ECLI:CZ:US:2021:4.US.3518.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3518/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., t. č. ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 3347/7, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 4 Tdo 963/2020-549, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 sp. zn. 2 To 15/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 3 T 5/2011-403, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že v jeho případě bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Krajský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným tím, že jiného pohrůžkou násilí donutil k obnažování a jinému srovnatelnému chování, a čin spáchal na dítěti mladším patnácti let, a zpřístupňoval dítěti filmové pornografické dílo. Tím podle krajského soudu spáchal zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 alinea 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečin šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil podle §186 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu propadnutí věci. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že bylo nepochybně prokázáno, že se skutek stal a že jej spáchal stěžovatel. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že stěžovatel pod smyšlenou záminkou vlákal nezletilé do svého bytu, kde je uzamkl, pustil jim pornografický film a pod pohrůžkou, že je z bytu nepustí, kterou v nich vzbudil strach, když jim navíc ukazoval pistole a náboje, tedy pod pohrůžkou násilí, je donutil k obnažování a dalšímu srovnatelnému chování. K uloženému trestu krajský soud konstatoval, že se rozhodl uložit trest mírnější, zejména proto, že k uložení trestu došlo po více než osmi letech od spáchání skutku.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání. Vrchní soud o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 sp. zn. 2 To 5/2019 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě. Za to mu vrchní soud podle §185 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku také trest propadnutí věci. Odvolání stěžovatele vrchní soud samostatným výrokem podle §256 trestního řádu zamítl. Z podnětu následného dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch stěžovatele, Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 4 Tdo 1550/2019 rozsudek vrchního soudu zrušil v celém výroku o trestu, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Vrchní soud napadeným rozsudkem, při nezměněném výroku o vině, odsoudil stěžovatele podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu propadnutí věci. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že respektuje závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 2. 2020 č. j. 4 Tdo 1550/2019-499, který byl vynesen v předchozích fázích tohoto řízení, avšak vzhledem ke všem skutečnostem považuje za nutné uložit trest v rámci zákonné trestní sazby. Podle vrchního soudu skutečně došlo k průtahům, které stěžovatel nijak nezapříčinil, avšak stěžovatel byl v mezidobí trestán pro typově stejnou trestnou činnost, byť se na něj hledí jako by nebyl odsouzen, chybí jeho sebereflexe a jde o závažnou protispolečenskou trestnou činnost.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl; dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky proti uloženému trestu neodpovídají věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu.
II. Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že celková doba řízení byla příliš dlouhá, což mělo vliv nejen na samotné řízení, ale také na jeho osobnost. Dále je přesvědčen, že krajský soud neprovedl důkazy, které mu obhajoba navrhovala, aniž by tuto skutečnost vysvětlil, a také neprovedl důkazy, jejichž provedení mu v předchozích fázích řízení nařídil vrchní soud. K provedeným důkazům stěžovatel uvádí, že byly provedeny nezákonným způsobem, přičemž krom zásahu do jeho ústavně chráněných základních práv byla porušena také zásada ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Stěžovatel také dodává, že krajský soud ztratil některé z důkazních prostředků (DVD s pornografickým obsahem a záznamy vypovědí poškozených), čímž stěžovateli ztížil možnost bránit se, tj. realizovat své ústavně zaručené právo na obhajobu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak mu ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
9. V prvé řadě stěžovatel namítá nepřiměřenou délku řízení, kterou sám nezavinil. V tom mu přisvědčily soudy všech stupňů a jak krajský soud, tak vrchní soud to zohlednily při stanovení výše trestu. Je zcela nepochybné, že nepřiměřená délka řízení je stavem, který má vysoký potenciál zasáhnout základní práva a svobody osoby. Jak však plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz), ústavní stížnost je zásadně možno podat až proti rozhodnutí obecných soudů o stěžovatelově případné žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze uvádí, že se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti České republiky s podáním v této věci. V nyní posuzovaném kontextu délka řízení obecnými soudy však hodnocena byla a obecné soudy na ni odpovídajícím způsobem reagovaly. Jednaly tedy tak, aby stěžovatelova práva a svobody byla co nejvíce chráněna, za situace, kdy průtahy nijak nezapříčinil.
10. Stěžovatel dále namítá neprovedení důkazů, které navrhovala obhajoba, případně těch, jejichž provedení nařídil vrchní soud krajskému soudu v dřívějších fázích trestního řízení. V daném případě nejde o situaci, která je v rozhodovací praxi Ústavního soudu označována jako opomenuté důkazy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435)]. K zásahu do základních práv a svobod stěžovatele by mohlo dojít pouze v případě, kdy obecný soud navržený důkaz neprovede, a současně dostatečně přesvědčivě nevyloží, proč tak neučinil. K této situaci však nedošlo. Krajský soud jasně a přesvědčivě vyložil, proč neprovedl důkazy navržené obhajobou, ale také proč neprovedl důkazy, jejichž provedení nařídil vrchní soud. V této souvislosti nelze pominout skutečnost, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu vrchní soud přezkoumal a neshledal v důkazním řízení vady.
11. Stěžovatel také namítá zásah do základního práva na obhajobu tím, že krajský soud ztratil některé důkazní prostředky, čímž stěžovateli znemožnil je zpochybnit a realizovat obhajobu v plném rozsahu. Tyto ztracené důkazní prostředky však nemohly být použity a nejsou proto skutečnostmi, na základě kterých by obecné soudy mohly dospět k závěru o vině a trestu. Jejich ztráta je jistě nejen překvapivá, ale především nežádoucí, avšak sama o sobě nepředstavuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nutné je také podotknout, že krajský soud tuto skutečnost ve svém rozsudku reflektoval. Ke stejnému závěru o absenci kolize se základními právy stěžovatele dospěl Ústavní soud i v případě namítané nezákonnosti provedených důkazů.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu