ECLI:CZ:US:2021:4.US.3401.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3401/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Valentyny Duda, zastoupené Mgr. Milanem Vrchotkou, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2020 č. j. 25 Cdo 604/2020-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 25 Co 166/2019-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. března 2019 č. j. 19 C 28/2018-62, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Viet Anh Nguyena, advokáta, sídlem Václavské náměstí 806/62, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částek 867 446 Kč a 9 826 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2018, jakožto náhrady škody. Tu měl vedlejší účastník (jako stěžovatelčin právní zástupce) stěžovatelce způsobit chybným postupem v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přiznání vyššího starobního důchodu. Stěžovatelčinu správní žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v tomto řízení nejprve zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2016 č. j. 2 Ad 18/2016-20. V jeho odůvodnění uvedl, že ke dni 1. 4. 2003, kdy vstoupila v platnost příslušná mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou, měla stěžovatelka trvalý pobyt na Ukrajině (a pracovala pro společnost se sídlem na Ukrajině), pročež období před platností této smlouvy je dobou jejího pojištění v této zemi, bez ohledu na to, kde stěžovatelka vykonávala práci. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost (prostřednictvím vedlejšího účastníka jako ustanoveného advokáta), kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 č. j. 4 Ads 11/2017-36. V jeho odůvodnění zopakoval závěry městského soudu a zdůraznil, že Česká správa sociální zabezpečení zahájila řízení s Penzijním fondem Ukrajiny, avšak na výslovnou žádost stěžovatelky bylo toto řízení zastaveno. Nejvyšší správní soud tento rozsudek doručil do datové schránky vedlejšího účastníka dne 31. 5. 2017, avšak tento jej stěžovatelce (navzdory telefonickým urgencím) předal až dne 24. 8. 2017. Stěžovatelka přesto podala proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3338/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta pro opožděnost.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka přes výslovné poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neprokázala, že by se svou ústavní stížností uspěla a že jí tedy jednání vedlejšího účastníka vznikla nějaká škoda. V takové situaci nemohl soud dospět k závěru o vzniku škody. Ústavní stížnost, sepsaná ve prospěch stěžovatelky, nezakládá podle obvodního soudu prostor pro úvahu, že bylo porušeno nějaké stěžovatelčino ústavní právo.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatelka neprokázala úspěch jí podané ústavní stížnosti. V ní stěžovatelka podle městského soudu toliko nepřípustně brojí proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci. Ústavní soud uvedl i v uvedeném usnesení, jímž stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl pro opožděnost, že v dané věci o nesprávný výklad právních norem a mezinárodních smluv nejde.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatelka řádně nevymezila důvod přípustnosti dovolání. Předložená otázka výkladu mezinárodních smluv nemá podle Nejvyššího soudu sama o sobě význam pro posouzení správnosti rozsudku městského soudu. Jiný právní výklad uvedených smluv by totiž nemohl na výsledku řízení u Ústavního soudu nic změnit. Ústavní soud pak není povolán k přezkumu podústavních norem a stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdila, čím konkrétně měly obecné soudy porušit její ústavní práva.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že v daném řízení předložila relevantní důkazy a tvrzení, prokazující její potenciální úspěch u Ústavního soudu. Více důkazů stěžovatelka předložit nemohla, neboť spornou se v přechozím řízení stala otázka právního posouzení, nikoliv hodnocení důkazů. Dále stěžovatelka velmi obsáhle popisuje okolnosti původního řízení o přiznání starobního důchodu. Tím, že obecné soudy po stěžovatelce požadovaly judikaturu Ústavního soudu, prokazující její potenciální úspěch, jí odepřely právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatelčina žaloba byla fakticky zamítnuta ze dvou samostatných důvodů. Jednak obvodní soud uvedl, že stěžovatelka nesplnila svoji povinnost podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, tedy doplnit tvrzení a předložit důkazy na podporu svého návrhu. Současně připomenul, že stěžovatelkou (opožděně) podaná ústavní stížnost nedává prostor pro úvahy o porušení stěžovatelčiných ústavních práv. To podle odvolacího soudu naznačil i sám Ústavní soud v usnesení, jímž tuto stížnost odmítl pro opožděnost.
9. Z ústavněprávního hlediska plně obstojí závěr, podle nějž ani stěžovatelkou podaná ústavní stížnost, odmítnutá usnesením sp. zn. II. ÚS 3338/17, ani žaloba (a následné opravné prostředky), neprokazují porušení stěžovatelčiných ústavních práv v původním řízení o výši starobního důchodu. Na tom nic nemění ani nynější (posuzovaná) ústavní stížnost. Většina stěžovatelkou uplatněných argumentů nespadá do kategorie tzv. kvalifikovaných vad, jejichž existence opravňuje Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
10. Výjimku tvoří pouze námitka přehnaně formalistické aplikace příslušných mezinárodních smluv a její nepřiměřené dopady. I tato námitka však zůstává nerozvedená a zejména opomíjí klíčové okolnosti případu, na které upozornily obecné soudy (příčina stěžovatelčiny těžké sociální situace, zastavení šetření na Ukrajině atd.). Pro úplnost je třeba poznamenat, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 9 Ads 182/2015-40 a rozsudek ze dne 18. 5. 2017 č. j. 4 Ads 11/2017-36 nikterak neodporují ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu, která nebyla nikdy Ústavním soudem zpochybněna. Rovněž odpovídají ustáleným principům judikatury Ústavního soudu, týkajících se jak důrazu na jazykový výklad Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č. 29/2003 Sb.m.s. (viz např. usnesení ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2230/07, ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2872/07, ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1175/09 nebo ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2116/07), tak omezené možnosti soudů (včetně Ústavního) zasahovat do oblasti sociálních práv zakotvených v čl. 30 Listiny (ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny), vyhrazené k rozhodování moci zákonodárné, tím spíše s mezinárodním přesahem. S těmito ustálenými principy se stěžovatelčiny námitky v obou řízeních míjejí.
11. Mělo-li jít, jak namítá stěžovatelka, o judikaturu Ústavního soudu, která měla dokládat stěžovatelčin potenciální úspěch ve věci, šlo by o postup ústavně nesouladný. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a lze je tedy považovat za skutečnosti obecně známé či známé soudům z jejich úřední činnosti (srov. §121 občanského soudního řádu).
12. Namítala-li stěžovatelka, že k porušení jejích ústavních práv došlo pouze nesprávným výkladem právních předpisů (aniž by zpochybňovala skutkové okolnosti), není její povinností dokládat, zda v judikatuře Ústavního soudu existuje obecně závazný názor, který by její tvrzení podpořil. Soudy musí takovou skutečnost zkoumat samy z úřední povinnosti. Uvedené pochybení je však vzhledem k výše uvedenému bez relevance, neboť soudy jednak nezamítly stěžovatelčinu žalobu pouze z důvodu nesplnění jejích procesních povinností, a dále je zejména z výše uvedeného zřejmé, že žádné rozhodnutí Ústavního soudu, splňující podmínky čl. 89 odst. 2 Ústavy, které by podporovalo stěžovatelčina tvrzení, neexistuje. K tomu je třeba doplnit, že stěžovatelčin úspěch u Ústavního soudu by se musel týkat samotného merita věci (výše starobního důchodu), neboť vyhovující nález kupříkladu z procesních důvodů (například tzv. opomenuté důkazy, neposkytnutí možnosti vyjádřit se k nim, odepření spravedlnosti, porušení práva na právní pomoc, nepřezkoumatelné odůvodnění atd.) by stěžovatelce nezajišťoval úspěch v řízení, relevantní pro účely podané žaloby. Zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by tedy představovalo ryze formalistický zásah do meritorně vyřešeného případu.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu