ECLI:CZ:US:2021:4.US.3407.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3407/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Vanke, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 854/25, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2020 č. j. 50 To 320/2020-83 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. srpna 2020 č. j. 4 PP 100/2020-75, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 1138 dnů - tj. zbytku trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007 sp. zn. 1 T 10/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2017 sp. zn. 4 To 31/2007 za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, z něhož byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 1 PP 59/2012, přičemž o tom, že zbytek trestu odnětí svobody v trvání 1138 dnů vykoná, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 9. 2017 sp. zn. 1 PP 59/2012, a v trvání dvanácti měsíců z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 8 T 46/2018.
3. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel vykonal polovinu uloženého trestu, čímž splnil první podmínku podmíněného odsouzení podle §88 odst. 1 trestního zákoníku. Dále shledal, že i když stěžovatel za dobu výkonu trestu získal sedm odměn a nebyl kázeňsky trestán, není toto hodnocení dostačující pro splnění druhé podmínky podmíněného propuštění, tj. že ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Okresní soud k osobě stěžovatele zjistil, že od roku 1987 byl v pěti případech soudně projednáván, a to vždy pro trestnou činnost majetkového charakteru. Zdůraznil, že z anamnézy stěžovatele je patrné, že rizikovost jeho chování souvisí s jeho osobností. Ve věznici se mimo jiné aktivně zapojil do speciálního výchovného programu VZOR, zúčastnil se semináře směřujícího k rozšíření protidrogových služeb, projevuje se u něj účelově nebývalá ochota zapojovat se, být potřebný a výjimečný. Opakovaně se však u něj řešily projevy chování překračující běžné společenské normy, a to přehnaná úslužnost, lichocení, podbízivé manipulativní tendence. Z důvodu nevhodného chování k vychovatelce byl vyřazen z výstupního oddílu. Z uvedených důvodů okresní soud konstatoval, že aktuálně není stanovený program zacházení plněn. Dále okresní soud poznamenal, že stěžovatel vykonává dva tresty odnětí svobody, přičemž u trestu uloženého Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2005 jde o zbytek trestu po podmíněném propuštění v trvání 1138 dnů. Stěžovatel byl Městským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 215/2015 odsouzen pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Naposledy byl pak odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 8 T 46/2018 pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Podle okresního soudu je zřejmé, že stěžovatel poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl původně uložen ve výměře deseti let, opakovaně páchal trestnou činnost majetkového charakteru, přičemž bagatelizoval své poslední odsouzení. Okresní soud podotkl, že z hlediska nápravy je v první řadě nutné, aby si stěžovatel přiznal svoji vinu v plném rozsahu, neboť až poté může dojít k jeho nápravě. Uzavřel proto, že druhá zákonná podmínka pro podmíněné propuštění nebyla naplněna.
4. Okresní soud nepovažoval za splněnou ani třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tedy prognózu vedení řádného života v budoucnosti, neboť stěžovateli byla v minulosti poskytnuta příležitost vést řádný život na svobodě podmíněným propuštěním z dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento částečně vykonaný nepodmíněný trest však na stěžovatele neměl výrazný nápravný vliv, když ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně páchal další trestnou činnost majetkového charakteru. Proto podle okresního soudu nelze v současné době důvodně očekávat, že stěžovatel povede po podmíněném propuštění řádný život.
5. V závěru odůvodnění rozhodnutí okresní soud dodal, že nerozhodoval o přijetí nabízené záruky, neboť písemně podaná záruka obsahovala pouze jeden podpis a nebylo v ní uvedeno, že byla projednána se členy zájmového sdružení občanů. Bylo v ní pouze zmíněno, že zájmové sdružení občanů (bez specifikace jednotlivých členů a jejich podpisů) bylo zevrubně informováno o chování stěžovatele a dosavadním průběhu trestu. V záruce chybí jakékoliv bližší podrobnosti, zda jednotliví členové byli seznámeni s osobou stěžovatele, s povahou a motivy jeho trestné činnosti, zda mají se stěžovatelem jakoukoliv osobní zkušenost, jakož i jakými výchovnými prostředky a opatřeními by v případě přijetí záruky chtěli na stěžovatele výchovně působit, příp. které nedostatky v jeho chování hodlají odstranit. Z uvedených důvodů okresní soud posoudil danou nabídku záruky po formální stránce za nezpůsobilou napomoci k splnění účelu případného podmíněného propuštění, proto o ní nerozhodoval.
6. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, nezohlednil dodané podklady a řádně se nevěnoval otázce, zda se polepšil. Poukazuje na údajně nepravdivý závěr hodnocení věznice ze dne 10. 8. 2020 o tom, že neplní program zacházení, když z hodnocení věznice ze dne 30. 6. 2020 plyne pravý opak. Okresní soud podle něj své rozhodnutí založil výlučně na jeho minulosti, čímž porušil nejen zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, ale i zásadu nulla poena sine lege vymezenou v čl. 39 Listiny.
8. Dále stěžovatel poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování s tím, že z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27. 8. 2020 není podle něj zjevné, že bylo prováděno dokazování hodnocením věznice z 10. 8. 2020. Takový postup považuje za rozporný s čl. 38 odst. 2 Listiny. Okresní soud podle stěžovatele při svém rozhodování nezohlednil skutečnosti, že ve výkonu trestu úspěšně absolvoval program "Zastav se, zamysli se, změň se", že vyráběl ochranné roušky a další výrobky a že byl od roku 2018 ve věznici Ostrov knihovníkem, nástěnkářem, kulturním referentem aj. Stěžovatel tvrdí, že zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti (učí se anglicky), získává náhled na svoji trestní minulost, upřímně lituje svého jednání a snaží se odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal.
9. U podmínky očekávání vedení řádného života je stěžovatel přesvědčen, že okresní soud se nezabýval příčinami a důvody jeho předchozí trestné činnosti a nevzal v úvahu žádné informace vypovídající o tom, že jsou u něj vytvořeny předpoklady pro vedení řádného života. Jako irelevantní odmítl význam skutečností, že doložil své bydliště, zaměstnání, nabídku převzetí záruky za dovršení jeho nápravy za spolupůsobení zájmového sdružení občanů - organizace zaměstnavatele a že má funkční sociální a rodinné zázemí.
10. Obecným soudům také vytýká, že nevyčkaly řádného a rozsáhlého odůvodnění jeho stížnosti, když písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí okresního soudu mu bylo doručeno dne 9. 9. 2020. Dne 12. 9. 2020 požádal okresní soud o lhůtu 14 dnů k odůvodnění stížnosti a požádal o zaslání protokolů z veřejných zasedání. Dne 21. 9. 2020 mu byly protokoly z veřejných zasedání doručeny a téhož dne byl spis postoupen krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti. Následujícího dne po obdržení protokolů z veřejného zasedání (tj. dne 22. 9. 2020) podal stěžovatel k okresnímu soudu námitky proti protokolaci a požadoval jejich úpravu a zároveň v přípisu sdělil, že odůvodní svou stížnost nejpozději ve lhůtě do 5. 10. 2020. K opravě protokolu okresním soudem nedošlo a již dne 23. 9. 2020 krajský soud navzdory avizovanému absentujícímu odůvodnění stížnosti rozhodl o zamítnutí stížnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že mu bylo upřeno právo odůvodnit svou stížnost.
11. Stěžovatel okresnímu soudu rovněž vytýká, že nepřijal nabízenou záruku zájmového sdružení občanů. Má za to, že soud měl o nabízené záruce rozhodnout, neboť obsahuje vše, co zákon požaduje, resp. předpokládá. Pochybení okresního soudu měl podle stěžovatele napravit krajský soud, což neučinil, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že i když stěžovatel vykonal stanovenou délku trestu možnou pro užití institutu podmíněného propuštění, nesplňuje druhou a třetí podmínku pro podmíněné propuštění, a to předpoklady, že ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a že se od něho může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. K tomu poukázal na hodnocení věznice, na předchozí opakovaná odsouzení a tresty stěžovatele pro majetkovou trestnou činnost, dále na to, že své jednání bagatelizoval, a na skutečnost, že stěžovateli byla v minulosti poskytnuta příležitost vést řádný život, a to podmíněným propuštěním z dlouhodobého odnětí svobody. Tento částečně vykonaný nepodmíněný trest však na stěžovatele neměl výrazný nápravný vliv, když ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně páchal trestnou činnost majetkového charakteru. O nabízené záruce zájmového sdružení občanů okresní soud nerozhodoval, neboť ji vyhodnotil jako nezpůsobilou přispět k splnění účelu podmíněného propuštění. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil, pochybení neshledal ani v postupu okresního soudu, nepřijal-li nabízenou záruku, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu. K námitkám týkajícím se jeho zdravotního stavu, konkrétně k hluchotě pravého ucha a zvonění v uších, uvedl, že zdravotní problémy nejsou důvodem pro podmíněné propuštění, přičemž vážné zdravotní problémy by mohly být jen důvodem postupu podle §327 odst. 3 trestního řádu.
16. Přihlédly-li obecné soudy na základě učiněných skutkových zjištění k okolnostem, že není splněn předpoklad, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, a že není zajištěna podmínka jeho budoucího řádného života, je to věcí jejich uvážení, při kterém dospěly k závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že byl v minulosti pro majetkovou trestnou činnost opakovaně odsouzen, ani to, že u něj již byl dříve institut podmíněného propuštění užit.
17. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry okresního soudu a krajského soudu pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
18. Namítá-li stěžovatel, že podáním ze dne 22. 9. 2020 vznesl námitky proti protokolaci veřejného zasedání u okresního soudu a požadoval jejich úpravu a zároveň v přípisu sdělil, že odůvodní svou stížnost nejpozději ve lhůtě do 5. 10. 2020, přičemž k opravě protokolace nedošlo a dne 23. 9. 2020 krajský soud, navzdory avizovanému odůvodnění stížnosti, jeho stížnost zamítl, k tomu je třeba uvést, že z protokolů o veřejném zasedání u okresního soudu ze dnů 27. 8. 2020 a 31. 7. 2020 vyplývá, že byly vyhotoveny na základě diktátu soudce v jednací síni, kde byl stěžovatel osobně přítomen a k průběhu veřejných zasedání k protokolaci neměl žádné připomínky. Jen stěží tak může následně požadovat úpravu protokolace. Jisté pochybení spatřuje Ústavní soud v tom, že příslušný senát krajského soudu rozhodl ve věci dne 23. 9. 2020 a ve svém rozhodnutí se nezabýval sdělením stěžovatele, že stížnost proti usnesení okresního soudu podrobněji odůvodní ve lhůtě do 5. 10. 2020. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost přímo u veřejného zasedání dne 27. 8. 2020 a tuto i písemně odůvodnil a na základě této odůvodněné stížnosti krajský soud věc přezkoumal a rozhodl s přihlédnutím k tomu, že původně dne 12. 9. 2020 požádal okresní soud o lhůtu 14 dnů k odůvodnění stížnosti a znovu po obdržení protokolů z veřejného zasedání požádal o další lhůtu do 5. 10. 2020 k podrobnějšímu odůvodnění. Této další lhůty již krajský soud nevyčkal a ve věci rozhodl na podkladě stěžovatelem odůvodněné stížnosti dne 23. 9. 2020. Takový postup krajského soudu nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zvláště když stěžovatel ani v ústavní stížnosti žádné další důvody, které by nasvědčovaly nesprávnosti závěrů okresního soudu a krajského soudu v napadených usneseních, neuvedl.
19. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zmíněné opomenutí krajského soudu nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz body 3 až 5 shora) je podle Ústavního soudu náležitě odůvodněno a krajský soud na základě stížnosti stěžovatele věc přezkoumal a dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí správné a zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí z důvodu, že stížnostní soud opomněl zabývat zmíněným avizovaným podrobnějším odůvodněním stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neměla podle přesvědčení Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.
20. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 aj.).
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu