ECLI:CZ:US:2021:4.US.3590.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3590/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AUTOSKLO K + M spol. s r. o., sídlem Prostřední 2792/1, České Budějovice, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova třída 1914/1a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 23 Cdo 1377/2020-384 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2019 č. j. 22 Co 1229/2019-344, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Auböck s. r. o., sídlem Poříčí 247, Boršov nad Vltavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně chráněné právo na "spravedlivou soudní ochranu (spravedlivý proces)" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 34 C 19/2016-307 uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) z titulu smluvní pokuty za pozdní zaplacení části ceny stavebního díla částku 1 025 377 Kč s příslušenstvím a dále jí uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 328 310,60 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je v prodlení s plněním peněžitého závazku, přičemž odmítl její obranu, že v důsledku započtení zanikla pohledávka vedlejší účastnice a spolu s ní že zanikl nárok na zaplacení smluvní pokuty.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 30 782,40 Kč. Uvedený soud se ztotožnil s výše uvedeným závěrem okresního soudu a současně konstatoval, že dohodou o narovnání ze dne 20. 3. 2013 zůstalo ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o díle, kterou účastnice uzavřely dne 4. 5. 2012, nedotčeno.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v soudním řízení se bránila tím, že v důsledku dohody o narovnání došlo ve smyslu §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., k nahrazení původního závazku novým závazkem, u něhož však nebyla výslovně ani odkazem na příslušné smluvní ujednání původní smlouvy o díle sjednána žádná smluvní sankce za pozdní zaplacení. Okresní soud žalobě bez náležitého odůvodnění vyhověl, krajský soud ale vyšel z toho, že nedostatek právního hodnocení lze zhojit v odvolacím řízení, a dospěl k závěru, že "není problém v tom", že dohodou o narovnání účastnice nenahradily veškerá smluvní ujednání novými, a to z toho důvodu, že narovnání se mohlo týkat jak celého závazku, tak některých vzájemných práv a povinností, u nichž nebyly účastnice ve shodě.
6. V dovolání, jak stěžovatelka dále uvádí, vytkla krajskému soudu, že ve svých závěrech nerozlišuje (resp. směšuje) povahu vlastních práv, jež jsou mezi účastnicemi sporná nebo pochybná, a jsou tedy předmětem narovnání, a právní režim, jímž se tato práva řídí. Narovnávaná práva a závazky, jakož i nová práva musí mít vždy svůj konkrétní obsah, k němuž patří i právní režim (rámec), jímž se řídí. Ten se skládá jednak ze zákonného, jednak ze smluvního rámce, který musí být mezi stranami výslovně dohodnut. To platí i o smluvních sankcích, jejichž možnost použití je třeba vykládat nikoliv rozšiřujícím, ale striktním způsobem. Byl-li původní závazek nahrazen novým, není možné automaticky aplikovat původní ujednání o smluvních pokutách, aniž by to bylo výslovně dohodnuto, a to buď shodným kauzuistickým vymezením smluvního rámce, nebo odkazovací klauzulí na původní ujednání.
7. Stěžovatelka má za to, že vymezila jak předpoklady přípustnosti dovolání, tak i jeho důvody, Nejvyšší soud však v řádném řízení její dovolání neprojednal, pouze stručně v odůvodnění svého usnesení s odvoláním na svou dřívější judikaturu uvedl, že "není vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti, narovnáním tedy nemusí dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků". Podle stěžovatelky však aplikace dosavadního smluvního režimu, zejména ujednání o smluvních pokutách, na narovnáním nově vzniklý závazek nebyla potvrzena ani nově či podrobněji vymezena. Uvedl-li Nejvyšší soud, že otázka, zda právo vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty existovalo i po uzavření dohody o narovnání, je otázkou výkladu této konkrétní dohody, pak dle stěžovatelky tento závěr nic nemění na tom, že lze zkoumat jen, zda v konkrétním narovnání je obsažena i výslovná vůle stran podřídit nově založený závazek původnímu smluvnímu režimu, a taková vůle by s ohledem na spornost původního závazku měla být vyjádřena výslovně, kdy pouhý předpoklad konkludentního ujednání může vést k nesprávným a značně nespravedlivým závěrům. Podle stěžovatelky bylo právní posouzení dané právní otázky povrchní, ačkoliv jde o otázku, která dosud nebyla judikaturně vyřešena a která je významná z hlediska obchodní praxe i jednotného rozhodování soudů nižších stupňů.
8. Závěrem stěžovatelka odmítla, že by předmětem dovolání (a v pořadí druhého odvolání) byly námitky zániku pohledávky ze smluvní pokuty v důsledku jednostranného započtení, jak vyvodil Nejvyšší soud, a tudíž jeho konstatování, že dovolání není přípustné, nesplňuje-li jedna z nastolených právních otázek předpoklady stanovené v §237 o. s. ř., nemá žádné opodstatnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s názorem obecných soudů na právní důsledky dohody ze dne 20. 3. 2013, kvalifikované jako narovnání podle §585 občanského zákoníku, konkrétně jde-li o stěžovatelčinu povinnost zaplatit smluvní pokutu stanovenou v bodu 11.1.2 smlouvy o díle, kterou podle §536 a násl. obchodního zákoníku uzavřela s vedlejšího účastnicí dne 4. 5. 2012. Stěžovatelka argumentuje tím, že zanikla-li její původní povinnost zaplatit cenu díla, resp. byl-li nahrazen výše uvedenou dohodou, současně zanikla i její povinnost zaplatit smluvní pokutu. Jinak by tomu mohlo být pouze za předpokladu, že by aplikace dosavadního smluvního režimu byla odkazem na původní ujednání potvrzena či nově smluvně upravena (tedy že by existovala výslovná vůle stran podřídit nově založenou povinnost původní povinnosti, kdy pouhý předpoklad může vést k nesprávným závěrům), čemuž tak ale v posuzovaném případě nebylo.
12. Stěžovatelka tak opakuje svou obranu, kterou uplatnila již v řízení před obecnými soudy, a to v situaci, kdy se jí krajský soud i Nejvyšší soud zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Odmítly přitom stěžovatelčin argument, že strany dohody o narovnání musí explicitně projevit vůli "podřídit nově založený závazek původnímu smluvnímu režimu", když (ve stručnosti) konstatovaly, že to, zda došlo k zániku toho kterého "původního" práva či nikoliv, je třeba posuzovat ad hoc, s ohledem na konkrétní obsah dohody o narovnání. Nejvyšší soud pak nehledal, že by interpretace dohody o narovnání ze dne 20. 3. 2013 krajským soudem byla v rozporu s pravidly výkladu právních úkonů podle §266 obchodního zákoníku, resp. s judikaturou dovolacího soudu, která se k této otázce váže.
13. Zdůvodní-li obecné soudy dostatečně svůj závěr týkající se výkladu daného právního úkonu, jako tomu bylo v posuzované věci, mohl by Ústavní soud do jejich nezávislé rozhodovací činnosti zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušné závěry bylo (z věcného hlediska) možné označit za tzv. extrémní, tedy kdy by neměly žádnou oporu v obsahu dohody o narovnání nebo by s ním dokonce kolidovaly. Nic takového však zjištěno nebylo.
14. Mezi účastnicemi soudního řízení vznikl na základě smlouvy o díle závazkový právní vztah, jehož obsahem je "soubor" vzájemných práv a povinností, přičemž z dohody zjevně neplyne, že jej v jeho celku chtěly nahradit jiným (novým) závazkovým vztahem, nýbrž že měly v úmyslu toliko vyřešit (zřejmě) spornou otázku ceny díla s ohledem na jeho skutečný rozsah, přičemž tuto cenovou korekci výslovně předpokládal bod 6.3 a 6.4 smlouvy o díle, dále pak výši slev z ceny díla z důvodu jeho vad a také podmínky úhrady této ceny (splátky, doplatku, zádržného). Příslušná změna se týkala stěžovatelčiny povinnosti hradit cenu díla v konkrétní výši a čase, a to s ohledem na "méněpráce a vícepráce" a také čtyři (drobné) vady díla, které měla vedlejší účastnice za povinnost odstranit. Ostatní práva a povinnosti ze smlouvy o díle dohodou o narovnání nebyly dotčeny; výjimku by mohly tvořit ty, které by vzhledem k takové změně již nemohly dále existovat (to je dáno jejich povahou). K tomu, že by šlo o takovou situaci, stěžovatelka žádnou argumentaci nepředestřela, naopak v tomto ohledu lze poukázat na závěry krajského soudu, který v napadeném rozsudku vysvětlil, proč za daných okolností považuje právo vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty dohodou o narovnání za nedotčené.
15. Dlužno dodat, že vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se zabýval námitkou, kterou v dovolání ani nevznesla, šlo by o vadu, která výsledek soudního řízení ovlivnit nemohla, tedy alespoň ne v neprospěch stěžovatelky, a proto se jí Ústavní soud blíže nezabýval.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu