ECLI:CZ:US:2021:4.US.3556.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3556/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2020 č. j. 26 Cdo 2041/2020-271 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 91 Co 110/2019-189, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v roce 1990 stěžovatelka uzavřela smlouvu o nájmu bytu v blíže určeném domě v P. jako nájemkyně s jeho tehdejším vlastníkem. Současným vlastníkem domu, včetně daného bytu, je vedlejší účastník, jenž jako pronajímatel dal dne 15. 12. 2017 stěžovatelce výpověď z nájmu uvedeného bytu, neboť jej má v úmyslu sám užívat. Dne 15. 2. 2018 se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") určení, že vedlejší účastník učinil uvedenou výpověď neoprávněně. Obvodní soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 7. 1. 2019 č. j. 28 C 40/2018-145 (výrok I.), neboť vedlejší účastník nájem vypověděl v souladu s §2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a výkon jeho práva ani nebyl v rozporu s dobrými mravy. Výrokem II. obvodní soud uložil stěžovatelce byt vyklidit, výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu (výrok I.), ve zbylém rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Z napadeného rozsudku městského soudu se podává, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1454/2016 má-li být byt užíván pronajímatelem, je výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku naplněn bez dalšího. Vedlejší účastník dostatečně vyjádřil svůj úmysl užívat daný byt sám. Výkon jeho práva v rozporu s dobrými mravy není, neboť stěžovatelka je činnou podnikatelkou (advokátkou), má pravidelný příjem a její majetkové poměry jsou dobré. Vlastní několik nemovitých věcí, dokonce na V. v P. V jejím povolání ji v současné době nebrání její zdravotní stav, byť v minulosti úspěšně podstoupila onkologickou léčbu. Na žádné onemocnění se nyní neléčí.
4. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Z něj se podává, že oprávněnost výpovědi z nájmu bytu a její případný rozpor s dobrými mravy již byl v praxi Nejvyššího soudu vyřešen a městský soud se od ní neodklání. Nejvyšší soud zaprvé zdůraznil, že podle rozsudku ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1454/2016 není významné, jaká je intenzita potřeb bydlení vedlejšího účastníka. Záměr pronajímatele je sice "ryze subjektivní skutečností", avšak dostatečnou ochranu před zneužitím výpovědi poskytuje povinnost pronajímatele k náhradě škody podle §2989 občanského zákoníku. Zadruhé, Nejvyšší soud nepovažoval posouzení souladu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy soudy nižších stupňů za nepřiměřené, je-li dovolací přezkum založen toliko na takovém posouzení. Stěžovatelka nemá neuspokojivé zdravotní a majetkové poměry, na rozdíl od jí odkazované věci posuzované v rozsudku ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že nepřiměřená je úvaha, podle které není významné, zda vedlejší účastník může svoji bytovou potřebu uspokojit jiným způsobem, vlastní-li další byty. Její vyšší věk, dlouhodobé trvání nájmu a vlastnictví dalších obdobných bytů vedlejším účastníkem jsou podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 okolnostmi svědčícími ve prospěch zachování nájmu. Taková situace nemůže proto zůstat bez vlivu na hodnocení souladu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy. Obecné soudy se proto nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi.
6. Zadruhé, stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl chybně. Přehlédl totiž, že z jí v dovolání odkazovaného rozsudku ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 se podává, že vysoký věk, nepříznivý zdravotní stav nájemce, doba trvání pronájmu a míra potřeby naléhavosti bytové potřeby příbuzného pronajímatele, jsou okolnosti významné pro posouzení souladu výpovědi pronajímatele bytu podle §2288 odst. 2 občanského zákoníku. Městský soud však všechny tyto okolnosti v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Není pravdivé tvrzení Nejvyššího soudu, že odkazované rozhodnutí spočívá na posouzení majetkových a zdravotních poměrů nájemce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka jako advokátka nemá povinnost být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že výkon práva vedlejšího účastníka dát výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy a obecné soudy mu chybně poskytly ochranu. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32 nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Přitom §6 a 8 občanského zákoníku mohou vystupovat jako nejzazší korektivy autonomie vůle [srov. bod 29 nálezu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3101/18]. Co do obecných východisek uvedené problematiky lze v podrobnostech odkázat na body 18 až 22 nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V konkrétnostech lze k námitkám stěžovatelky uvést zaprvé, že není pravdou, že jí tvrzené zvláštní okolnosti nezůstaly bez vlivu na hodnocení jednání vedlejšího účastníka. Městský soud v napadeném rozsudku zohlednil tvrzení stěžovatelky o zvláštních okolnostech svědčících ve prospěch zachování nájmu, avšak pro její dobré a stabilní majetkové poměry a relativně stabilní zdravotní stav neupřel vedlejšímu účastníkovi výkon jeho práva, resp. nepoužil tzv. korektiv dobrých mravů.
11. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud skutečně ve stěžovatelkou v této souvislosti odkazovaným rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť "nepřikládal náležitý význam" vyššímu věku, nepříznivému zdravotnímu stavu nájemce a míře naléhavosti potřeby bydlení příbuzného pronajímatele v souvislosti s výpovědí nájmu bytu podle §2288 odst. 2 občanského zákoníku. Při výkladu uvedeného rozhodnutí je však třeba mít na paměti, že se týkalo právě uplatnění tzv. korektivu dobrých mravů, jež je do značné míry založené na volné úvaze soudu a konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. Je proto nutné zohlednit konkrétní okolnosti odkazované věci, a to že šlo o značně specifickou situaci, kdy vyšší věk a nepříznivý zdravotní stav činil z učiněné výpovědi prožitek nepřekonatelné životní překážky a problému. Z odkazovaného rozhodnutí proto nelze bez dalšího převzít obecný závěr, že okolnosti tvrzené stěžovatelkou automaticky vedou k odepření práva pronajímatele podat výpověď podle §2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku.
12. Zadruhé, uvedené lze vztáhnout i na stěžovatelčino tvrzení o napadeném usnesení Nejvyššího soudu uvedené shora pod bodem 6. Nejvyšší soud při odmítnutí jejího dovolání nepochybil, závěry stěžovatelkou odkazovaného rozhodnutí nepřehlédl. Naopak, stěžovatelka je interpretuje chybně.
13. Z napadených rozhodnutí ani nevyplývá, že ke všem stěžovatelkou uváděným okolnostem obecné soudy nepřihlédly, byť takovou úvahu výslovně o některých z nich (vyšší věk, dlouhodobé trvání nájmu a vlastnictví dalších obdobných bytů vedlejším účastníkem) neobsahují. Je však zřejmé, že obecné soudy považovaly za rozhodné to, že stěžovatelka je nadstandardně finančně zabezpečena (vlastnictví několika nemovitých věcí na "lukrativních" adresách v centru P.) a akutními zdravotními potížemi netrpí. Z toho plyne, že se obecné soudy nezpronevěřily závěrům stěžovatelkou odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť její situace nenasvědčovala tomu, že výpověď učiněná vedlejším účastníkem pro ni bude "nepřekonatelnou životní překážkou a problémem". Sama stěžovatelka tato tvrzení nerozporuje. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu