ECLI:CZ:US:2021:4.US.3410.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3410/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 7 Tdo 935/2020-12601, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2020 č. j. 4 To 10/2019-12409 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2018 č. j. 32 T 8/2016-11954, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán (spolu s dalšími spoluobžalovanými) vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. K odvolání obžalovaných i státního zástupce Vrchního soudu v Olomouci (dále také "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu zrušil a nově rozhodl mimo jiné tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu čtyř let. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
3. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že on a další spoluobžalovaný vystavovali recepty na blíže specifikované léky a tyto recepty prostřednictvím lékárny předkládali k úhradě zdravotním pojišťovnám, ačkoli pojištěnci léky neobdrželi.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítá, že je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že většinu receptů, jejichž vystavení je mu dáváno za vinu, nevystavil a jeho podpis na nich je zfalšovaný. K tomu údajně navrhl přibrat znalce z oboru písmoznalectví, soudy se však touto argumentací nezabývaly a navržený důkaz opomněly, ačkoli bylo údajně prokázáno, že bylo možné, aby osoba odlišná od stěžovatele vydávala recepty pod jeho jménem, jakož i to, že stěžovatel ordinoval společně se svým synem (spoluobžalovaným), který minimálně v 53 případech vystavil recepty pod jménem jiných lékařů bez jejich vědomí.
5. Stěžovatel také namítá neústavnost uloženého trestu, který shledává nepřiměřeně přísným vzhledem k tomu, že od spáchání trestného činu uplynulo již téměř jedenáct let, trestní řízení trvalo osm let a po celou dobu stěžovatel vykonával praxi očního lékaře bez jakéhokoli pochybení. K tomu údajně soudy nepřihlédly, stejně jako nepřihlédly ke skutečnosti, že s výjimkou této trestní věci stěžovatel vedl řádný život. Stěžovatel shledává uložený trest likvidačním, což údajně platí tím spíše, že dle novelizace trestního zákoníku účinné od 1. 10. 2020 by jednání stěžovatele bylo pouhým přečinem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání - s dále uvedenou výjimkou - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 8/2016-11954 ze dne 4. 10. 2018 byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 10/2019-12409 ze dne 11. 2. 2020. K projednání té části ústavní stížnosti, kterou je uvedený výrok napadán, tedy Ústavní soud není příslušný, neboť nejde o pravomocné rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Ústavní soud není příslušný ke zrušení již zrušeného rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. V části, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
10. Dle názoru Ústavního soudu trestní soudy provedly řádné dokazování, na jehož základě dospěly k závěrům, které rozhodně nelze považovat za s provedenými důkazy nesouladné, tím spíše za nesouladné "extrémně", jak stěžovatel tvrdí. Naopak, stěžovatelova vina byla řádně prokázána.
11. Jde-li o znalecký posudek, je pravda, že se k němu vrchní soud nevyjádřil explicitně. To ovšem není z ústavněprávního hlediska vždy nezbytné. V posuzované věci se touto námitkou zevrubně zabýval již Nejvyšší soud, který vysvětlil, že z rozsudku odvolacího soudu zcela zjevně vyplývá nadbytečnost znaleckého posudku, neboť odvolací soud konstatoval, že provedené dokazování považuje za dostatečné a že z provedených důkazů bylo zřejmé, kdo recepty vystavoval. S touto argumentací (k podrobnostem viz bod 21 usnesení Nejvyššího soudu) Ústavnímu soudu nezbývá než se ztotožnit, zvláště pak když stěžovatel na ni žádným způsobem nereaguje. Lze dodat, že předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil úmyslným společným jednáním se spoluobžalovanými, se kterými si vzájemně vypomáhal (bod 24 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž to, že jeden ze spolupachatelů předepsal v pár případech léky i jménem jiných lékařů bez jejich vědomí, nijak vinu stěžovatele, který léky i vyzvedával a jehož podíl na trestné činnosti je v napadených rozhodnutích podrobně popsán a doložen, nezpochybňuje.
12. Jde-li o výši trestu, soudy výslovně k okolnostem, na které stěžovatel poukazuje, přihlédly a uložily mu trest v dolní polovině trestní sazby. Ani řádně odůvodněný názor vrchního soudu, že je namístě přistoupit i k trestu zákazu činnosti, nevykazuje ústavněprávní nedostatky. Na přiměřenosti trestu z hlediska ústavněprávního nic nemění ani změna zákona účinná po vydání napadených rozhodnutí. Ostatně předmětná novela reagovala na sníženou hodnotu peněz (v důsledku inflace) oproti době, kdy byl trestní zákoník přijat, ovšem stěžovatel se trestné činnosti dopustil - jak sám uvádí - před takřka jedenácti lety, změna zákona tedy o závažnosti spáchaného činu (a tedy přiměřenosti trestu) příliš nevypovídá. Není navíc zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že by podle nové úpravy mělo jít toliko o přečin, za situace, kdy způsobená škoda dle napadených rozhodnutí převyšovala čtyři miliony Kč.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu