ECLI:CZ:US:2021:4.US.3442.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3442/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Václava Ježka, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 30 Cdo 2474/2020-180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020 č. j. 30 Co 90/2020-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. prosince 2019 č. j. 19 C 216/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění ve výši 560 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Zadostiučinění požadoval za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 27 K 54/2002. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl v částce 177 450 Kč a ve zbylé částce 382 550 Kč ji zamítl. Zjistil, že stěžovatel byl účastníkem konkurzního řízení vedeného krajským soudem, v němž po dobu patnácti let a jednoho měsíce (od 23. 12. 2002 do 27. 1. 2018) vystupoval jako úpadce. Významný vliv na délku konkurzního řízení měl incidenční spor, o němž se u krajského soudu vedlo řízení od 13. 6. 2003 do 7. 5. 2015. V řízení o incidenčním sporu rozhodoval třikrát soud prvního stupně a třikrát odvolací soud, rozsudek prvního stupně byl opakovaně rušen pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, proběhlo 22 ústních jednání. V řízení o incidenčním sporu obvodní soud identifikoval řadu období nečinnosti a shledal, že bylo nepřiměřeně dlouhé. Základní částku zadostiučinění za první dva roky délky řízení a za každý následující rok určil ve výši 18 000 Kč, základní částka činila celkem 253 500 Kč a byla snížena o 30 % z důvodu složitosti sporu.
3. Rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. Ztotožnil se se závěrem o složitosti posuzovaného konkurzního řízení a upozornil, že velkou složitost vykazovalo zejména vnořené incidenční řízení, ve kterém šlo o komplikované majetkové vypořádání smlouvy o sdružení. Snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti, k němuž dospěl obvodní soud, městský soud považoval za nízké. Složitosti věci podle městského soudu odpovídá snížení o 50 %. Na druhou stranu základní částku zvýšil o 10 %, protože v řízení o incidenčním sporu byly rozsudky soudu prvního stupně rušeny pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu a pro procesní vady. Zvýšil ji o dalších 10 %, protože stěžovatel vystupoval v konkurzním řízení v pozici dlužníka, pro kterého má konkurzní řízení obecně zvýšený význam, k čemuž městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. Protože stěžovatel konkrétně nespecifikoval ani neprokázal, že by řízení ovlivnilo jeho podnikání či osobní život, nebylo namístě z tohoto důvodu základní částku zvyšovat. Městský soud uvedl, že základní částka zadostiučinění měla být snížena o 50 % a dvakrát zvýšena o 10 %, ve výsledku tedy o 30 % snížena. Dospěl tak ke stejné výši zadostiučinění jako obvodní soud, proto jeho rozsudek potvrdil.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nezaložila námitka nesprávného posouzení otázky, zda má pro úpadce konkurzní řízení zvýšený význam, protože městský soud se při jejím řešení neodchýlil od závěru v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. U námitky, že u jednotlivých kritérií městský soud nedostatečně zohlednil jejich význam pro zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění, stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nezaložila otázka posuzování složitosti řízení, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení patrného z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 5522/2017 a usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, podle nichž lze konkurzní řízení považovat za objektivně složité vzhledem k počtu přihlášených věřitelů a počtu incidenčních sporů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, podle něhož význam předmětu konkurzního řízení pro konkurzního dlužníka může být vyšší, než je tomu u konkurzních věřitelů, neboť se v něm mají uspořádat jeho majetkové poměry. Ve věci, jíž se týkal zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, soudy zvýšily základní částku zadostiučinění o 50 %, naproti tomu u stěžovatele jen o 10 %, aniž by tuto disproporci vysvětlily.
6. Dále je stěžovatel přesvědčen, že ve svém dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Požadavek na specifikaci judikatury Nejvyššího soudu označil za obstrukční přístup, neboť již v zákoně jsou vymezena kritéria, která mají být při poskytování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení posuzována. Nejvyšší soud by měl znát svou judikaturu, která není neměnná.
7. Stěžovatel v dovolání žádal posoudit, zda má být u kritéria složitosti zvažována objektivní složitost, či složitost zdánlivá, která je založena vadným postupem soudů. Z rozhodnutí o incidenčním sporu vyplynulo, že bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů, které měl od samého počátku řízení krajský soud ve spise, přesto bylo konáno 22 jednání. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v disproporci mezi 50% krácením základní částky zadostiučinění pro složitost věci a jejím pouze 10% navýšením, ačkoli veškeré průtahy v řízení způsobil krajský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.
10. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v odůvodnění, na němž Nejvyšší soud založil závěr o nepřípustnosti dovolání u otázky, zda je při stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkurzního řízení třeba vycházet typově ze zvýšeného významu konkurzního řízení pro dlužníka.
11. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v dovolání pominul, že k významu řízení městský soud uvedl diferencované hodnocení. Část rozhodovacích důvodů městského soudu stěžovatel v dovolání nezpochybnil, což má za důsledek, že nezpochybněné důvody nemohly být v dovolacím řízení zvráceny.
12. Městský soud se (v bodě 24. rozsudku) zabýval významem konkurzního řízení pro stěžovatele. Diferencované hodnocení zaujal jednak pro dopady konkurzního řízení do majetkové sféry úpadce, jednak pro dopady do osobního života. Zvýšený význam konkurzního řízení pro účely stanovení zadostiučinění se podle městského soudu nepresumuje u dopadu do osobního života, který tak musí být tvrzen a prokázán, odvozuje-li od něj žalobce zvýšený význam předmětu řízení. Městský soud dále uvedl, že v daném ohledu byla tvrzení stěžovatele nekonkrétní a nebyla prokázána, proto zvýšený význam pro dopad do osobního života neshledal. U významu konkurzního řízení pro majetkovou sféru úpadce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, podle něhož význam předmětu konkurzního řízení pro konkurzního dlužníka může být vyšší, než je tomu u konkurzních věřitelů, neboť okamžikem prohlášení konkurzu úpadce ztrácí oprávnění disponovat se svým majetkem náležejícím do konkurzní podstaty. Pro tento dopad do majetkové sféry stěžovatele městský soud shledal vyšší význam konkurzního řízení a z tohoto důvodu zvýšil základní částku zadostiučinění o 10 %.
13. Ústavní soud konstatuje, že základní práva stěžovatele nemohla být porušena závěrem Nejvyššího soudu, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zmíněným rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. Tento rozsudek se týkal významu konkurzního řízení z pohledu dopadu do majetkové sféry úpadce a městský soud se držel jeho závěrů o vyšším významu daného řízení pro úpadce v porovnání s věřiteli. Jak bylo výše vyloženo, městský soud spatřoval v dopadu konkurzního řízení do majetkové sféry stěžovatele zvýšený význam řízení, pro který navyšoval základní částku zadostiučinění.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje zvýšený význam konkurzního řízení i z důvodu dopadů do své osobní a sociální sféry, které podle něj vyplývají přímo ze zákona a soudy by je tak měly presumovat. Takovou argumentaci však v dovolání neuplatnil. V dovolání se k dopadu do osobní sféry vyjádřil jen okrajově. Obecně zde zmínil, že konkurzní řízení obvykle zasahuje také do osobnostní sféry úpadce, tj. do jeho rodinných a osobních poměrů, a poté uvedl následující: "Odvolací soud navýšil základní částky z důvodu významu pro dlužníka o 10 %, což žalobce považuje za nepřiměřeně nízké navýšení s ohledem na komplexní a mimořádné dopady, které mělo konkurzní řízení, a zejména jeho nepřiměřená doba, na osobu žalobce, a které vyplývají rovněž z obsahu konkurzního spisu (například rozvod manželství žalobce, úprava poměrů k nezletilým)." Ústavní soud konstatuje, že v citované části dovolání stěžovatel zpochybňoval přiměřenost navýšení základní částky zadostiučinění vzhledem k dopadům konkurzního řízení do jeho osobní sféry. Městský soud shledal, že zvýšený význam řízení pro dopad do osobní sféry nemůže být zohledněn, neboť tento dopad stěžovatel nespecifikoval ani neprokázal. Za této situace nemá význam tvrzení v dovolání, že pro dopad do osobnostní sféry bylo zvýšení nepřiměřeně nízké (taková výtka se míjí s důvody, na kterých městský soud založil svůj rozsudek, neboť vychází z předpokladu, že dopad do osobní sféry byl dán). Význam by za dané situace měla argumentačně rozvinutá námitka zpochybňující závěr městského soudu, že dopad do osobní sféry nebyl dán, neboť se nepresumuje a nebyl konkrétně tvrzen ani prokázán. Takovou námitku však v dovolání stěžovatel neuplatnil. Ani krátká stěžovatelova zmínka ve výše citované části dovolání o rozvodu manželství a úpravě poměrů k nezletilým není z hlediska požadavků na formulaci dovolání dostatečná, neboť není zřejmé, zda a proč by právě mezi nepřiměřenou délkou konkurzního řízení a rozvodem manželství či úpravou poměrů k nezletilým měla existovat příčinná souvislost. Ani v dovolání stěžovatel nepředestřel argumentaci, že jeho tvrzení o dopadu do osobní sféry byla konkrétní, natož aby zde argumentoval, že konkrétní tvrzení uplatnil před obvodním soudem či městským soudem. Protože Nejvyšší soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání [§242 odst. 3 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], absence argumentace reagující na rozhodovací důvody městského soudu k dopadům do osobní sféry, znemožnila, aby se k těmto dopadům dovolací soud vyjádřil. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje za nepodloženou námitku, podle níž Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že se nezabýval významem řízení pro dopad do osobní sféry.
15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zmínil, že dovolání je zčásti vadné, protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, u námitky nedostatečného zohlednění kritérií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění. Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí a má za to, že předpoklady přípustnosti dovolání vymezil. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel pro vylíčení, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání, formuloval tři právní otázky. Stěžovatel sice v dovolání uvedl, že má jít jen o dvě otázky. Nicméně jím označená první otázka ("posouzení kritéria významu řízení pro žalobce za situace, kdy byl žalobce úpadcem, tj. osobou na jejíž majetek bylo konkurzní řízení vedeno, [...] posouzení rozsahu dotčení subjektivních práv žalobce nepřiměřenou délkou konkurzního řízení a [...] posouzení otázky, zda je konkurzní řízení ve vztahu k úpadci řízení s typově zvýšeným zájmem na včasném projednání věci") obsahuje ve skutečnosti dvě právní otázky: 1) otázku rozsahu dotčení práv délkou řízení, pod níž spadá dovolací námitka, že 10% navýšení základní částky zadostiučinění je nepřiměřeně nízké s ohledem na dopad do stěžovatelova osobního života, a 2) otázku, zda má konkurzní řízení pro úpadce typově zvýšený význam. Třetí právní otázkou (stěžovatelem v dovolání označovaná jako druhá) je pak otázka posouzení kritérií složitosti a postupu soudu, tj. otázka, zda se má hodnotit reálná složitost řízení nebo složitost zdánlivá daná vadným postupem soudu v řízení. U všech právních otázek otevřených v dovolání stěžovatel tvrdil, že nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. U druhé otázky (typově zvýšený význam konkurzního řízení) a třetí otázky (reálná či zdánlivá složitost řízení) Nejvyšší soud objasnil, proč se při jejich řešení městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. body 13. a 19.). U těchto otázek se stěžovateli dostalo kvazimeritorního hodnocení (posouzení hodnocení městského soudu optikou souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu). Pro Ústavní soud tak má význam hodnotit, zda dovolání splnilo požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti u první otázky (rozsah dotčení práv), neboť zde se stěžovateli kvazimeritorního hodnocení Nejvyššího soudu nedostalo.
16. Protože i u první otázky stěžovatel tvrdil, že ji dosud Nejvyšší soud neřešil, nejsou dány požadavky na další specifikaci rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť tvrzení o neexistenci rozhodovací praxe zpravidla není možné dále blíže rozvést. Požadavky na specifikaci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se týkají jen ostatních předpokladů přípustnosti dovolání v §237 o. s. ř. Vymezuje-li dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání tvrzením, že právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, dopadá na něj však stále požadavek, aby právní otázku formuloval srozumitelně a určitě. Musí jít současně o právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Nesrozumitelné či neurčité vymezení právní otázky (tím by bylo např. vymezení právní otázky toliko jako otázky posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), reálně neumožňuje posoudit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Proto nesrozumitelné či neurčité vymezení právní otázky je vadou dovolání.
17. V napadeném usnesení Nejvyšší soud obecně rozebral požadavky na formulaci dovolání a přitom mimo jiné zmínil, že v případě, kdy dovolatel tvrdí, že určitá právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, musí konkrétně vymezit, o jakou právní otázku jde. Ústavní soud se proto zabýval, zda první otázka byla vymezena dostatečně srozumitelně a určitě. Šlo sice o hraniční formulaci [srozumitelnosti nenapomáhá, že stěžovatel v dovolání za jedinou právní otázku označuje dvě právní otázky
(viz bod 15.) a samotné vymezení otázky ("posouzení rozsahu dotčení subjektivních práv žalobce nepřiměřenou délkou konkurzního řízení") je na samé hranici konkrétnosti], nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že požadavek na konkrétní vymezení právní otázky splněn byl. S přihlédnutím k důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), který se k dané otázce váže, tj. námitce, že 10% je nepřiměřené nízké s ohledem na rozsah dotčení osobní sféry dovolatele, Ústavní soud vyhodnotil, že z dovolání bylo, byť na hranici konkrétnosti, patrné, jaká právní otázka byla Nejvyššímu soudu předložena. Z dovolání lze podle Ústavního soudu dovodit, že zde byla formulována právní otázka, zda při posuzování rozsahu dotčení práv délkou řízení je přiměřené zvýšit základní částku zadostiučinění jen o 10 % s ohledem na dopad do soukromé sféry, jíž stěžovatel spatřuje v rozvodu svého manželství a úpravě poměrů k nezletilým. Ústavní soud tudíž nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, že dovolatel u první otázky nevymezil, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. To však nic nemění na tom, že právě rozebraná právní otázka nepřestavuje otázku, na jejímž vyřešení rozsudek městského soudu závisel (k tomu viz bod 14.). Stěžovatel totiž v dovolání vychází z předpokladu, že byl dán dopad do jeho osobního života, městský soud ovšem objasnil, že dopad do osobní sféry pro nedostatek konkrétních tvrzení a neprokázání nemohl zohlednit.
18. Vadu dovolání nepřestavuje okolnost, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na vyřešení právní otázky předestřené v dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 45.]. Přestože nejde o vadu dovolání, nemá smysl, aby se dovolací soud, byť kvazimertorně, zabýval otázkami, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ústavní soud tedy nesouhlasí s Nejvyšším soudem v jeho závěru, že dovolání bylo vadné pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Zmíněné pochybení Nejvyššího soudu však v posuzované věci nedosáhlo intenzity porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť se stěžovatelova argumentace v dovolání k nepřiměřeně nízkému zvýšení zadostiučinění pro dopad do soukromé sféry míjela s důvody, na nichž založil městský soud své rozhodnutí. Argumentace mimoběžná s rozhodovacími důvody městského soudu stěžovateli v dovolacím řízení úspěch nemohla přinést. Rozhodovací důvod v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene k dopadům do osobní sféry, zpochybněn nebyl, Nejvyšší soud jej tedy zkoumat nemohl.
19. Porušení stěžovatelových základních práv či svobod Ústavní soud neshledal v hodnocení, které obecné soudy učinily o složitosti řízení. Z odůvodnění rozhodnutí, jímž byl ukončen incidenční spor, stěžovatel dovozuje, že o incidenčním sporu krajský soud mohl rozhodnout na základě listinných důkazů, které měl od počátku ve spise, přesto se ve věci konalo 22 jednání. Stěžovatel trvá na nutnosti rozlišovat objektivní složitost a složitost zdánlivou danou vadným postupem soudů. Ústavní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí městského soudu lze identifikovat řadu aspektů, na jejichž základě dospěl k závěru o složitosti posuzovaného konkurzního řízení a které byly dány i bez ohledu na opakovaná rušení rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení, za jehož délku stěžovatel požadoval zadostiučinění. Složitost věci městský soud shledal s ohledem na počet přihlášených věřitelů, množství incidenčních sporů a na povahu samotné právní otázky řešené v jednom incidenčním řízení (komplikované majetkové vypořádání smlouvy o sdružení a nutnost vypočtení podílu na zisku za období několika let) a dále pro procesní složitost (nutnost rozhodovat o změnách žaloby, návrzích na přerušení a o námitce podjatosti). Ústavní soud tak vyhodnotil, že městský soud závěr o složitosti podpořil řadou okolností, které se týkaly hmotněprávní a procesní povahy věci. Závěr o složitosti věci městský soud nespojoval s tím, že v posuzovaném řízení bylo rozhodnutí soudu prvního stupně opakovaně rušeno. Naopak, zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu a pro procesní vady městský soud zohlednil při posuzování postupu orgánů veřejné moci a z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění zvýšil o 10 %.
20. Neexistuje žádná exaktní metoda pro stanovení přiměřenosti zadostiučinění, respektive jeho výši [nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643), bod 11.]. Jen stěží lze nalézt způsob, jak exaktně měřit složitost řízení, případně nalézt způsob, jak složitost řízení matematicky přesným způsobem převést do číselného vyjádření zvýšení či snížení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Shodný závěr platí i pro zbylá kritéria posuzovaná podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Soudům je tak dána jistá míra uvážení, při zhodnocení, jak se jednotlivé kritérium odrazí v procentuálním vyjádření zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění. Ústavní soud, který není povolán k přezkumu rozhodnutí z hlediska zákonnosti, nýbrž jen ústavnosti, je v takové situaci povolán zasáhnout do rozhodnutí soudů tehdy, šlo-li by o stanovení zadostiučinění zjevně nepřiměřené zjištěným okolnostem. Městský soud odůvodnil vysokou složitost posuzovaného konkurzního řízení řadou důvodů. S ohledem na důvody rozebrané městským soudem neshledal Ústavní soud nepřiměřeným jeho závěr o snížení základní částky zadostiučinění o 50 % a ani jiný důvod zasahovat do hodnocení městského soudu.
21. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu