ECLI:CZ:US:2021:4.US.3562.20.3
sp. zn. IV. ÚS 3562/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavních stížnostech registrované právnické osoby Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, sídlem Malý Val 1553, Kroměříž, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2020 č. j. 5 As 463/2019-31, ze dne 30. října 2020 č. j. 5 As 464/2019-25 a ze dne 13. listopadu 2020 č. j. 5 As 465/2019-31 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 286/2017-51, ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 289/2017-38 a ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 29 A 293/2017-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti se odmítají.
II. Návrh druhého vedlejšího účastníka řízení, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce nahradit náklady, které mu vznikly v řízení o ústavních stížnostech, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka podala proti výše uvedeným rozhodnutím tři ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které byly usneseními Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3562/20 a ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3562/20 spojeny ke společnému řízení. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") třemi napadenými rozsudky zamítl stěžovatelčiny žaloby proti třem rozhodnutím prvního vedlejšího účastníka, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina odvolání a potvrzena rozhodnutí, kterými byla obnovena správní řízení. Ve správních řízeních, jichž se týkala obnova, bylo rozhodnuto o vydání nemovitostí podle §9 odst. 3 a 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"). Jako oprávněná osoba ve všech rozhodnutích vystupovala stěžovatelka, jako povinná osoba vystupoval v jednom případě první vedlejší účastník a ve dvou případech druhý vedlejší účastník. Krajský soud nepřisvědčil námitce porušení §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen "správní řád"). Dané ustanovení upravuje nové rozhodnutí, což je jiný právní institut než obnova řízení podle §100 správního řádu. Dále krajský soud uvedl, že pro povolení obnovy řízení stačí byť jen pravděpodobnost, že by mohlo dojít k jinému řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v původním řízení. Shledal, že nově najevo vyšlé skutečnosti a důkazy mohou případně odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování. Nově najevo totiž vyšly listiny, z nichž vyplývá, že v minulosti došlo k určité formě odškodnění podle mezivládní smlouvy uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne 19. 12. 1974. Ze sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997 vyplynulo, že "Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstrasse 108" bylo na základě splnění požadavků zmíněné mezivládní smlouvy poskytnuto odškodnění v částce 640 000 šilinků za zemědělský a lesní majetek. Ačkoli stěžovatelka namítala, že odškodnění nezískala ona, krajský soud nepovažoval za vyloučené, že stěžovatelka a odškodněná osoba jsou tentýž subjekt. Z prohlášení konference vyšších představených ženských řeholí v ČR ze dne 26. 4. 2013 totiž vyplynulo, že stěžovatelka měla vystupovat po dobu své existence pod různými názvy a je právní nástupkyní několika právnických osob, mimo jiné i "Kongregace milosrdných sester sv. Vincence de Paula ve Vídni: Gumpendorferstrasse VI". Krajský soud dospěl k závěru, že skutečnosti a důkazy nově vyšlé najevo odůvodňují obnovu řízení, a připomenul, že rozhodnutí o povolení či nařízení obnovy řízení má pouze procesní charakter. Vlastní dokazování a rozhodování o právech účastníků bude probíhat až v dalším řízení, které bude následovat po povolení obnovy. Až v této fázi řízení bude třeba postavit najisto otázku, zda stěžovatelka je totožná s osobou, které byla v minulosti poskytnuta náhrada podle mezivládní dohody, a otázku, zda u majetku odškodněného podle mezivládní dohody vzniká nárok na jeho vydání, popř. odškodnění podle zákona o majetkovém vyrovnání. Krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k restitučním zákonům, podle níž o majetkové křivdě nelze uvažovat, byl-li nárok uspokojen jiným způsobem naplňujícím účel zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud nepovažoval za vyloučené, že odškodnění podle mezivládní dohody může mít obdobně vliv i na uplatnitelnost nároků podle zákona o majetkovém vyrovnání.
3. Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu ztotožnil, proto napadenými rozsudky zamítl stěžovatelčiny kasační stížnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka si je vědoma toho, že v obnoveném řízení bude moci uplatnit argumentaci týkající se věcného řešení sporných otázek. V obnoveném řízení však již není prostor znovu se zabývat tím, zda byly důvody pro obnovu řízení. Podle jejího názoru přitom obnova řízení byla povolena, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky.
5. Stěžovatelka nezpochybňuje, že v původním řízení neznámé skutečnosti a důkazy existovaly v době původního řízení. Zpochybňuje však, že vyšly najevo až po skončení původních řízení a že je v nich bez své viny nemohli vedlejší účastníci uplatnit. O přijetí mezivládní smlouvy měli podle názoru stěžovatelky vedlejší účastníci vědět (první vedlejší účastník o ní měl vědět jako správní orgán, druhý vedlejší účastník z titulu účastenství v řadě restitučních řízení). I o sdělení rakouského Zemského finančního ředitelství měli vedlejší účastníci vědět. Stěžovatelka dále připomněla, že šlo o restituční věc a měl být aplikován favor restitutionis.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření druhého vedlejšího účastníka k ústavním stížnostem
7. V průběhu řízení požádal druhý vedlejší účastník Ústavní soud o zaslání ústavních stížností. Ústavní soud jeho žádosti vyhověl a zaslal mu je na vědomí. Následně druhý vedlejší účastník zaslal Ústavnímu soudu svoje vyjádření, v němž zmínil, že ústavní stížnosti podle něj nemají ústavněprávní rozměr. K aplikaci zásady ex favore restitutionis nevidí prostor, neboť ve věci šlo o obnovu řízení, při níž tuto zásadu aplikovat nelze. Dále navrhl, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce, aby mu nahradila náklady řízení, které mu vznikly v řízení o ústavních stížnostech.
8. Vzhledem ke zjištění, že vyjádření druhého vedlejšího účastníka neobsahuje žádné nové skutečnosti důležité pro rozhodnutí o ústavní stížnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat toto vyjádření na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
10. Stěžovatelka tvrdí, že v soudním řízení navazujícím na obnovené správní řízení se již soud nebude moci zabývat tím, zda byly podmínky pro obnovu řízení. Ústavní soud v této skutečnosti porušení stěžovatelčiných základních práv nespatřuje. Sice platí, že ne každé rozhodnutí o nařízení obnovy správního řízení či rozhodnutí, jímž byla k žádosti jiného účastníka obnova správního řízení povolena, podléhá přezkumu ve správním soudnictví [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 5 As 13/2006-46 (č. 1427/2008 Sb. NSS), kde bylo vyloženo, že ne každé rozhodnutí o nařízení či povolení obnovy správního řízení je vůbec způsobilé negativně zasáhnout práva určitého účastníka]. V posuzované věci však správní soudy vycházely z toho, že správní rozhodnutí týkající se obnovy řízení jsou způsobilé do práv stěžovatelky zasáhnout, a žalobu tudíž krajský soud projednal věcně. Pro Ústavní soud je určující, že stěžovatelka měla možnost nechat správními soudy přezkoumat rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o obnově řízení a této možnosti využila. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí správních soudů se věcně zabývají námitkami, jimiž stěžovatelka zpochybňovala zákonnost nařízení a povolení obnovy řízení. Stěžovatelce tak nebylo upřeno právo na soudní ochranu v podobě přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), která se týkala nařízení a povolení obnovy řízení.
11. Jako neopodstatněnou Ústavní soud shledal stěžovatelčinu námitku zpochybňující naplnění zákonných podmínek pro obnovu řízení. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaných soudních spisů, stěžovatelka argumentaci o nesplnění podmínek pro obnovu řízení (uplatněnou v ústavní stížnosti) nepředložila správním soudům, které se jí tudíž nemohly zabývat. Jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je vymezení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")]. Správní soud pak správní rozhodnutí přezkoumává v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Bez uplatnění patřičné námitky se krajský soud nemohl zabývat tím, kdy vyšly najevo nové skutečnosti, které se staly podkladem pro obnovu řízení, a zda je mohl či nemohl v původním řízení uplatnit účastník, jemuž jsou ku prospěchu. I pro Nejvyšší správní soud platí vázanost uplatněnými důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), na posuzovaný případ přitom nedopadá žádná z výjimek z této vázanosti. Navíc před Nejvyšším správním soudem nelze uplatnit důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.). Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitku zpochybňující splnění podmínek pro obnovu správního řízení, kterou nepředestřela v řízení před správními soudy, neumožnila jim, aby ji posoudily. Postrádá pak smyslu, aby stěžovatelka v ústavní stížnosti po věcné stránce napadala hodnocení otázky, jíž se správní soudy vinou samotné stěžovatelky nemohly zabývat.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že povolení či nařízení obnovy řízení nebylo možné, protože podle jejího názoru nové skutečnosti nevyšly najevo až po skončení původního správního řízení a účastník, jemuž jsou ku prospěchu, je již v původním řízení mohl uplatnit. Jde o zpochybnění naplnění části podmínek pro obnovu zakotvených v §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Její námitky uplatněné před správními soudy se však upínaly k jiné podmínce v §100 odst. 1 správního řádu, a to podmínce, aby nové skutečnosti nebo důkazy byly potenciálně způsobilé odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v původní věci. Je tak zjevné, že v ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje k podmínkám pro obnovu řízení, jimiž se správní soudy nezabývaly z důvodu, že je stěžovatelka v řízení před nimi nezpochybňovala.
13. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na zásadu favor restitutionis, tj. zásadu interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivější. Ústavní soud zdůrazňuje, že tato zásada má význam především při věcném posuzování restitučního nároku. V posuzované věci správní orgány však vydaly rozhodnutí procesního charakteru (povolily, resp. nařídily obnovu řízení), o samotném restitučním nároku zde nerozhodovaly. Zásada favor restitutionis nijak nepřekáží zájmu na tom, aby správní rozhodnutí bylo vystavěno na zjištěních o všech potenciálně relevantních skutečnostech. Jedním z účelů obnovy správního řízení přitom je, aby mohly být posouzeny potenciálně relevantní skutečnosti a důkazy, které bez viny účastníka, jemuž jsou ku prospěchu, nebyly hodnoceny v původním řízení.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Návrh druhého vedlejšího účastníka, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce nahradit mu náklady řízení o ústavních stížnostech, Ústavní soud odmítl. K přiznání náhrady nákladů řízení lze podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přikročit jen v odůvodněných případech. Podle základního pravidla (§62 odst. 3 tohoto zákona) si každý z účastníků a vedlejších účastníků hradí své náklady řízení, jež mu vznikly v řízení před Ústavním soudem. Možnost uložit náhradu nákladů řízení Ústavní soud vykládá restriktivně a pojímá ji jako výjimečný institut, který nachází uplatnění, jen jde-li o mimořádný případ, kdy se podle okolností případu jeví nespravedlivým, aby si účastník či vedlejší účastník nesl náklady, které mu vznikly, sám (srov. např. usnesení ze dne 1. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1681/17, bod 12.). Druhý vedlejší účastník neprokázal žádnou výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud ji neshledal, proto návrh vedlejšího účastníka odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu