ECLI:CZ:US:2021:4.US.3455.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3455/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem, sídlem Blanická 174, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 7 Tdo 833/2020-1479 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2020 č. j. 10 To 14/2020-1446, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, 36, 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 2 T 85/2019-1384 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl podle okresního soudu dopustit, stručně řečeno, jednak tak, že mezi roky 2011 a 2014 v pronajatém hotelu s vědomím úpravy měřícího zařízení elektrické energie (při sníženém měření zhruba o 50 %) neoprávněně odebral energii v hodnotě 2 812 036,49 Kč, a dále tak, že mezi lednem a březnem roku 2015 v tomtéž hotelu podobným způsobem neoprávněně odebral energii v hodnotě 417 467,56 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, za současného stanovení povinnosti nahradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 3 229 504,05 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výslechu pracovníků poškozené společnosti a kamerových záznamů, prokazujících opakované zásahy do měřícího zařízení, znaleckého posudku, prokazujícího snížení vykazované spotřeby energie o zhruba 50 %, a listinných důkazů, prokazujících vývoj ve spotřebě energie a vliv správy hotelu na ni. Závěr o vině nelze zpochybnit ani tím, že k výraznému poklesu spotřeby energie došlo i po odhalení neoprávněného odběru. K tomu mohlo podle soudu dojít dalšími úspornými opatřeními, uzavíráním hotelu v mezisezónách, omezením prací a vlivem teplotně nadprůměrného (a turisticky nepříznivého) počasí. Znalecký posudek předložený obhajobou nedokázal závěry znalce ustanoveného orgány činnými v trestním řízení významně zpochybnit. O elektrorozvodnu se stěžovatel staral sám, zjišťoval stavy elektroměru a sledoval spotřebu za účelem jejího snížení. O opakovaných zásazích tak musel podle soudu vědět. Zároveň byl jediným, kdo měl na takovém jednání zájem. Výši škody soud určil podle znaleckého posudku.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Jeho rozhodnutí přesvědčivě vysvětluje, z jakého důvodu vycházel ze znaleckého posudku, popisujícího výpočet neoprávněně odebrané energie s ohledem na specifika zapojení hotelu (tzv. Aronovo zapojení). Správný je i závěr okresního soudu o výši způsobené škody. Tu nelze podle krajského soudu určit podle smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a poškozenou společností. Výše škody se určuje podle ceny obvyklé v místě a době činu. Neoprávněný odběr elektrické energie je odběrem mimosmluvním a neuplatní se u něj tedy cena ujednaná mezi obchodníkem a odběratelem. Proto je nezbytné vycházet z cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyššího soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné. Skutkový stav, popsaný soudy nižších stupňů, byl dostatečně prokázán a soudy své závěry přiléhavě vysvětlily. Zejména mezi obsahem důkazů a závěry soudů není tzv. extrémní rozpor. Konečně se Nejvyšší soud ztotožnil rovněž se způsobem výpočtu výše škody. Tu nelze podle něj určit podle smluvních ujednání mezi poškozeným a stěžovatelem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že výše způsobené škody byla zjištěna v rozporu s §137 trestního zákoníku. Do této škody je zahrnuta i škoda, která není v příčinné souvislosti se skutkem. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nelze seznat způsob, jakým soud uvedenou otázku vyřešil. Toto rozhodnutí vykazuje logický rozpor, neboť na jedné straně vypočítává výši škody podle znaleckého posudku, jež aplikoval rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, na druhé straně však uvádí, že pro určení výše škody nebyl použit výpočet obsažený ve vyhlášce. Podle stěžovatele je nutné výši škody vypočítat podle obvyklého prodeje, tedy podle smluvních cen, podle nichž stěžovatel uhradil 50 % odebrané energie. Byl-li ve stěžovatelově případě použit jiný výpočetní mechanismus, a to mnohem přísnější, nejedná se o pouhou reparaci způsobené škody, nýbrž o sankci. Takto stanovená povinnost je ve skutečnosti určena právní úpravou, a tedy v rozporu s provedenými důkazy, ustanoveními trestního zákoníku a judikaturou Ústavního soudu. Navíc při ověření měření sám poškozený uvedl, že zařízení měří méně o 37 % (a nikoliv o 50 %). Podle fotografií však jde o 31,746 %. Prokázaná výše škody je tedy o několik milionů nižší. Ústavní soud musí podle stěžovatele posoudit, zda vypočítaná výše škody je přiměřeným břemenem stěžovatele. Náhradu škody totiž bylo možné určit přiléhavějším a méně omezujícím způsobem.
6. Dále stěžovatel namítá, že v daném řízení nebylo prokázáno, že by spáchal čin, za nějž byl odsouzen. Stěžovatel nevěděl o neoprávněném odběru energie. Závěry soudů jsou v tomto směru neúplné a vnitřně rozporné. V některých podstatných částech soud vychází pouze ze svých spekulací. Stěžovatel poukazuje na to, že i po výměně elektroměru spotřeba elektrické energie nadále klesala. Bylo tak podle něj prokázáno, že odebíral skutečně tolik energie, kolik uhradil. Odpovědnost za kvalitu měřícího zařízení má přitom jeho provozovatel. Závěr o stěžovatelově vině se opírá o soubor nepřímých důkazů, které však nedávají úplný obraz o skutkovém ději. Přitom není zřejmé, kdy došlo k zásahu do měrného zařízení, a ani to, zda s ním pracovníci poškozeného nenakládali nesprávně, což připustil i znalecký posudek. Nesprávně fungující zařízení pak poškozený subjekt nechal 2 měsíce bez opravy, což nemůže jít k tíži stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Žádnou z výše uvedených kvalifikovaných vad Ústavní soud v dané věci neshledal. Pro vypořádání stěžovatelových opakujících se námitek lze v podstatě odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (jakož i soudů nižších stupňů), které se stěžovatelovými námitkami zabývalo. Souborem nepřímých důkazů soudy dovodily, že k neoprávněnému odběru energie docházelo s vědomím stěžovatele, který stav energie kontroloval, měl zkušenosti s provozem podobného podnikání a měl jako jediný (resp. spolu se svou manželkou) relevantní majetkový zájem na nižší úhradě. Vzhledem k výjimečnosti dané situace (odcizované komodity, způsobu jejího odcizení a opakovaností zásahů) považuje Ústavní soud řetězec nepřímých důkazů za dostatečný. Soudy se rovněž vypořádaly s námitkou klesající spotřeby energie po stěžovatelově opuštění hotelu. Zbývajícími námitkami této části ústavní stížnosti se pak stěžovatel snaží nepřímo svalovat vinu na samotného poškozeného (dlouhotrvající oprava zařízení a odpovědnost za jeho stav a provoz), avšak žádná z jím uvedených skutečností nikterak nesnižuje vinu pachatele trestného činu, který úmyslně poškodí zákonem chráněný zájem.
11. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitkám ke způsobu výpočtu výše škody způsobené trestným činem. Soudy v tomto směru vycházely z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku popisujícího mechanismus sníženého měření odběru energie. Tím dostály závěrům judikatury Ústavního soudu. V nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3363/14 (N 86/81 SbNU 435) Ústavní soud zapověděl, aby byl pro výpočet škody použit podzákonný předpis v situaci, kdy se obžaloba ocitne v důkazní nouzi tím, že nelze vůbec zjistit množství neoprávněně odebrané energie. To však není případ stěžovatele, který se, při odcizení "pouze" 50 % energie, dostal vlivem konkrétních a zvláštních okolností (a paradoxně) do důkazně horší situace než pachatel, který by neoprávněně odebíral veškerou elektrickou energii. To však není důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Rozsah škody v dané věci byl stanoven podle individuálního důkazu. Úkolem Ústavního soudu přitom není přezkoumávat ani způsob, jakým tento důkaz hodnotily obecné soudy, s výjimkou deformace daného důkazu, k níž však nedošlo, a tím méně odborně technický obsah daného důkazu a jeho věrohodnosti oproti jiným odborným důkazům.
12. Jde-li o zjištění rozsahu škody, tedy peněžní stanovení hodnoty odebrané energie, na to se výše uvedené závěry judikatury Ústavního soudu nevztahují. Regulace cen elektrické energie je ústavně přijatelnou skutečností, vzhledem k výjimečné společenské důležitosti této komodity. Obecné soudy sice rozhodnutími Energetického regulačního úřadu striktně vázány nejsou, musely by však odchýlení se od nich vzhledem k principu ochrany právní jistoty odůvodnit zvláštními skutkovými okolnostmi obdobně jako při aplikaci §9 odst. 1 trestního řádu. Spolu s obecnými soudy ani Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní, je-li pachateli v souladu s výše uvedeným uložena povinnost nahradit cenu energie stanovenou správním rozhodnutím, a nikoliv podle obvyklých smluvních cen (viz sub 5). Má-li dodaná energie v rozhodnutí uvedenou hodnotu, stává se tato její hodnota způsobenou škodou. Výhodnější smluvní ceny poskytované smluvně distributorem energie motivačním nástrojem k poctivému jednání odběratelů (sic!), kterým se tak o to více vyplatí nepodvádět. To může platit jak individuálně (v případě dlouhodobě poctivého odběratele), tak obecně (v motivaci nových odběratelů).
13. Ústavní soud přitom neshledal důvod, pro který by měl být poškozený distributor za svou smluvní vstřícnost sekundárně viktimizován (neuznáním jeho nároku na plnohodnotnou náhradu škody na jeho majetku) ve prospěch podvodně jednajícího odběratele.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu