci zmařeno. Rovněž zmínil, že jeho obavy se naplnily dne 3. 1. 2017, kdy si znovu přivolal záchrannou službu a zvonky opět nefungovaly. Okresní soud zjistil, že stěžovatel byt do 3. 11. 2014 užíval z titulu nájemního práva, k datu 3. 1. 2017 pak bez právního důvodu. Z výslechu lékaře vyplynulo, že na rozsah stěžovatelových zdravotních následků nemělo vliv, že dne 11. 6. 2014 sešel dvě patra, aby záchranné službě otevřel dveře. Dále okresní soud zjistil, že zvonky v systému, jímž lze otevřít vchodové dveře, občas fungovaly a občas nefungovaly. Vyšel z toho, že dne 11. 6. 2014 zvonky nefungovaly, v opačném případě by stěžovatel neměl důvod při telefonátu záchranné službě sdělovat, že zvonky nefungují, a ve svém stavu scházet dvě patra, aby otevřel vstupní dveře. Bylo povinností vedlejšího účastníka jako pronajímatele provádět opravy zvonkového systému, protože nešlo o drobnou opravu, kterou by měli provádět sami nájemci (okresní soud na základě výpovědi technika vyhodnotil, že jde o jednotný systém, který nelze opravovat dílčím způsobem). Protože nájemní vztah trval jen do 3. 11. 2014, zabýval se okresní soud z hlediska zásahu do osobnostních práv jen událostí ze dne 11. 6. 2014, nikoli tvrzenou událostí ze dne 3. 1. 2017, neboť tehdy stěžovatel byt obýval bez právního důvodu a vedlejší účastník tak vůči němu neměl povinnost udržovat zvonky ve fungujícím stavu (zajišťovat nerušené užívání bytu). V řízení nebylo prokázáno, že by závadu na zvonku stěžovatel před 3. 1. 2017 vedlejšímu účastníku nahlásil (skutkové tvrzení, že tak učinil, stěžovatel uvedl až po koncentraci řízení, proto k němu nebylo možno přihlédnout). Vedle toho okresní soud zmínil, že na jiném místě stěžovatel sám tvrdil, že nefunkčnost zvonků oznámil až dne 3. 1. 2017 po druhé události. Okresní soud shledal, že sice k zásahu do stěžovatelových osobnostních práv došlo tím, že neměl k 11. 6. 2014 a v době následující zaručeno nerušené užívání bytu, avšak stěžovatel neučinil kroky, aby tomu předešel. S ohledem na okolnosti věci pak okresní soud uzavřel, že postačí konstatování zásahu do osobnostních práv v odůvodnění, a žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, avšak z jiných důvodů, když porušení právních povinností nemusí nevyhnutelně znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Aby šlo o neoprávněný zásah, musí zásah přesáhnout určitou přípustnou intenzitu, což v posuzované věci splněno nebylo. Krajský soud souhlasil s tím, že bylo povinností vedlejšího účastníka zajistit řádné fungování domovních zvonků a systému dálkového otevírání vchodových dveří. Stěžovatel však závadu nahlásil až v roce 2017 s tím, že pak byla ihned zajištěna odborná údržba a kontrola zařízení. Podle krajského soudu se tak lze domnívat, že by shodně postupoval vedlejší účastník i v jiných případech, byla-li by mu závada nahlášena. Z výpovědi uživatelky jiného bytu v domě vyplynulo, že na její zvonek zvonily návštěvy stěžovatele, kterým stěžovatel neotevřel. Stěžovatel neotvíral své domovní dveře ani v době, kdy hlavní panel domovních zvonků byl funkční. Z jeho tvrzení navíc se podává, že zařízení mělo začít fungovat i bez jakéhokoli zásahu vedlejšího účastníka. Za této situace krajský soud nespatřoval v občasné nefunkčnosti domovních zvonků neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Dodal, že žádným způsobem nezpochybňuje stěžovatelův zdravotní stav a infarkt utrpěný v roce 2014. Dokazováním však bylo zjištěno, že v minulosti stěžovatel využíval záchrannou službu bezproblémově. Otevření vchodových dveří pomocí domácího telefonu není jediným způsobem jejich otevření. Pracovníci záchranné služby výslovně uvedli, že na tyto situace jsou připraveni, pro vstup do domu lze využít více možností (např. sousedy či shození klíčů z okna), v krajním případě hasiče. Záchranná služba tak byla schopna se k pacientovi dostat, ať už s jeho pomocí nebo bez ní.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V jeho odůvodnění zdůraznil, že krajský soud dovodil, že nedošlo k neoprávněnému zásahu, tj. nebyl dán výchozí předpoklad vzniku nároku na kompenzaci nemajetkové újmy. Za tohoto stavu neměla význam právní otázka vznesená v dovolání upínající se k povaze a rozsahu potenciální újmy. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka, z jakých důkazů musí soud vycházet při konstatování zásahu do osobnostních práv, protože ji nemůže založit otázka, jejíž řešení je zřejmé přímo ze zákona, nebo otázka, jejíž řešení nečiní v soudní praxi výkladové obtíže. Jako důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav věci (§125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), zákon přitom nepředepisuje, jakými konkrétními důkazními prostředky má být zásah do osobnostních práv prokázán. Navazujícími podotázkami se stěžovatel v podstatě dožadoval, aby Nejvyšší soud přehodnotil správnost skutkových zjištění týkajících se zásahu do osobnostních práv, což se míjí se zákonnou úpravou přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník porušil své povinnosti pronajímatele, protože neudržoval ve funkčním stavu domovní zvonky s dálkovým otevíráním vchodových dveří. Vedlejší účastník musel o poškození zvonků vědět, neboť z výpovědi svědků vyplynulo, že zvonky byly v důsledku chování nájemců a osob z okolí poškozovány velmi často. Vedlejší účastník o situaci věděl a neřešil ji, což stěžovatel považuje za zneužití práva a obecným soudům vytýká, že situaci bagatelizovaly. Okresní soud a krajský soud podle něj vydaly nepřezkoumatelná rozhodnutí.
6. Stěžovatel se podle svých tvrzení byl nucen v důsledku nefunkčnosti zvonků pomalu sunout z druhého patra k pracovníkům záchranné služby v době, kdy byl zasažen infarktem. Tuto situaci měl nalézací soud vzít v potaz a ke zjištění míry zásahu do osobnostních práv ustanovit znalce. Znalecký posudek měl opatřit sám soud nebo měl žalobce v daném směru poučit, což se nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.
9. Nelze přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu. Jak je patrno z provedené rekapitulace (body 2. a 3.), okresní soud a krajský soud dostatečně popsaly, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a na základě jakých důkazů. Rovněž řádně rozebraly, jak věc hodnotí po právní stránce, z jakých úvah vyšly a proč stěžovatelově žalobě ani odvolání nevyhověly.
10. Stěžovatel argumentaci v ústavní stížnosti zakládá na tvrzení, že vedlejší účastník věděl o nefunkčnosti zvonků a situaci dlouhodobě neřešil. Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. Zasáhnout by mohl jen při excesu obecného soudu v procesu jejich utváření (tj. např. v případě zjevného faktického či logického omylu nebo tehdy, nemají-li skutková zjištění soudů obsahovou spojitost s důkazy či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna). Žádnou takovou vadou napadené rozsudky netrpí. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se lze ochrany svého práva u soudu domáhat stanoveným postupem. Součástí zákonem stanoveného postupu domáhání se svého práva je i úprava koncentrace řízení (§118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tvrzení, že stěžovatel na závadu zvonků upozornil dříve než po druhé tvrzené události dne 3. 1. 2017, okresní soud nepřipustil, neboť bylo učiněno až po koncentraci řízení, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. Za tohoto stavu není žádným porušením stěžovatelových ústavně zaručených práv, že soudy vycházely z toho, že závadu stěžovatel nahlásil až dne 3. 1. 2017. Okresní soud a krajský soud pak logicky popsaly, na základě jakých důkazů učinily zjištění, která jsou rozdílná od stěžovatelových skutkových tvrzení uplatněných v ústavní stížnosti. Porušení stěžovatelových základních práv či svobod v daném směru dáno není.
11. Pro svůj závěr, že v posuzované věci nebyl dán natolik intenzivní zásah, aby způsobil porušení stěžovatelových osobnostních práv, krajský soud snesl řadu přesvědčivých argumentů (nebylo prokázáno, že by stěžovatel závadu před rokem 2017 nahlásil, po jejím nahlášení v roce 2017 vedlejší účastník ihned zajistil revizi, zvonky nefungovaly jen občas, ani nefunkčnost zvonků záchranné službě podle jejích pracovníků neznemožňuje, aby se k pacientovi dostali jiným způsobem). Z ústavního hlediska tak není důvodu jakkoli vstupovat do hodnocení krajského soudu, že v občasné nefunkčnosti zvonků nebylo možno spatřovat zásah do stěžovatelových osobnostních práv.
12. Ani se stěžovatelovými námitkami o nutnosti vypracovat znalecký posudek se Ústavní soud neztotožnil. Skutkové zjištění, že na stěžovatelův zdravotní stav nemělo zásadní vliv, že dne 11. 6. 2014 sešel dvě poschodí, aby otevřel záchranné službě, okresní soud čerpal z výslechu lékaře, který o stěžovatele pečoval po jeho propuštění z nemocnice. Ústavní předpisy nekladou překážku tomu, aby informace o zdravotním stavu a možným rizikům pro zdravotní stav soud zjistil z výpovědi ošetřujícího lékaře. Shledal-li okresní soud, že výpověď lékaře je s ohledem na její obsah i formu dostatečná, pak v posuzované věci Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by měl být zpracováván ještě znalecký posudek.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu